Zuzana Bártová stála na dvoře v Telči a počítala. Ne peníze — roky. Dvanáct. Tolik už chovala ovce po dědečkovi, tolik let vstávala v pět, aby stihla nakrmit stádo dřív, než otevře cukrárna na náměstí, kde měla ranní směnu.
Ten den v listopadu se jehně jménem Hopík narodilo o tři týdny dřív, než mělo. Bahnice ho očichala, odfrkla si a odešla na druhý konec ohrady, jako by to mládě nikdy neviděla. Zuzana to znala — ne poprvé, ale poprvé jí to sevřelo žaludek takhle silně, protože zrovna tenhle porod hlídala se svým strýcem Miroslavem, dědečkovým bratrem, jenž vlastnil sousední pozemek a vždycky měl řeči o tom, že "ženská na chov nemá povahu".
Miroslav přišel toho rána s termoskou kávy a se svým obvyklým despektem.
"Necháš ji chcípnout, nebo co s ní uděláš?"
"Uvidíme."
"Nebude sát, jestli ji matka nepřijme. Do večera je po ní."
Zuzana věděla o babiččině zvyku — ne z knížek, z vyprávění. Babička Ludmila, která pocházela z Valašska, prý zpívala ovcím, když se jehňata rodila v horších podmínkách, než by měla. Ne ukolébavku, spíš dlouhý, táhlý nápěv bez slov, který se učila od svojí matky a ta zase od tamní pastýřky, co chodila s ovcemi na salaš pod Radhoštěm. Zuzana tomu vždycky říkala "babiččino mumlání" a smála se tomu, dokud jí nebylo pětadvacet a babička nezemřela, aniž by jí to pořádně naučila.
Zkusila si vzpomenout. Melodie byla útržkovitá, ale zkusila to — dřepla si vedle bahnice, položila jí dlaň na bok a začala broukat něco, co ani sama nedokázala pojmenovat. Miroslav se opřel o plot a nekomentoval to, což u něj znamenalo buď respekt, nebo že to považoval za tak trapné, že to nestálo ani za poznámku.
Bahnice po dvaceti minutách zvedla hlavu. Nešla k jehněti hned. Ale přestala odcházet.
Sousedka Iveta, která bydlela přes plot a měla ke zvířatům asi takový vztah jako k dani z nemovitosti, se přišla podívat, co se to tam děje, protože slyšela "nějaké vytí". Postála, dívala se, jak Zuzana zpívá tomu zvířeti skoro hodinu, a pak beze slova odešla domů a přinesla deku pro jehně — "kdyby náhodou". Ta deka pak ležela v kůlně ještě dva roky, protože ji Zuzana nikdy nevrátila a Iveta si o ni nikdy neřekla.
Bahnice nakonec sklonila hlavu k jehněti. Přijala ho. Hopík přežil, vyrostl a byl to on, kdo jako první běžel k plotu pokaždé, když přijelo auto — jako by čekal, že se vrátí babička.
Jenže tahle historka není o jehněti. Je o tom, co přišlo o tři roky později.
Miroslav, ten samý strýc s termoskou a despektem, začal být nemocný. Rakovina slinivky, řekli mu v nemocnici v Jihlavě, a dali mu měsíce, ne roky. Neměl děti, žena mu zemřela už dávno, a tak seděl večer co večer sám ve své chalupě a čekal, až ho k sobě někdo pozve, aby nemusel prosit.
Zuzana ho pozvala. Ne ze slitování — z toho, co se stalo na tom dvoře s bahnicí. Věděla, jak to je, když někdo stojí opodál a nikdo ho nepřijme.
Za měsíc před smrtí jí Miroslav řekl něco, co ji vyvedlo z míry víc než diagnóza. Že pozemek vedle jejího, ty tři hektary pastvin, co dědeček kdysi rozdělil mezi bratry, chce převést ne na ni, ale na svého prasynovce Radka, syna svého švagra z Brna, kterého viděl naposledy na pohřbu jeho matky před sedmi lety.
"Proč zrovna jemu?"
"Je to chlap. Bude to umět vést."
Ta věta v ní zůstala trčet jako trn. Ne kvůli pozemku — ten by nakonec zvládla i bez toho. Kvůli tomu "je to chlap", které slyšela poprvé před dvanácti lety a naposledy teď, na smrtelné posteli člověka, kterému zpívala ovci, aby přijala jehně.
Radek přijel na pohřeb v obleku, který nesouhlasil s počasím ani s náladou, a hned první den po smutečním obědě v hospodě U Lípy se zeptal Zuzany, jestli by mohla "do konce měsíce" dát pryč svoje ovce z pastviny, protože "to teď patří jemu" a on to chce pronajmout firmě, co staví fotovoltaiku.
Zuzana neřekla nic. Šla domů, otevřela šuplík v kredenci, kde měla schované papíry po dědečkovi — a mezi nimi i kopii darovací smlouvy z roku 2011, kterou dědeček sepsal ještě za svého života a kterou mu notář v Telči tenkrát doporučil zapsat do katastru jako věcné břemeno doživotního užívání ve prospěch toho, kdo bude o pozemek fakticky pečovat. Dědeček to podepsal, protože věřil, že spravedlnost se dá zajistit papírem, ne sliby.
Miroslav o té smlouvě věděl. Nikdy ji ale nezrušil — možná ze zapomnětlivosti, možná proto, že v hloubi duše počítal s tím, že tahle žena, co mu zpívala vedle chcípajícího jehněte, bude nakonec ta, kdo se o pozemek postará, ať už formálně patří komukoliv.
Zuzana zavolala právničce, se kterou se znala z cukrárny — Bětka tam chodila každé úterý na kávu a mluvila o katastru nemovitostí tak, jako jiní o počasí. Sešly se v kanceláři na náměstí, Bětka otevřela onu smlouvu, přečetla si ji dvakrát a řekla jen: "Tohle břemeno platí. Radek může dělat, co chce s vlastnictvím, ale dokud ty na tom hospodaříš, nemůže tě odtamtud vyhodit."
O tři týdny později přijel Radek znovu, tentokrát s právníkem od fotovoltaické firmy a se smlouvou o nájmu, kterou chtěl podepsat bez ohledu na to, co je na pozemku. Zuzana ho nechala domluvit. Pak mu položila na stůl v kuchyni kopii darovací listiny s věcným břemenem, orazítkovanou katastrálním úřadem, a vedle ní účet za dvanáct let krmiva, veterináře a oprav ohrady — 380 000 korun, sečtených do posledního haléře, protože si všechny účtenky schovávala v krabici od bot, aniž by tehdy tušila proč.
"Můžeš to prodat," řekla mu. "Ale ne dřív, než mi tohle proplatíš, nebo dokud tady budu hospodařit — což bude, dokud budu živá, protože tak to podepsal tvůj strýc."
Radek se podíval na svého právníka. Ten zavrtěl hlavou.
Odešli bez podpisu. Fotovoltaická firma o měsíc později od záměru ustoupila — pozemek se zatíženým věcným břemenem pro ně nebyl zajímavý.
Hopík, teď už starý beran s ulomeným rohem, se toho večera opíral o plot a čekal na večerní krmení. Zuzana mu nasypala oves, postavila se vedle něj a dívala se, jak žere. Neposlouchala žádnou melodii, nezpívala. Jenom tam stála, s krabicí od bot pod paží, ve které měla ještě jednu kopii té smlouvy — pro případ, že by ji Radek ještě jednou zkusil obejít.
