Marta Vodičková už si ani nepamatuje, kdy naposledy dospala do budíku.
Bydlí v panelákovém bytě na Petřinách, ve třetím patře, kde výtah skoro nikdy nefunguje a v přízemí je vývěska s inzeráty na hlídání psů a doučování matematiky. Má tři děti — Toníka, Elišku a malou Verunku, které jsou čtyři, sedm a jedenáct. Manžel je pryč na montážích, tři týdny tam, týden doma. Takže dům, ve kterém běhají tři páry bosých nohou po studeném linu, drží dohromady hlavně ona.
Ráno začíná v šest čtyřicet pípáním kávovaru, který kdysi koupili v Datartu ve výprodeji a od té doby dělá kávu, co chutná trochu jako spálená guma. Marta ho stejně pije. Nestíhá jinak. Zatímco se voda vaří na kaši, věší si Verunku na bok a snaží se jí sundat pyžamo, ve kterém spí schoulená jako klubíčko.
„Mami, Toník mi vzal ponožku."
„Mami, já nechci tu kaši, chci rohlík."
„Mami, kde je moje aktovka."
Tři hlasy najednou, tři různé krize, a ona odpovídá všem třem, aniž by se stačila napít vlastní kávy.
Sousedka odnaproti, paní Kolářová, jí jednou na chodbě řekla, že mateřství je vlastně "taková pěkná nuda". Marta se tehdy jen usmála a řekla něco o tom, že jo, je to fajn. Ale doma pak seděla na kraji vany, zatímco děti spaly, a přemýšlela, jestli paní Kolářová má vůbec ponětí, o čem mluví.
Protože nikdo zvenčí nevidí, co se odehrává uvnitř.
Nikdo nevidí, jak drží Verunku v náručí ve tři ráno, když má horečku, a počítá minuty do rána, kdy bude moct zavolat pediatričce. Nikdo nevidí, jak vaří večeři jednou rukou, zatímco druhou drží telefon a uklidňuje Elišku, která brečí, že ji ve škole nikdo nevzal do družstva na tělocvik. Nikdo nevidí ten okamžik, kdy usíná vsedě na gauči s rukou pořád na Toníkových zádech, protože usnul na jejím klíně a ona se bojí ho probudit přesunem.
Je unavená způsobem, který se nedá vyspat.
A přesto — když jde ráno na chodbu vyprovodit děti do školy a školky, usmívá se. Zavazuje tkaničky, kontroluje svačiny, říká "opatrně na schodech" a "budu na tebe pyšná" tolikrát denně, že to skoro ztratilo počet.
Jednou v pátek, když konečně všechny tři uložila a sedla si k oknu s hrnkem vlažného čaje, přišla jí zpráva od kamarádky Aleny, taky matky, ze čtvrté mateřské v řadě. Napsala jen: "Máš pocit, že se rozpouštíš?"
Marta seděla dlouho s telefonem v ruce. Za oknem svítily lampy na parkovišti, kdesi štěkal pes, který patřil rodině z přízemí — ten pes štěkal každý večer přesně v devět, jako by měl budík. Marta odepsala: "Každý den. Ale pořád jsem tady."
A byla. To bylo to zvláštní. Rozpouštěla se a přitom zůstávala. Dávala kus po kusu a přesto jí nikdy nedošlo, co dávat dál.
Manžel Petr přijel domů o víkendu, unavený z cesty, s taškou plnou špinavého prádla a kufrem plným nářadí. Sedl si ke stolu, díval se na Martu, jak krájí chleba pro Verunku na trojúhelníčky, protože jinak je nesní, a řekl: "Vypadáš unaveně."
"Jsem unavená," řekla ona bez emocí v hlase, jako by konstatovala počasí.
"Měla bys si odpočinout."
Zmáčkla nůž pevněji, než bylo potřeba, a krajíc se rozpadl na dvě nestejné poloviny. "Kdy?"
Nevěděl. Ani ona to nevěděla. A tak si jen sedli ke stolu, tři děti kolem, hlasitý smích, rozlitá šťáva na ubruse, a večer pokračoval, jako pokračoval každý večer.
Roky ubíhaly rychleji, než by čekala. Toník vyrostl z těch bosých nožiček do kluka, co si sám zavazuje tkaničky a stydí se, když ho matka políbí před školou. Eliška si vzala první samostatný autobus do města. Verunka, ta nejmenší, přestala potřebovat, aby jí Marta krájela chleba na trojúhelníčky — najednou to chtěla sama, celý krajíc, "jako velká".
A byly dny, kdy Marta stála uprostřed obýváku a rovnala hromadu bot u dveří, která se rok od roku zmenšovala, na to, jak přibývalo ticha tam, kde bývalo tři hlasy najednou. Ne smutek přesně. Spíš vědomí, že se něco mění a ona to nemůže zastavit ani zpomalit.
Jednoho listopadového večera, kdy bylo Verunce už čtrnáct, přišla domů pozdě z brigády v cukrárně na Andělu a našla matku sedět u kuchyňského stolu s otevřeným starým albem fotek. Byly tam fotky z porodnice, z první školky, z narozeninové oslavy, kde měl Toník na obličeji rozmazanou čokoládovou polevu.
"Co děláš?" zeptala se Verunka a sedla si vedle.
"Vzpomínám," řekla Marta a ukázala na fotku, kde stála s Toníkem v náručí, vyčerpaná, v teplákách, s vlasy staženými do drdolu, který se rozpadal.
Verunka se na fotku dlouho dívala. "Vypadáš tam hrozně unaveně."
"Byla jsem."
"A šťastná?"
Marta zavřela album, položila na něj obě dlaně a v tu chvíli přesně věděla, co odpoví. Ne fráze, ne klišé o tom, jak je mateřství krásné. Řekla pravdu: "Byla jsem oboje najednou. Pořád jsem."
O tři roky později, když Toník odešel studovat na vysokou školu do Brna a Eliška se přestěhovala k příteli do Plzně, zůstala Marta s Verunkou a s Petrem v bytě, který se náhle zdál moc velký. Vešla jednou do Toníkova pokoje, kde po něm zbyla jen postel, prázdná skříň a na zdi flek po plakátu, který tam visel deset let. Sedla si na kraj postele.
A pak udělala něco, co plánovala měsíce.
Vzala si volno v práci — pracovala na částečný úvazek jako účetní ve firmě na Barrandově — a jela na katastrální úřad v Praze 5. V kabelce měla složku s papíry, které si připravila týden dopředu: darovací smlouvu, kterou jí navrhl notář, a výpis z bankovního účtu, kde měla naspořeno přes dvanáct let, částku, o které Petr ani nevěděl — sto osmdesát tisíc korun, které si odkládala postupně, drobné částky z každé výplaty, na "svůj" účet, o kterém nikdo nevěděl.
Tenhle účet neotevřela z nedůvěry k manželovi. Otevřela ho, protože v jednom bodě svého života pochopila, že dávat sebe celou, každý den, bez rezervy, je cesta, jak sama sebe ztratit úplně.
Peníze použila jinak, než plánovala původně. Nekoupila si nic pro sebe. Zavolala účetní kamarádce Aleně a zeptala se jí na kontakt na dobrou finanční poradkyni. S její pomocí založila Verunce, tehdy sedmnáctileté, spořicí účet — na vysokou školu, na první byt, na cokoliv, co si Verunka jednou bude chtít v životě postavit sama, bez toho, aby na to musela čekat na rodiče nebo se zadlužovat.
Předala jí to na kuchyňském stole, ne slavnostně, jen tak, jednoho úterního večera, když se vrátila z brigády. Položila před ni papír z banky a řekla: "Tohle je tvoje. Já to dávat nemůžu s podmínkou, že mi budeš vděčná. Dávám to, protože jsem to chtěla mít pro tebe."
Verunka se dívala na číslo na papíře dlouho, mlčky. Pak zvedla oči k matce. "Ty jsi na tohle šetřila celou dobu? Když jsme neměli ani na nové boty?"
"Šetřila jsem, jak to šlo. Po troškách."
Verunka neřekla nic o vděčnosti, o tom, jak je to hezké gesto. Jen vstala, objala matku kolem krku tak pevně, že jí to na chvíli vzalo dech, a zůstala tak stát, dokud za oknem nezhasla poslední lampa na parkovišti a pes z přízemí nezaštěkal svoje poslední večerní hlášení.
