Kredenc v předsíni voněla po vosku, kterým ho maminka natírala každou sobotu, a ten pach v bytě zůstal, i když ji před třemi týdny odvezli do márnice na Olšanech. Petra Vránová seděla na kraji postele v pokoji, kde matka umřela, a v ruce držela klíčky od bytu, které jí ještě ležely na dlani teplé — jako by je držela ona sama, ne popelnice na nočním stolku vedle prázdné sklenice na vodu.
Bylo jí čtyřicet dva. Vdaná, dvě děti, práce účetní v jedné stavební firmě na Žižkově. Matka, Jarmila Vránová, sedmašedesát let, bydlela sama v garsonce na Vinohradech od chvíle, kdy táta odešel — ne umřel, prostě si sbalil kufr a odešel k jiné, když bylo Petře šestnáct. Od té doby to byly jenom ony dvě. A teď byla jenom jedna.
Pohřeb proběhl v obřadní síni na Ďáblicích, v úterý, v poledne, přišlo asi třicet lidí, mezi nimi i bratr Petřina otce, strýc Miloš, kterého Petra viděla naposledy na svatbě, to bylo dobrých patnáct let zpátky. Stál vzadu, v tmavém saku, které mu bylo malé v ramenou, a po obřadu přistoupil k Petře a řekl jí, že by si s ní chtěl promluvit — kvůli bytu.
„Jakému bytu," zeptala se ho tehdy, ještě s kapesníkem v ruce.
„No přece o tom vinohradském. Ten byl přece koupenej z peněz, co táta půjčil Jarmile, když se rozváděli. Bylo to takový — gentlemanský řešení, aby ses ty a máma měly kde bydlet. Ale byt měl po ní jednou připadnout zpátky rodině."
Petra na něj koukala a nechápala, o čem to mluví. Byt na Korunní ulici, čtyřicet dva metrů, druhé patro bez výtahu, matka ho koupila v roce 2009, to si Petra pamatovala přesně, protože jí bylo tehdy pětadvacet a stěhovaly se tam společně na pár měsíců, než se Petra provdala. Nikdy neslyšela nic o žádné půjčce od otce.
Zavolala mu ten samý večer. Otec, Bohumil Vrána, bydlel teď v Kolíně s druhou ženou, hlas měl unavený, jako by čekal, že ten telefonát jednou přijde.
„Miloš ti povídal o tý půjčce," řekl. Nebyla to otázka.
„Jaký půjčce, tati?"
Bylo ticho na druhém konci, dost dlouhé na to, aby Petra stihla vypít půl sklenice vody, kterou si nalila, než zvedla telefon.
„Když jsme se s mámou rozváděli, dal jsem jí čtyři sta padesát tisíc na ten byt. Bylo to jako — jako výpomoc. Ústně jsme se domluvili, že jednou, až už to nebude potřeba, se to vrátí. Papír na to žádnej nemáme, to přiznávám. Ale Miloš o tom věděl, byl tenkrát u toho, jak jsme se domlouvali v hospodě na Vinohradský."
Petra položila sklenici na stůl tak prudce, že se voda vylila na ubrus, který ještě pořád ležel na kuchyňském stole po posledním obědě, co s matkou měly spolu — bramborový guláš, matka ho vařila naposledy pro Petřiny děti, dva týdny před tím, než ji ráno našli na zemi u ledničky.
„Ty mi teď říkáš, že chceš peníze z bytu po mámě? Tři týdny po pohřbu?"
„Nechci nic po mámě. Chci, co je moje. A je to i kvůli Milošovi — ten byt měl jednou patřit i jemu, když táta… když já umřu, tak se to mělo vyrovnat."
Petra tu noc nespala. Ležela vedle manžela Tomáše, dívala se do stropu a přemýšlela, co vlastně ví jistě. Že matka ten byt koupila sama, z peněz, které ušetřila za dvacet let práce v laboratoři na Bulovce, kde dělala zdravotní laborantku. Že otec jí od rozvodu nedal ani korunu navíc, natožpak čtyři sta padesát tisíc. A že jestli něco takového kdy bylo, matka by o tom Petře řekla — možná ne hned, ale někdy za těch sedmnáct let by to padlo.
Ráno zavolala právničce, kterou znala z práce, paní Doskočilové, která dělala rodinné a dědické právo v kanceláři na Vinohradské třídě. Sedly si spolu v pátek odpoledne, Petra přinesla všechny papíry, co po matce zůstaly — kupní smlouvu na byt z roku 2009, výpisy z účtu, které naštěstí matka schovávala v šuplíku psacího stolu spolu s dopisy a starými fotkami.
„Podle kupní smlouvy byla vaše matka jediná vlastnice a jediná kupující," řekla paní Doskočilová a listovala papíry. „Žádný záznam o daru nebo půjčce od otce tady není. Pokud váš strýc a otec tvrdí opak, musí to doložit — písemnou smlouvou, svědectvím, výpisem z účtu, kde by ta částka šla. Ústní dohoda spolu s bratrem v hospodě před sedmnácti lety, bez jediného dokladu — to u soudu neobstojí."
„Takže byt je celý můj?"
„Podle závěti, kterou jste mi ukázala, ano. Vaše matka odkázala vše vám, je to jediná dědička v přímé linii, otec už nemá na dědictví po rozvodu žádný nárok a strýc vůbec žádný, pokud nedoloží tu pohledávku."
Petra vzala tu závěť do rukou — obyčejný list papíru, který našla v šuplíku spolu s výpisy, datovaný před čtyřmi lety, matčiným rukopisem, podepsaný a ověřený u notáře na Karlově náměstí. „Petře, mé jediné dceři, odkazuji byt na Korunní 47 a veškeré úspory," stálo tam. Petra si vzpomněla, jak si to tehdy matka nechala udělat po tom, co jí diagnostikovali cukrovku, „pro klid," jak říkala, „aby sis nemusela s ničím lámat hlavu."
O týden později přišel otec s Milošem osobně, do bytu na Korunní, kam se Petra začala stěhovat věci třídit. Zazvonili v sobotu ráno, Petra jim otevřela ještě v teplákách, s krabicí matčiných šatů v náručí, které chtěla odvézt do charitního obchodu na Seifertově.
„Přišli jsme se domluvit rozumně," řekl Miloš a postavil se do dveří tak, že tam skoro nešlo projít.
„Já jsem se domluvila s právničkou," odpověděla Petra a krabici položila na zem u nohou. „Byt je zapsaný na mámu, kupní smlouva je čistá, závěť je notářsky ověřená. Jestli máte doklad o té půjčce, doneste ho. Účet, smlouvu, cokoliv. Jinak tady nemáte co hledat."
Otec stál o krok za bratrem, ruce v kapsách bundy, a Petra si všimla, že se mu chvěje brada, jak to dělával, když jí byla malá a on jí sliboval věci, co nikdy nesplnil.
„Já jenom chci, co je spravedlivý," řekl potichu.
„Spravedlivý bylo zůstat, tati. Spravedlivý bylo platit alimenty, co jsi neplatil pět let, dokud to soud nevymohl exekucí. Spravedlivý bylo aspoň jednou za sedmnáct let zavolat mámě, když byla nemocná. Tohle," Petra ukázala na dveře bytu, na chodbu, na celý ten dům, „tohle si máma vydělala sama. Bez tebe. A teď je moje."
Zavřela dveře. Slyšela je ještě chvíli stát na chodbě, Miloše, jak něco mumlá, otce, jak neříká nic.
V pondělí zavolala paní Doskočilové znovu a požádala ji, aby připravila oficiální stanovisko pro případ, že by se otec se strýcem pokusili podat žalobu — aby měla černé na bílém, že žádný dluh, žádná pohledávka, žádný nárok neexistuje. Podepsala plnou moc, zaplatila zálohu tři tisíce korun a nechala si od notáře vystavit ověřenou kopii kupní smlouvy a závěti, dvě sady, jednu pro sebe, jednu jako záložní kopii uloženou u právničky.
Otec se ještě jednou ozval, telefonicky, v listopadu, kdy už za oknem na Korunní padal první sníh a Petra byla v bytě sama, balila poslední krabice s knihami, které chtěla nechat pro svou dceru. Zvedla to a nechala ho mluvit — o tom, že je stará, že potřebuje na léky, že Miloš na ni tlačí, že neví, co má dělat.
„Nic po tobě nechci, tati," řekla mu nakonec. „Ale ani ty nedostaneš nic z toho, co si máma vydělala sama. Byt je zapsaný, závěť je ověřená, dokumenty mám u právničky. Jestli chceš, klidně to zkus u soudu — ale vsadím se, že tam nikdy nedojdeš, protože víš stejně dobře jako já, že žádná půjčka nebyla."
Na druhém konci bylo ticho, pak krátké nadechnutí, jako by chtěl ještě něco říct, a pak cvaknutí — položil to.
Petra postavila poslední krabici vedle dveří, vzala klíčky, které jí ležely na kuchyňské lince vedle vázy se zaschlými květinami z pohřbu, a zamkla byt, který teď patřil jenom jí — bez dluhu, bez podmínek, bez nikoho, kdo by na něj měl právo kromě ní.
