Zdeněk stál před vrátky dílny na Vinohradské a čtvrt hodiny se rozmýšlel, jestli má vůbec zvonit. Byla sobota, půl deváté ráno, mlha se ještě válela nad kolejemi tramvaje a on cítil, jak mu ruka svírá kliku aktovky s deskami tak pevně, až mu zbělely klouby.
Vevnitř bylo cítit benzín a čerstvou kávu — Marek, jeho syn, seděl za pultem a počítal drobné do kasy, jako by to byl obyčejný den.
„Táto? Co tady děláš tak brzo?"
„Potřebuju s tebou mluvit. O firmě."
Marek se zasmál, ale ten smích měl divný, useknutý konec. „O firmě už se bavit nemusíme. Je psaná na mě už tři měsíce, ne? Notář to potvrdil, všechno je čisté."
A bylo. Přesně tak, jak to Zdeněk sám před rokem navrhl — protože Marek se vracel z Ostravy, kde mu skoro shořel byt kvůli exekuci bývalé přítelkyně, a otec chtěl, aby syn měl aspoň něco jistého, co mu nikdo nesebere. Dílnu na výměnu pneu a drobné opravy, kterou Zdeněk budoval osmnáct let, přepsal na Marka bez váhání. Bez podmínek. Bez rezervy pro sebe.
Jenže od té chvíle se něco změnilo. Marek přestal zvedat telefon po sedmé večer. Změnil zámek na skladu — ten samý sklad, kde Zdeněk měl od roku 2004 uskladněné vlastní nářadí, ještě po tátovi. A minulý týden, když Zdeněk přišel jen tak posedět s klukama u kávovaru, mu Marek řekl přede všemi: „Táto, tohle je teď moje pracoviště. Nejsi tu zaměstnanec, tak sem nelez pořád."
Zdeněk mu na to tehdy nic neřekl. Jen si vzal bundu a odešel.
Doma na Barrandově měl žena Ivana zapálenou svíčku u ikony v kuchyni — dělala to každý večer, odkdy Marek byl malý a zlobil ve škole. „Modli se za něj," říkávala. „Modlitba se nikdy neztratí, i když to venku nevidíš."
Zdeněk věřil. Ale věřil taky tomu, že modlitba není omluva za to, nechat se odstrčit z vlastního života jako kus starého nábytku.
Teď stál v dílně s deskami v ruce a díval se na syna, který se s ním bavil, jako by byl otec nějaký dodavatel pneumatik, co přišel s nepříjemnou reklamací.
„Sedni si," řekl Zdeněk tiše. „Deset minut. Pak už tě nebudu otravovat."
Marek si sedl s viditelnou nechutí, ruce zkřížené na hrudi.
„Když jsem ti přepisoval dílnu," začal Zdeněk, „nechal jsem si jednu věc. Účet u Fio banky, na kterém byly uložené peníze z leasingu za ty dva kompresory a zvedák. Sto dvacet tisíc korun. Ty peníze měly jít tobě, na splátku úvěru na tu tvou garsonku v Nuslích. Domluvili jsme se na tom loni v listopadu."
„A?"
„A minulý měsíc jsem ten účet zrušil. Peníze jsem převedl jinam."
Marek se napřímil. Poprvé za celý rozhovor se mu v očích objevilo něco jiného než otrávená lhostejnost. „Cože jsi udělal?"
„Zrušil jsem účet. Sto dvacet tisíc jsem daroval Diakonii, na opravu střechy toho domova pro seniory v Krči, kam jezdí máma pomáhat s obědy."
Ticho v dílně bylo najednou hutné, přerušované jen bzučením lednice s limonádami u dveří.
„Ty jsi zbláznil?" Marek vstal tak prudce, že se otočila židle. „To byly moje peníze! Domluvili jsme se!"
„Domluvili jsme se, že ti pomůžu, dokud budeš syn, který se s otcem baví jinak než přes rameno. Dokud mě nevyhazuješ od kávovaru přede všema montéry. Dílnu sis nechal — ta je tvoje, notářsky, navždy, na to nesahám. Ale to, co jsem ještě mohl dát navíc, jsem dát nemusel."
„Tos mi mohl aspoň říct dopředu!"
„Řekl jsem ti to teď. Přesně tak, jak jsi ty mně řekl o zámku na skladu — až po faktu."
Marek stál a díval se na otce, jak si bere aktovku a míří ke dveřím. U prahu se Zdeněk ještě otočil.
„Klíče od skladu mi klidně nech, jak je. Svoje nářadí si vyzvednu příští týden dodávkou, mám čas ve čtvrtek odpoledne. A pozdrav mámu — teda, pozdrav si ji sám, ona za tebe stejně bude dneska večer u svíčky prosit, ať se ti daří. Dělá to i teď, i po tomhle. Nikdy to nepřestala dělat."
Dveře cinkly zvonečkem, jak se za ním zavřely.
Marek zůstal stát mezi regály s pneumatikami, v ruce svíral vypnutý telefon, na displeji ještě otcovo jméno z posledního nepřijatého hovoru z předminulého týdne. Venku po Vinohradské projela tramvaj číslo 11, mlha se pomalu zvedala a na skle výlohy zůstával otisk dlaně — jeho vlastní, z chvíle, kdy se chtěl otci postavit do cesty a nakonec to neudělal.
