— Ty jsi buď blázen, Radku, nebo máš paměť krátkou jako liščí ohon.
Starosta Bohumil Zeman odsunul stranou zprocovanou desku a podíval se na mě přes stůl. Vypadal unaveně — jako člověk, co za třicet let ve funkci slyšel všechno a stejně se pořád diví.
— Ty přece víš, kdo tvýho tátu z tý fabriky vykopnul a proč mu potom to srdce nevydrželo. Celý Kunovice to ví. A ty se sem teď vrátíš a chceš si na tom samým místě rozjet vlastní firmu? Lidi budou ukazovat prstem.
— Ať ukazujou, — řekl jsem klidně, i když mi uvnitř hořelo. — Lidi vždycky něco řeknou. Když tátu vyhazovali, mlčeli. A teď najednou mluví? Peníze mám, ruce taky. Hala stojí prázdná už šest let, nikdo za ni panu Fialovi ani korunu neplatí. Beru si ji do nájmu, všechno přes smlouvu, přes notáře, na sto procent legálně.
— Dělej si, co chceš, Radku. Tvoje věc. Ale pamatuj — tady nejsi na stavbě v Praze, kde si odrobíš směnu a zapomeneš. Tady má každej plot oči.
Vyšel jsem z radnice na náves. Bylo mi dvaatřicet. Devět let jsem se toulal po montážích — začínal jsem jako pomocná síla na stavbách kolem Brna, mrzl na lešeních, spal v ubytovnách s tenkými stěnami, bral každou přesčasovou hodinu, co šla sehnat. Každou korunu jsem ukládal stranou, na zvláštní účet u spořitelny. Nekupoval jsem si nic zbytečného, nechodil po hospodách s klukama z party. Měl jsem jeden cíl, který mě držel i v nejhorších dnech: vrátit se domů a dokázat, že příjmení Novosad ještě něco znamená.
Otec se jmenoval Jaroslav Novosad. Celý život dal strojírně na kraji Kunovic — znal každý soustruh nazpaměť, věděl, kde který stroj vrže dřív, než se porouchá. Lidi za ním chodili i v neděli večer, když se něco zaseklo a směna musela jet dál. Pak přišla ta nehoda. Prasklo potrubí s chladicí kapalinou, dva lidi skončili v nemocnici v Uherském Hradišti. Táta o tom měsíc předtím psal tehdejšímu řediteli, panu Fialovi — žádal revizi, nové těsnění, aspoň provizorní odstávku té linky. Fiala jen mávl rukou: nepanikař, Jardo, nejsou peníze, musíme plnit plán, ne vyhazovat prachy za nějaký šrouby.
Když se to stalo a přijela inspekce z kraje, Fiala rychle našel obětního beránka. Sepsali protokol, že hlavní mistr Novosad zanedbal kontrolu a včas nehlásil závadu. Otce vyhodili s hanbou, bez odstupného, se záznamem, který mu zavřel dveře do každé fabriky od Uherského Brodu po Zlín — Fiala měl známosti a postaral se, aby to táta nikde jinde nezkusil.
Táta se zlomil. Nekřičel, nežaloval — jen pohasl. Sedával doma u okna a mlčky truchlil nad prací, co byla celý jeho život. Srdce mu vypovědělo službu o tři roky později, zrovna když jsem dodělával učiliště v Otrokovicích. Stál jsem tehdy nad hrobem na kunovickém hřbitově a slíbil si: postavím zpátky to, co mu vzali. Ale po svém. Poctivě a na světle.
První léto po návratu byla samá zkouška. Pronajal jsem si starou halu po zemědělském družstvu — tu, co roky zela prázdná, plevel prorůstal dírami ve střeše. Koupil jsem ojetý svářecí agregát, pár strojů z bazaru v Otrokovicích, starou dodávku Ford Transit, co měla na tachometru přes tři sta tisíc kilometrů. Peníze, co jsem devět let po korunách šetřil, mizely jako sníh v březnu. Musel jsem si k tomu vzít ještě úvěr od Českomoravské záruční banky na rozjezd živnosti.
Práce šla ztuha. První tři měsíce jsem si vystačil s jednou brigádnicí, paní Vlastou, bývalou účetní z družstva, co znala každého v okolí a přišla mi pomoct skoro zadarmo — jen tak, "ať tu po Jardovi něco zůstane". Fiala, mezitím už na penzi, jezdil kolem haly svým starým Octavia kombíkem a zpomaloval, díval se, jak vykládáme materiál. Jednou zastavil přede mnou u brány.
— Slyšel jsem, že děláš přesná obrábění, — řekl, jako by se nic nestalo. — Můžu ti hodit pár zakázek od bejvalejch kolegů, když budeš rozumnej.
— Rozumnej jako váš táta? — odpověděl jsem. — Ten byl taky rozumnej, dokud jste ho nepotřeboval obětovat.
Odjel a nic víc neřekl. Ale ve vsi se to rozkřiklo do večera — paní z večerky to měla dřív než já sám.
V listopadu nám jeden ze strojů shořel kvůli vadné kabeláži. Škoda přes sto dvacet tisíc korun, žádné pojištění na to nekrylo, protože jsem šetřil i na pojistce. Vzal jsem si další úvěr od místní záložny, se kterou mi pomohla domluvit se právě paní Vlasta — znala tam vedoucí pobočky ještě z dob družstva. Podepsal jsem tři sta padesát tisíc na pět let, se svým bytem v Otrokovicích jako zástavou.
Únor byl nejhorší měsíc mého života. Splátka záložně měla jít z účtu ve čtvrtek, splátka bance za agregát v pátek, a na účtu firmy zbývalo devatenáct tisíc proti požadovaným čtyřiceti dvěma. Zakázka z Uherského Brodu, na které jsem stavěl celý plán, uvázla — jejich odběratel pozastavil platby, a s ním i moje. Seděl jsem ve tři ráno v kanceláři nad výpisem, telefon vedle sebe, a psal jsem správci záložny e-mail s prosbou o odklad, mazal ho, psal znovu. Paní Vlasta přišla v šest, ještě za tmy, s taškou rohlíků, a beze slova si sedla k počítači vedle mě. Obvolala tři firmy, u kterých kdysi dělala účetní, řekla jim jenom: — Kluk to potřebuje teď, ne za měsíc. — Do poledne přišla první záloha, pak druhá. Ve čtvrtek ráno šly obě splátky z účtu bez zbytku dvou tisíc korun.
V červnu za mnou přišel Fiala znovu, tentokrát pěšky, bez auta, hůl v ruce. Stál u vrat a neodcházel, dokud jsem nevyšel ven.
— Tvůj táta mi nikdy nic nevyčítal, — řekl potichu. — I když jsem za ním jednou přišel, rok potom, co jsem ho vyhodil. Řekl mi, ať si dám pozor, protože jednou přijde někdo mladší a šikovnější a udělá to, co jsem měl udělat já — pořádně.
Ruka se mu na holi třásla, ale hlas ne.
— A co jste mu odpověděl?
— Nic. Odešel jsem. Ale ten protokol jsem podepsal já, ne inspekce. Napsal jsem tam, že zanedbal kontrolu. Věděl jsem, že to není pravda. Potřeboval jsem, aby to podepsal někdo jinej než já.
Stáli jsme mlčky u vrat snad minutu. Pak jsem mu jen řekl, ať jde domů, že je horko a on má na to auto, i když ho nechal doma schválně, aby mě zastihl pěšky, po sousedsku.
Halu jsem loni na podzim od pana Fialy vykoupil, za cenu, kterou stanovil nezávislý znalec. Papíry mám v šuplíku psacího stolu po tátovi — ten stůl jsem si sem z Otrokovic přivezl jako jediný kus nábytku. Dnes je pozdní odpoledne, hala je skoro prázdná, poslední dva zaměstnanci si zrovna balí věci k odchodu. Beru hadr a stírám piliny z konzoly nejstaršího soustruhu, toho, co jsme koupili z bazaru v Otrokovicích jako první. Na dveřích kanceláře visí malá mosazná tabulka, kterou jsem nechal vyrýt na jaře: Novosad — přesné strojírenství, založeno po Jaroslavu Novosadovi. Přejíždím po ní prstem, tam, kde se písmena už trochu ohlazují od dotyků, a zhasínám světlo.
