Dvacet let. Tolik Radek Novotný strávil na stavbách v Německu, než si jednoho zářijového rána spočítal, že má konečně dost na to, aby si koupil malý byt v Ostravě-Porubě a přestal spát v ubytovně s tenkými stěnami. Firma, pro kterou dělal, patřila staršímu muži jménem Herbert Krause — přísnému, ale férovému šéfovi, který mu na začátku nabídl podivnou dohodu.
„Nechci vyplácet výplatu každý měsíc,“ řekl tehdy Radek. „Ať se to sčítá. Vezmu si to celé, až pojedu domů, za Martou.“
Krause se na něj podíval, jako by pochyboval o jeho rozumu, ale souhlasil — s podmínkou, že si peníze bude zapisovat do sešitu a jednou za rok mu ukáže výpis, aby oba věděli, na čem jsou. Roky ubíhaly. Radek zedničil, míchal maltu, spal čtyři hodiny denně a domů posílal jen tolik, kolik stačilo na nájem a na Jakubovu školu. Zbytek nechával u šéfa. Za dvacet let se v tom sešitě nasčítalo 1 840 000 korun.
Když přišel poslední den, Krause ho pozval do kanceláře, nalil mu kávu a položil na stůl dvě možnosti. „Mám tady všechny tvoje peníze, Radku. Celých dvacet let. Buď je vezmeš a odjedeš. Nebo — a teď mě poslouchej — mi je necháš tři dny a já ti dám na cestu tři bochníky chleba a tři rady, který ti budou k něčemu celej zbytek života.“
Ivo, se kterým dělal poslední tři roky, jen zavrtěl hlavou nad pivem: „Radku, to jsou tvoje prachy. Milion osm set. A ty chceš rady od dědka?“
„Já vím, co dělám,“ řekl Radek, i když si tím vůbec jistý nebyl. „Beru rady.“
Krause přikývl, jako by to čekal. „Za prvé — nikdy nejdi zkratkou. Co vypadá jednoduše, tě může stát draho. Za druhé — neplet se do cizích problémů, který se tě netýkaj. Zvědavost tě zabije. A za třetí — nikdy nedělej důležitý rozhodnutí, když jsi naštvanej.“
Radek dostal tři bochníky žitného chleba zabalené v hadru, batoh a jízdenku na vlak do Prahy, odkud měl přestupovat dál na Ostravu.
První zkouška přišla už druhý den. Na nádraží v Drážďanech k němu přistoupil chlapík v montérkách a nabídl mu, že ho odveze autem — prý zkratkou přes lesy, ušetří to šest hodin a pár stovek za jízdenku. Radek si vzpomněl na Krausova slova a zůstal na hlavní trase, koupil si lístek na normální spoj. O den později se v novinách na nádraží v Chebu dočetl, že na té lesní cestě přepadli dva řidiče a jednoho z nich nechali v příkopu se zlomenou rukou.
Druhá zkouška ho čekala v penzionu kousek za Plzní, kde přespal jednu noc. Kolem druhé v noci ho probudil křik a rány na chodbě, jako by se tam někdo rval. Sáhl po klice, chtěl otevřít a podívat se, co se děje — ale ruka mu ztuhla na klice a on si vzpomněl na druhou radu. Zamkl a zůstal ležet potmě. Ráno se dozvěděl od recepční, že to byla inscenace — dva chlapi dělali rvačku schválně, aby vylákali hosty z pokojů a okradli je, zatímco byli venku.
Ke svému domu v Porubě dorazil pozdě večer, někdy kolem půl jedenácté. Ulice byla tichá, jen z okna kuchyně padalo světlo. Postavil batoh k plotu a přistoupil k oknu.
Marta seděla u stolu s mladým mužem. Byli si blízko, hlavy skloněné k sobě nad papíry, ona se smála, on jí něco povídal a sahal jí na ruku.
Dvacet let malty, betonu, prosezených večerů v maringotce — kvůli tomuhle? Radek sevřel kliku dveří tak pevně, že mu zbělely klouby. Chtěl kopnout do dveří a všechno tam rozmlátit. Ale prsty mu ztuhly na kovu a on je pomalu, jeden po druhém, uvolnil.
Otočil se, popadl batoh a šel zpátky k tramvajové zastávce, kde seděl na lavičce až do rána. Kolem třetí hodiny kolem projel kropicí vůz a on cítil na tváři jemnou mlhu vody. Nikam nespěchal. Prostě seděl, dokud se obloha nad panelákama nezačala barvit do šeda.
Ráno, když slunce ještě nestálo vysoko, se vrátil domů a zaklepal.
Marta otevřela dveře, na okamžik zůstala stát bez hnutí — a pak se mu vrhla kolem krku. „Ty jsi doma,“ opakovala mu do ramene. „Konečně jsi doma.“
Za ní se ve dveřích objevil ten mladý muž z okna.
„Radku,“ řekla Marta a otočila se k němu, „tohle je tvůj syn. Jakub.“
Radek stál jako přibitý ke schodu.
Marta mu to vysvětlila rovnou v předsíni, ještě než stačil sundat batoh z ramen: zjistila, že je těhotná, měsíc po tom, co odjel do Německa. Nechtěla mu to psát do dopisů — bála se, že se kvůli tomu vrátí dřív, než si vydělá dost, a všechno to bude zbytečné. V dopisech mu psala jen o „škole“, na kterou posílá peníze, a nechala ho myslet si, co chtěl. Jakubovi bylo teď devatenáct, studoval na stavební průmyslovce v Ostravě a ten večer u stolu jí ukazoval projekt, který dělal do školy — plán rodinného domu, se kterým potřeboval poradit.
Radek se posadil na židli u dveří a dlouho nemluvil. Díval se na syna, kterého nikdy neviděl jako dítě, a počítal v hlavě, kolik narozenin propásl.
Krause dorazil o tři dny později osobně, v obleku, s koženou aktovkou, kterou položil na kuchyňský stůl. Vytáhl z ní bankovní šek na 1 840 000 korun a k němu sešit se všemi záznamy za dvacet let, podepsaný na poslední straně notářem. „Chleba byl na cestu,“ řekl jen, „peníze zůstávaj peníze. Nejsem takovej blázen, abych je pekl do těsta.“ Podal Radkovi ruku a odešel dřív, než mu stačili nabídnout kávu.
Peníze si Radek druhý den uložil do spořitelny na Hlavní třídě. Ale ty tři bochníky, dávno vysušené a nakrojené, nechal stát na kuchyňské lince ještě celý týden. Nikdo z rodiny se je neodvážil vyhodit.
