Pekárna U Kohouta
Markéta Novotná stála za pultem svého krámku na Vinohradské třídě, když jí ruce ztuhly na vále s těstem. Bylo úterý ráno, konec listopadu, venku mrzlo tak, že se výloha zamlžovala zevnitř, a ona přesně věděla, co má přijít — protože ta samá dodávka přijížděla každé úterý přesně v půl osmé.
Dodávka patřila jejímu bývalému společníkovi, Radku Dolejšovi. Před šesti lety si spolu otevřeli pekárnu — ona uměla péct, on uměl počítat, a tak si mysleli, že to bude fungovat napořád. Nefungovalo. Před rokem se rozešli, Markéta zůstala v pronajatém krámku, Radek si vzal recepty, dodavatele mouky a — jak se ukázalo později — i jméno firmy, které bylo napsané jen na něj, protože ona mu tehdy věřila a nekontrolovala papíry.
Teď jezdil kolem s cedulí "Dolejš Pekařství" na dodávce a rozvážel rohlíky do stejných kaváren, které kdysi brala ona. Jednou jí dokonce zamával oknem. Jako by to byla normální věc.
Markéta si otřela mouku z prstů do zástěry a šla otevřít. Zvonek nade dveřmi cinkl, dovnitř vešel muž v kožené bundě, ne Radek — jeho účetní, pan Beneš, s deskami pod paží.
"Paní Novotná, potřebuju s vámi mluvit o nájmu prostoru vzadu. Majitel domu prodává, víte to?"
Nevěděla. A přesně tahle věta jí sevřela žaludek víc než cokoli, co jí Radek kdy řekl do očí.
O tři dny později seděla v kanceláři realitní kanceláře na Náměstí Míru a poslouchala, jak jí mladý makléř vysvětluje, že nový majitel — nějaká investiční skupina z Brna — chce prostor přestavět na kancelář co-workingu. Nájemní smlouva jí končila v březnu, výpovědní lhůta byla tři měsíce, a pokud nechce odejít, může se pokusit vyjednat vyšší nájem. Trojnásobný.
Toho večera zavolala sestře do Plzně a mluvila s ní hodinu, aniž by řekla, co vlastně chce. Nakonec jen položila telefon a zůstala sedět u kuchyňského stolu s šálkem vystydlého čaje, ve kterém plavala smetana jako mapa nějaké neznámé země.
Pak jí volal Radek.
"Slyšel jsem o tom domě," řekl. "Kdybys chtěla, můžu ti nabídnout práci. U mě. Vedoucí výroby. Plat by nebyl špatný."
Byla to laskavost, nebo výsměch? Nedokázala to rozeznat, a tak řekla, že si to rozmyslí, i když v tu chvíli věděla, že nikdy nepůjde pracovat pro člověka, který jí vzal firmu tím, že prostě nechal papíry, jak byly.
Ten víkend jela na chalupu k rodičům do Berouna. Otec, bývalý strojník, jí na dvoře ukazoval, jak opravil sekačku, a ona mu naslouchala jen na půl ucha, dokud nezmínil jednu větu — mimochodem, jako by to nebylo důležité:
"Víš, že stará hospoda U Kohouta se prodává? Ten roh naproti nádraží. Majitel umřel, dědicové to chtějí zbavit rychle."
Markéta se tam zastavila cestou zpátky. Budova byla ošklivá, s odloupanou fasádou a rozbitým osvětlením nad vchodem, ale měla něco, co Vinohradská neměla — vlastní dvůr, kam by se vešla pec, a byla přímo naproti nádraží, kudy denně procházely tisíce lidí do práce.
Cena, kterou dědicové chtěli, byla 2,8 milionu korun. Neměla je. Ale měla něco jiného — jméno, které si za šest let vybudovala, a zákazníky, kteří jí psali zprávy s otázkou, kam se přestěhuje.
Vzala si schůzku v bance na Senovážném náměstí. Úřednice byla mladá, možná třicetiletá, a když se dozvěděla, že Markéta chce úvěr na provozovnu, aniž by měla nemovitost jako zástavu, jen zavrtěla hlavou.
"Bez zástavy to nepůjde, paní Novotná. Leda byste měla spoludlužníka nebo ručitele."
Toho večera zavolala otci. Ne aby si stěžovala — aby se zeptala, jestli by chalupu v Berouně dal do zástavy. Bylo to jediné, co měl, kromě důchodu.
Otec mlčel dost dlouho, že si myslela, že spojení spadlo.
"Kolik potřebuješ?"
"Tři miliony. Možná víc, na vybavení."
"Přijeď v neděli. Probereme to s mámou."
V neděli seděli u stolu, na kterém byl ubrus s výšivkou, kterou dělala babička. Matka nalévala kafe a dolévala ho i tam, kde ho ještě nikdo nedopil, obcházela stůl dvakrát, třikrát, než ho konečně postavila a sedla si. Otec rozprostřel papír, který mu Markéta přinesla vytištěný z internetu, uhladil ho dlaní, jako by tím chtěl srovnat i to, co se nedalo srovnat slovy. Chvíli se díval na podpisovou čáru, pak na Markétu, pak zase na papír.
"Když to nevyjde," řekl pomalu, "přijdeme o barák, ve kterém jsem se narodil."
"Vyjde to," řekla Markéta, i když si tou větou nebyla jistá ani z poloviny.
Matka postavila konvici zpátky na sporák, i když v ní už nic nebylo, a teprve pak se posadila zpátky ke stolu. Otec podepsal. Ruka se mu při tom ani nezachvěla, což bylo podle Markéty horší, než kdyby se zachvěla.
Přes zimu se všechno rozjelo rychleji, než čekala. Notář, banka, stavební povolení na rekonstrukci — všechno se hrnulo najednou, a Markéta si nakonec najala i mladého architekta jménem Tomáš, který navrhl otevřít pec přímo do výlohy, aby lidé na nádraží viděli páru z čerstvého chleba už z ulice. Rekonstrukce se protáhla o šest týdnů kvůli komínu, který musel projít revizí dvakrát, a Markéta v tu dobu spala na gauči v kanceláři architekta, protože byt měla už vyklizený a krámek na Vinohradské zavřený.
V březnu, tři dny před vypršením nájmu na Vinohradské, jí přišel e-mail od Radka. Chtěl koupit její pekařskou pec — tu starou, kterou nechtěla stěhovat, protože si kupovala novou. Nabídl přiměřenou cenu, žádné vtipy, žádné narážky.
Odpověděla mu stroze: "Ano, můžeš si ji vyzvednout ve čtvrtek."
Ve čtvrtek přijel osobně, ne s dodávkou s nápisem, ale se soukromým autem. Stál ve dveřích prázdného krámku, který už byl z poloviny vyklizený, a díval se na krabice s jejím nádobím.
"Kam se stěhuješ?"
"K nádraží. Bývalá hospoda U Kohouta."
Zapískal jako člověk, který je překvapený, ale nechce to přiznat. "To je velký krok. A financuješ to jak, jestli se můžu zeptat?"
"To se tě netýká," řekla a nepřidala nic víc.
Noc před otevřením strávila Markéta v pekárně sama, protože chtěla, aby první pečení v nové peci proběhlo bez svědků, kdyby se něco pokazilo. A pokazilo se. Ve tři ráno pec nechtěla nabrat teplotu — ručička teploměru se zasekla někde na sto dvaceti stupních, ať přikládala, jak přikládala. Zavolala montérovi, kterého sehnala přes architekta Tomáše, a ten jí po telefonu, napůl probuzený, řekl, že to může být vadný termostat nebo špatně utěsněné dvířka, a že dřív než v sedm ráno nikoho neposílá. Sobotní otevření bylo na devátou.
Markéta klečela před pecí s baterkou v zubech, odšroubovávala plech, který kryl termostat, a ruce se jí klouzaly potem, i když v místnosti byla zima. V půl páté se jí konečně podařilo najít uvolněný kontakt, dotáhla ho klíčem, který jí koupil otec ještě v Berouně "pro každý případ", a teploměr se pomalu, škubavě rozjel nahoru. V šest hodin měla pec na dvě stě dvacet stupňů a první bochník uvnitř.
V sedm přijeli rodiče. Otec se ani nezeptal, jestli je něco v pořádku — jen se podíval na její černé prsty od sazí a mlčky jí podal utěrku.
V půl deváté, půl hodiny před otevřením, stála ulice před krámkem prázdná. Jen jeden důchodce se psem přešel na druhou stranu, aniž by se ohlédl. Markéta stála u výlohy s podnosem rohlíků a cítila, jak se jí svírá hrdlo — možná to celé byla chyba, možná lidi od nádraží chodí jinudy, možná dva a půl milionu dluhu na chalupě rodičů se teď rozplyne v tichu prázdné ulice.
Pak se otevřely dveře nádražní haly naproti a z nich vyšel proud lidí směřujících do práce. První žena v modrém kabátě se zastavila u výlohy, přičichla, a otevřela dveře pekárny dřív, než Markéta stihla otočit ceduli na "Otevřeno".
"To je ta nová pekárna? Voní to tu jako ráj," řekla žena a sáhla po peněžence.
Markéta jí podala teplý rohlík a přijala první minci do pokladny, kterou si sama před týdnem koupila v bazaru. Za ženou už stála fronta, táhnoucí se až k rohu ulice. Otec stál vzadu u pece, ruku položenou na horkém cihlovém plášti, a díval se, jak dcera balí pečivo do papírových sáčků rychleji, než to dřív uměla na Vinohradské.
