Dopis, který otevřela pozdě
Ivana Koutná servírovala poslední kávu toho večera v šest hodin v bistru na Vinohradské, kde pracovala už jedenáct let, a přes ulici svítila lékárna neonem, který blikal už třetí týden a nikdo ho nešel opravit. Bylo úterý, venku mrzlo na asfaltu první listopadový mráz a ona si u pultu ještě myslela, že má čas. Vždycky si to myslela.
Telefon zazvonil v devět hodin dvacet. Volala sestřenice z Brna, hlas měla rozklepaný, mluvila o nemocnici na Bohunicích a o tom, že teta Milada tam leží od rána a lékaři že prý moc nadějí nedávají. Ivana stála v předsíni svého bytu na Žižkově, ještě v montérkách od práce, a dívala se na kalendář na lednici, kde měla červeně zakroužkovaný víkend — měla za tetou jet, slíbila to na jaře, pak to odložila na léto, pak na podzim, pak přišel nájem, který se zdražil, a pak přišlo úplně nic, žádný důvod, jen ten obyčejný pocit, že ještě bude čas.
Vlak do Brna jí jel v šest ráno. Seděla u okna a sledovala pole u Havlíčkova Brodu, jak se míhají v šedivém oparu, a v tašce měla staré fotky, které večer předtím vytáhla z krabice od bot — teta Milada na chalupě u Sázavy, teta Milada s dortem na Ivanině maturitě, teta, která ji vychovala, když matka onemocněla a nezvládala to sama. Deset let ji vychovávala jako vlastní, bez placení, bez nároku, protože to tak dělaly ženy v jejich rodině, a Ivana jí za to nikdy pořádně nepoděkovala. Myslela si, že na to bude čas.
Nestihla to o čtyřicet minut.
Teta Milada zemřela v sedm hodin ráno, ještě než vlak dojel do Kolína. Sestřenice jí to řekla v nemocniční chodbě, kde to vonělo dezinfekcí a starým linem, a Ivana si sedla na plastovou židli u okna a dlouho se dívala na parkoviště, kde nějaký muž nakládal do dodávky bedny s ovocem pro nemocniční bufet. Obyčejný den pro všechny kolem. Pro ni ne.
V bytě po tetě, malém dvoupokojovém v Bohunicích, kam se Ivana odstěhovala vyklidit věci o týden později, našla v nočním stolku obálku. Nadepsanou jejím jménem, bez data. Uvnitř dopis psaný tužkou, písmo už roztřesené: *Ivanko, vím, že máš práci a život a málo času. Nezlob se na sebe. Jen tě prosím, nečekej s věcmi, na kterých ti záleží. Já jsem čekala taky, a teď už vím, že to nebylo moudré.*
Seděla na tetině posteli s dopisem v ruce skoro hodinu. Venku pod oknem štěkal cizí pes a někdo v sousedním bytě pouštěl televizi příliš nahlas, zprávy o počasí, ochlazení nad víkend. Obyčejné zvuky, které tetu už nezajímaly.
O tři měsíce později, v únoru, seděla Ivana ve svém bytě na Žižkově a vytáhla telefon a zavolala mámě, se kterou se poslední rok bavila jen o svátcích a nekonečně to odkládala kvůli staré hádce o dědictví po dědovi, o pár tisících korun, které se dávno rozpustily v nájmech a účtech. Máma to zvedla po třetím zazvonění, hlas měla nejistý, jako by čekala něco špatného.
„Jenom jsem chtěla slyšet tvůj hlas," řekla Ivana. „A říct, že tě mám ráda. To je celé."
Na druhé straně bylo chvíli ticho, pak vzlyk, pak smích přes slzy.
Od té zimy si Ivana vede sešit, obyčejný linkovaný za třicet korun z papírnictví na rohu, kam si píše jména lidí, kterým dluží slovo — omluvu, poděkování, telefonát. Zatím jich vyškrtala devět. Zbývají tři. Dopis od tety má zarámovaný na poličce vedle postele, sklo trochu zaprášené, protože ho nikdy neotře — jenom ho občas, když jde kolem, srovná o milimetr rovnoběžně s hranou police.
