V šest ráno zvracela žluč do umyvadla a pak si vyčistila zuby, protože chemoterapie nezná výjimky ani pro takové dny. Věra Dvořáková si opláchla obličej studenou vodou, podepřela se o okraj umyvadla a čekala, až se jí přestanou třást ruce. Za oknem paneláku na Sídlišti ještě nesvítilo skoro žádné okno, dole štěkal Bergrových pes a z rádia na lince hlásili déšť.
Bylo jí sedmapadesát, dvacet let odučila chemii na gymnáziu v Benešově. Diagnóza padla loni v listopadu – nádor slinivky, operabilní, ale doktor Sýkora to slovo vyslovil tak, jak lékaři vyslovují slova, po kterých hned mění téma. Manžel Jaroslav zemřel před jedenácti lety. Dcera Klára žila v Brně a volala každou neděli přesně v sedm.
Telefon zazvonil v úterý ve tři odpoledne, když Věra seděla u kuchyňského stolu nad hrnkem heřmánku a sešitem, do kterého si dřív psávala přípravy na hodiny.
„Vero, tady Miloš." Bratr, o čtyři roky starší, majitel autoservisu ve Vlašimi po otci, se ozýval tak zřídka, že Věra na okamžik nepoznala hlas. „Volám kvůli bytu. Přemýšlel jsem – co kdybys ho přepsala na mě. Ať to máš vyřešené, kdyby se něco stalo."
„Miloši, mám teď jiný starosti."
„Já vím, ale právě proto. Ať se o to nemusíš starat, já to všechno zařídím na katastru, stačí plná moc—"
„Ne." Řekla to ostřeji, než chtěla. „Teď ne."
Miloš zmlkl, pak řekl „jak myslíš" a zavěsil. Přestal volat. Bylo to v březnu a do června se neozval.
Ten sešit ležel na stole otevřený a Věra do něj psala pokaždé to samé, doplněné o to, co ten den bolelo:
*Otče, dnes ti odevzdávám své tělo, svou mysl i svou duši. Píšeš, že jsi lékař, který dokáže víc než kterýkoli jiný, a já věřím, že pro tebe není nic nemožné. Dotkni se každého místa, které potřebuje uzdravení, a naplň mě svým pokojem a silou. Amen.*
Napsala to poprvé v noci po první chemoterapii, ve tři hodiny ráno, kdy ji bolel každý kloub a spánek nešel přivolat ani prášky. Od té doby to opakovala každé ráno k hrnku heřmánku.
Bolesti přibývaly v dubnu. Klára přijela na dva týdny, spala na gauči, vařila polévky s celerem, které matka nechávala vystydnout na kraji stolu. Jednou v půl páté ráno ji našla sedět u okna – sešit v klíně, ruce položené na obálce, jako by ji ta tenká lepenka mohla udržet na židli.
„Mami, co tady děláš?"
„Nic. Jenom sedím."
Na kontroly do benešovské nemocnice jezdila každý čtvrtek. Sestra Petra, mladá holka s termoskou bylinkového čaje v kabelce, jí při odběrech vždycky vyprávěla o svém psovi, aby to napíchnutí žíly trochu ubíhalo rychleji. Jednou zahlédla otevřený sešit na stolku vedle křesla, přečetla si pár řádků, než stačila odvrátit oči, a neřekla nic – jen dolila Věře čaj o trochu víc, než bylo potřeba.
Tomografii měla naplánovanou na pátek 15. května, deset hodin dopoledne. Výsledek měl být hotov do týdne, ale Sýkora zavolal už ve středu a řekl, ať přijde v pátek osobně, ne na obvyklý termín za dva týdny. Věra ten telefonát slyšela jako ránu – lékaři nespěchají s dobrými zprávami stejně jako se špatnými, takže rychlost mohla znamenat obojí.
V pátek seděla v čekárně od půl deváté, i když měla objednáno na jedenáct. Kolena u sebe, kabelku v klíně, oči upřené na dveře s cedulkou MUDr. Sýkora. Kolem ní listovaly ostatní pacientky časopisy, ona ne. Jméno zavolali ve dvanáct deset.
Sýkora seděl u monitoru a mlčel déle, než bylo u něj obvyklé – possunul myš, přiblížil snímek, zase ho oddálil. Věra slyšela vlastní tep v uších.
„Paní Dvořáková." Otočil se k ní. „Nádor se zmenšil o víc, než jsme čekali. Z pěti na dva centimetry. To znamená, že je teď operabilní s mnohem lepší prognózou."
„Zmenšil se."
„Ano. Objednám vás na chirurgii do Motola, měli bychom to stihnout do měsíce."
Věra neřekla nic. Ruce měla položené na kabelce a dívala se na snímek na monitoru, na ten tmavý ovál, který byl menší, než si ho pamatovala z posledního papíru, co jí dali domů.
Operovali ji 4. června v Motole, šest hodin na sále. Probudila se s hadičkami v nose a s Klárou, která jí držela ruku a plakala tak potichu, že to Věra spíš cítila než slyšela.
Miloš přijel týden po propuštění, v neděli odpoledne, s kyticí gerber zabalenou v celofánu z benešovského Billa. Stál ve dveřích a nevěděl, kam s rukama.
„Nesu ti tohle. A chtěl jsem se… omluvit. Za ten telefonát s bytem. Styděl jsem se za to celý měsíce a nevěděl jsem, jak zavolat zpátky."
Hlas se mu zadrhl na slově „sestra". Věra ho pustila dál, uvařila čaj, poslouchala, jak nejistě mluví o servisu, o tom, že měl v březnu strach, že přijde o poslední rodinu, co mu zbývá, a nedokázal to říct jinak než tou nabídkou s bytem. Odpustila mu to při druhém hrnku čaje, bez velkých slov.
V srpnu, tři měsíce po operaci, šla Věra k notáři do Benešova sama, s deskami plnými papírů. Sepsala závěť. Byt na Sídlišti připadl Kláře, notářsky ověřeno, bez dvojího výkladu. Miloš dostal dopis, ve kterém napsala jen tolik: že teď, po tom všem, konečně vidí, jak se k sobě lidi chovají, když je zle.
Sešit se zápisky leží pořád na stole u okna. Věra do něj teď píše míň – bolest ustoupila natolik, že ráno nemusí hledat oporu v každém slově. Ale modlitbu si čte dál, s hrnkem heřmánku v ruce, u okna s výhledem na kotelnu, kde dole zase štěká Bergrových pes a z rádia hlásí, jestli bude pršet.
