Renata Dvořáková vešla do dílny v půl sedmé ráno a ucítila ten starý pach maziva a kávy z automatu, co tam stál ještě po tátovi. Dvacet let servisu na Vinohradské, dvě zvedáky, čtyři chlapi na směnu — a teď papír na stole, který jí tam nechal bratr Marek.
Kupní smlouva. Dílna přepsaná na něj. Podpis otce, ověřený u notáře v Karlíně, datum před šesti týdny — kdy táta už ležel v Motole na plicním a Renata mu tam nosila termosku s polévkou, protože nemocniční jídlo nejedl.
Cena na smlouvě: jedna koruna.
Seděla si přečíst to potřetí, sedla si na stoličku u pultu, kde táta třicet let vypisoval zakázkové listy propiskou, co jí furt docházel inkoust. Venku na Vinohradské drnčela tramvaj číslo 11, cinkot ranního provozu, chlap od sousedů venčil bígla, co štěkal na každýho, kdo šel kolem výlohy.
— To je omyl, — řekla nahlas, i když v místnosti nikdo nebyl.
Marek přišel v osm. V montérkách, které si nikdy sám neuvázal — to dělal mechanik Pavel, co tu dělal od šestnácti let. Renata mu položila smlouvu na pult.
— Co je tohle?
— Táta chtěl, abych to vedl dál. — Marek se nedíval na papír, díval se na kávovar. — Ty máš svoji práci, svůj byt v Nuslích. Dílna potřebuje někoho, kdo tu bude denně.
— Já sem denně chodila poslední tři roky, když ty jsi byl v Německu na tom montážním. Kdo vozil tátu na chemoterapii do Motola? Kdo platil nájem za tenhle barák, když jsi zapomněl převést peníze tři měsíce v kuse?
Marek si nalil kávu, jako by to nebyla otázka, na kterou se musí odpovídat.
— Notář to ověřil. Je to legální.
— Notář ověřil podpis nemocnýho člověka na morfiu, — řekla Renata a hlas se jí zlomil uprostřed věty, ne z pláče, ale ze zlosti, která jí sevřela hrdlo jak svěrák. — Tátovi dávali dvakrát denně dávku, co ho uspávala na hodiny. Byla jsem tam. Viděla jsem, jak podepisoval nájemní smlouvu na garáž vedle a napsal tam datum o rok dřív.
— To nic nedokazuje.
— Dokazuje to, že nevěděl, co podepisuje.
Klientka přišla na výměnu oleje ve fabii, postávala u dveří, dívala se na tu hádku a pak si to rozmyslela a odešla ke konkurenci o dvě ulice dál. Pavel se schoval do jámy pod autem a dělal, že neslyší nic.
Renata odešla domů, ale ne aby to nechala být. Zavolala advokátce Ireně Novosadové, se kterou chodila na jógu v Nuslích — ne kamarádka, spíš známá, co jednou po lekci řekla: kdyby něco, ozvi se, dělám i dědictví.
Irena si vyžádala zdravotní dokumentaci z Motola. Tři týdny čekání, pak odpověď: v den podpisu smlouvy měl pacient Dvořák předepsaný morfin sulfát, dávka zvýšená den předtím kvůli bolesti, ošetřující lékařka MUDr. Součková v zápise poznamenala zhoršenou orientaci a spavost.
— To stačí na podání žaloby o neplatnost právního úkonu, — řekla Irena po telefonu. — Ale bude to táhnutice. Rok, možná víc.
— Táhnutice mě nezajímá, — odpověděla Renata. — Zajímá mě, komu ta dílna patří doopravdy.
Podala žalobu v listopadu. Marek se snažil dílnu prodat rychleji, než stihne padnout rozsudek — sehnal kupce, majitele autobazaru z Malešic, co nabízel milion osm set. Renata se to dozvěděla od Pavla, který jí zavolal večer, potichu, jako by ho někdo mohl slyšet přes telefon.
— Přijď zítra, — řekl. — Bude tam notář kvůli podpisu.
Přišla v devět, dřív než domluvená schůzka. Marek stál u pultu s kupcem, papíry rozložené, propiska připravená. Renata položila na stůl vlastní dokument — předběžné opatření soudu, které jí Irena vyřídila expresně tři dny předtím, zákaz nakládání s nemovitostí do skončení řízení.
— Tahle dílna se dnes neprodá, — řekla. — Ani zítra. Dokud soud nerozhodne, kdo je skutečný vlastník.
Kupec z Malešic si přečetl razítko soudu, zavřel kufřík a odešel bez slova, jen s pohledem na Marka, který mu neřekl pravdu o probíhajícím sporu.
Řízení trvalo čtrnáct měsíců. V lednu následujícího roku soud smlouvu zrušil — znalecký posudek potvrdil, že otec v den podpisu nebyl schopen posoudit důsledky svého jednání. Dílna se vrátila do dědického řízení, rozdělena mezi oba sourozence rovným dílem.
Renata nečekala na další hádku. Do měsíce sehnala částku, kterou znalec vyčíslil jako polovinu tržní hodnoty — devět set dvacet tisíc korun, půjčku od banky a zbytek z prodeje bytu po babičce v Michli. Poslala Markovi návrh: buď mu vyplatí jeho podíl, nebo ať vyplatí on ji. Marek podíl neměl odkud vzít.
V březnu podepsali u notáře — jiného, v Praze 2, ne toho z Karlína — smlouvu, podle které se Renata stala jedinou majitelkou. Marek si odnesl kávovar, který si kdysi koupil sám, a klíče od garáže vedle, kterou mu táta kdysi pronajal.
Pavel zůstal. Bígla od sousedů si Renata první měsíc nosila k pultu granule, protože pes si na ni zvykl čekat u dveří ráno, kdy otvírala. Na nástěnce, kde táta věšel zakázkové listy, pověsila nový ceník a pod něj fotku, na které jsou s otcem oba umazaní od oleje, ona v montérkách na první brigádě v patnácti letech.
Klientka s fabií se vrátila v dubnu, řekla, že u konkurence jí naúčtovali dvakrát tolik za výměnu filtru. Renata jí to opravila zadarmo a nabídla kávu z automatu, co táta koupil ještě v roce dvatisícedva a co pořád dělá tu samou hořkou kávu, na kterou si nikdo nikdy nestěžoval.
