Marta Sedláková má osmdesát tři let a byt ve druhém patře činžáku na Vinohradské, tři zastávky tramvají od Náměstí Míru. Každý večer kolem šesté si vytáhne skládací židli na malý balkon, dá si na klín deku, i když je ještě teplo, a dívá se dolů na ulici. Ne že by čekala tramvaj. Čeká, jestli náhodou nezahne k domu ten stříbrný Škoda Octavia, kterým jezdí její syn Pavel.
V bytě má porcelánový servis po mamince, ještě z Karlových Varů, celých šest šálků, a nikdy ho nepoužívá sama. Stojí v příborníku za sklem a čeká na hosty, kteří nechodí. Kdysi tu bylo jinak. Pavel a jeho sestra Jana vyrůstali v tomhle bytě, ve třech pokojích, které se v sedmdesátých letech zdály obrovské. Marta pamatuje horečky, kdy seděla celou noc u Janiny postele s mokrým hadříkem na čele, pamatuje domácí úkoly u kuchyňského stolu, pamatuje, jak sama nedodělala kurz účetnictví, protože nebylo na koho nechat děti. Tenkrát jí to nevadilo. Teď má na to čas přemýšlet každý večer na tom balkoně.
Telefon zvoní málokdy. Naposledy volal Pavel na svátek, popřál rychle, řekl, že má poradu, a zavěsil po devadesáti vteřinách. Jana bydlí v Brně, má vlastní rodinu, dvě děti, a přijede tak dvakrát do roka, o Vánocích a když je potřeba vyřídit něco na úřadě. Marta se to nikdy nahlas nestěžuje. Když se jí soused z prvního patra, pan Dvořák, zeptá, jak se má, řekne, že dobře, děti mají práci, je to pochopitelné.
Jenže před třemi měsíci se něco změnilo, a ne k lepšímu.
Pavel přijel v neděli odpoledne, poprvé po dvou měsících, a hned od dveří bylo jasné, že to není návštěva kvůli ní. Sedl si ke stolu, položil před ni složku s papíry a řekl, že by bylo lepší, kdyby byt přepsala na něj už teď, ať se to nemusí řešit "později, v komplikované situaci". Mluvil o tom jako o formalitě, jako o výměně řidičáku. Marta se dívala na ty papíry, na darovací smlouvu, kde bylo černé na bílém, že se vzdává práva bydlení, a zeptala se, kde by pak bydlela. Pavel mávl rukou, že přece zůstane bydlet, jen to bude "papírově čistší", kdyby se něco stalo. Jana to podle něj taky schvaluje.
Zavolala Janě ještě ten večer. Jana byla nejdřív rozpačitá, pak přiznala, že jo, mluvili o tom spolu, že by to tak bylo jednodušší, ať se po smrti nemusí nic dědit, neplatí se daně, nejsou tahanice. Marta se zeptala jedno jediné: a co když se pohádáme, co pak. Jana na to neuměla odpovědět. Bylo ticho na lince tak dlouhé, že Marta položila.
Tu noc nespala. Seděla na balkoně i po půlnoci, dívala se na prázdnou ulici, na to, jak se za rohem Vinohradské třpytí neon lékárny, a počítala. Jedenáct let žije sama v tomhle bytě, od té doby, co jí zemřel manžel Josef. Jedenáct let platí sama nájem družstva, opravy, elektřinu. A teď má za tři měsíce podepsat papír, který z ní udělá hostku ve vlastním obývacím pokoji.
Ráno zavolala neteři, dceři svého bratra, která pracuje jako advokátní koncipientka v kanceláři na Praze 2. Ne aby si stěžovala — aby se zeptala, jak to celé funguje. Neteř jí vysvětlila jednu věc, kterou Marta předtím neznala: může byt darovat s takzvaným věcným břemenem doživotního užívání, zapsaným v katastru nemovitostí. Tedy pokud by se opravdu jednou rozhodla byt na někoho přepsat, mohla by si zajistit, že v něm může bydlet do smrti, ať se majitel jmenuje jak chce a chová se jak chce. Marta poslouchala a najednou si uvědomila, že ten papír, který jí Pavel položil na stůl, žádné takové břemeno neobsahoval. Nic. Jen holé darování.
O týden později přijel Pavel znovu, tentokrát netrpělivý, ptal se, jestli to podepsala, notář prý čeká, chce to mít hotové do konce měsíce, "než začnou dražší notářské poplatky na konci roku". Marta mu nabídla kávu, on odmítl, řekl, že spěchá. Postavila mu ji stejně na stůl, v jednom z těch šálků po mamince, a řekla, že byt přepíše, ale jinak, než chtěl on.
Vzala si čas do konce léta. Sešla se s neteří, s notářem na Vinohradech, vyřídila si věcné břemeno doživotního bydlení a zápis do katastru. A pak udělala něco, co Pavlovi ani Janě neřekla dopředu: rozdělila byt darovací smlouvou na dvě poloviny, jednu Pavlovi, druhou Janě, s tím věcným břemenem zapsaným na obě poloviny. Rovným dílem, jak si to podle ní zasloužili — a ani o milimetr víc pro toho, kdo si přijel jen pro podpis.
Sedláková zavolala oba na neděli, na tu samou hodinu, kdy jí Pavel před třemi měsíci přinesl tu první smlouvu. Položila na stůl novou složku, ukázala jim výpis z katastru, obě jména, každé u poloviny, a řekla jim nahlas, co tam stojí: že v bytě může bydlet, dokud bude chtít, a že jí nikdo nemůže dát podmínky, za jakých má vařit svůj čaj ve vlastní kuchyni.
Pavel zbledl, ptal se, proč půlku, proč to nešlo tak, jak domluvili. Marta mu na to odpověděla klidně, bez zvýšeného hlasu: že domluvili to on s Janou, ne s ní, a že ona teď domluvila po svém. Jana seděla mlčky, dívala se na ten papír a nakonec řekla, že jí to tak vlastně přijde spravedlivé.
Pavel odešel dřív, než dopil kávu. Slyšela z okna, jak bouchly dveře od auta, jak ten stříbrný Octavia zabrzdil na křižovatce a odjel směrem k metru Jiřího z Poděbrad. Marta zůstala u stolu s Janou, nalila si druhý šálek, a poprvé po měsících měla pocit, že ten porcelán slouží k něčemu, k čemu má.
