Pracuju ve výzkumné stanici v Neratovicích na oddělení mořské biologie sedmnáct let a myslel jsem, že mě už nic nepřekvapí. Akvária, školní výlety, jantar v kapsách dětí, tresky v nádržích. Rutina. Ale toho listopadového rána, kdy se vrátil výzkumný kutr z Baltu, mi zavolali v šest hodin. Kateřina, naše technička, mluvila tak rychle, že jsem ji musel poprosit, aby začala znovu.
— Přivezli něco. Musí to mít několik set let.
Zmrzlé bahno na palubě, pach soli a nafty. V síti ležela obyčejná škeble. Takové se prodávají v přímořských restauracích u Gdaňsku, podávají se s česnekem a petrželkou. Jenže tahle měla schránku tmavší, silnější, jako by ji moře po staletí leštilo do matova. Nikdo z posádky si jí při třídění nevšiml. Až doktorand z Univerzity Karlovy, Tomáš, si všiml, že přírůstkové linie na schránce vypadají podezřele husté.
Vzal jsem ji do ruky. Vážila možná půl kila. Nevím, proč mě napadlo, že držím něco staršího než katedrála svatého Víta.
Počítání přírůstkových linií je standardní postup. Musí se schránka otevřít, rozříznout, prohlédnout pod mikroskopem. Jenže nikdo nečekal, že těch linií bude přes pět set. Tomáš počítal tři dny, opravoval se, nadával, telefonoval do Kodaně na konzultace. Pamatuju si, jak seděl u stolu ve skladu, kolem něj kelímky od kávy a výtisky mikroskopických snímků. V jednu chvíli odsunul židli a řekl:
— Narodil se za Rudolfa II.
Podle prvních odhadů měla škeble čtyři sta pět let. Pak to opravili na pět set sedm. Znamenalo to, že se usadila na dně Baltu dřív, než Kolumbus vůbec vkročil na Hispaniolu. Přežila třicetiletou válku, obě světové války, vznik republiky. Ležela v bahně, filtrovala vodu, zavírala schránku, otevírala schránku. A možná by žila dál, nebýt naší sítě.
Když se zpráva rozšířila, do stanice se sjeli novináři. Z Prahy, z Berlína, z Kodaně. Chtěli fotky schránky, rozhovory, komentáře. Tomáš se zavřel v laboratoři, nechtěl s nikým mluvit. Kateřina vyřizovala telefony a pořád opakovala: „Ano, je to pravda. Ano, pět set sedm let. Ne, už není co fotit.“
Protože zvíře to nepřežilo. Otevření schránky, aby se spočítaly ty zatracené linie, ho zabilo. Standardní postup, který u kteréhokoliv jiného exempláře skončí poznámkou v laboratorním deníku, se tentokrát stal titulkem ve všech zpravodajstvích.
Ve stanici se rozhostilo ticho. I pan Novák, kuchař z jídelny, přestal při loupání brambor pobrukovat. Stál jsem na molu a díval se na moře — šedé, listopadové, s bílou pěnou na hřbetech vln. Racci křičeli, vítr štípal do tváře. Myslel jsem na tu škebli. Na to, že proseděla pod vodou pět set let, a my jsme přijeli a za tři dny ukončili její příběh.
Samozřejmě se ozvaly hlasy, že je to skandál. Že vědci chladnokrevně usmrtili nejstarší zvíře na světě. Lidé psali dopisy, vyhrožovali žalobou, žádali rezignace. Ale pravda je prostší a zároveň těžší: nikdo to nevěděl. Nikdo to vědět nemohl. Schránka se musí otevřít, aby se linie spočítaly. Je to trochu jako pokácet strom, abyste viděli letokruhy.
O měsíc později mi přišel služební e-mail z Akademie věd, z Ústavu pro životní prostředí. Předmět: „Nové pokyny pro odběr vzorků mlžů“. Dál: školení na obsluhu mikropočítačové tomografie, nového ultrazvukového přístroje na schránky, postupy neinvazivního zobrazování. Naše škeble, ta ze dna Baltu, vynutila změny v metodice výzkumu v celém regionu. Vědci začali hledat způsoby, jak počítat přírůstkové linie, aniž by zvíře zabili. Některé týmy testovaly laserové techniky, jiné izotopovou analýzu povrchu schránky. Psaly o tom odborné časopisy, dělaly se z toho přednášky na konferencích.
Každá linie v té schránce byla rok podmínek v moři — záznam teploty, salinity, znečištění. Tím, že se pět set krát zavřela, uchovávala ta škeble data, o jakých meteorologové mohou jenom snít. Teď ve skladu po bývalé udírně stál tomograf, kabely vedly ke stolu s vaničkou plnou mořské vody, a na dveřích visel vytištěný postup s podpisem vedoucího stanice.
O rok později, při rutinním odběru u pobřeží Rujány, jsme vytáhli další škebli. Větší, těžší. Tomáš ji vzal do ruky a podíval se na mě. Nemusel nic říkat. Věděl jsem, na co myslí: co když je tahle starší?
Tentokrát jsme schránku neotevřeli.
Přijel tým z Prahy s přenosným tomografem. Postavili přístroj do bývalého skladu udírny, rozložili kabely, připojili napájení. Škeble ležela na stole, v mělké vaničce s mořskou vodou, každých pár minut otevírala sifon, filtrovala kapku po kapce. Pan Novák jí dokonce přinesl z kuchyně mořské řasy, ale Kateřina je nechala odnést, protože nikdo nevěděl, co v nich bylo.
Zobrazování trvalo několik hodin. Přírůstkové linie se objevily na obrazovce jako letokruhy na řezu staré borovice. Tomáš počítal v napětí, a pak oznámil:
— Tři sta dvacet dva let.
Mladší než ta první. Oddechli jsme si. Zvíře se vrátilo do moře následující den, s kutrem, který vyplul na monitorovací výzkum. Kateřina ho chtěla hodit do vody u mola, ale Tomáš řekl, že bude lepší dál od břehu, aby ho někdo nevylovil na polévku. Spustili jsme ho u měřicí bóje, v místě, kde je dno měkké, bahnité. Ideální pro někoho, kdo tam hodlá strávit dalších tři sta let.
Vracel jsem se do stanice po setmění. Svítila okna laboratoře, na parkovišti stál dodávka z Prahy se satelitní anténou na střeše. Vítr nesl vůni uzené ryby a mokrého písku. Zastavil jsem se na molu a díval se na tmavou vodu zálivu, tam, kde teď v hloubce několika metrů pod hladinou ležela u bóje ta škeble, v bahně, se zavřenou schránkou.
Za mnou, v oknech laboratoře, ještě někdo pracoval u počítače a posouval kurzor po obrazu z tomografu. Zhasl jsem baterku a vydal se za světlem.
