Věra Dvořáková stojí na balkoně paneláku na Petřinách a dívá se dolů na dětské hřiště, kde dva kluci s tabletem sedí vedle sebe na lavičce a nemluví. Je čtvrtek, pozdní odpoledne, slunce se opírá do fasády naproti. Je jí sedmdesát dva.
V ruce svírá kus staré gumy do skoku — pruženou, žlutavou, s uzlem uprostřed, kde se kdysi přetrhla a znovu svázala. Našla ji při stěhování před třemi lety v krabici od bot, spolu s dětskými botičkami a fotkami, které nikdy nedala do alba. Guma patřila její dceři Janě. Na jednom konci je fixem napsáno menší písmo, dnes už rozmazané: JANA D., 4.B.
Dva schody najednou dolů, jako v šestnácti — na třetím schodu ji zabolí koleno a zpomalí.
Kluci vzhlédnou, až když stojí přímo před nimi. Ten menší, možná osmiletý, na ni kouká přes rám brýlí. Ten druhý, o něco starší, nepustí tablet z rukou, jen ho sklopí do klína.
"Dobrý den," řekne ten menší nejistě, jako by nevěděl, jestli se to sluší.
Věra zvedne gumu, natáhne ji mezi prsty. "Chtěla jsem se zeptat, jestli byste nechtěli hrát hru. S gumou."
Ticho. Starší kluk se podívá na displej tabletu, kde běží nějaké video, pak zase na ni.
"Babi, co to je?" zeptá se ten menší a ukáže bradou na gumu.
"Guma. Na skákání. Dá se to hrát ve dvou, ale nejlíp ve třech."
"A jak?"
Věra si klekne — kolena zapraskají — a natáhne gumu mezi dvě lavičkové nohy, protože chybí třetí hráč, který by ji držel na těle. Provizorní, ale postačí to na ukázku. "Skáče se takhle." Přejede si dlaní po stehnu, kde by měla být guma, kdyby stála. "Nejdřív na kotnících, pak na kolenou, pak v pase. Kdo neskočí správně, jde držet."
"To je celý?" zeptá se starší, ale sundá si sluchátko z jednoho ucha.
"To je celý."
Menší kluk vstane první, opatrně, jako by čekal, že se z toho vyklube nějaký trik. Postaví se ke gumě, podívá se na Věřiny nohy, zkusí to napodobit — skočí, zakopne o gumu, spadne na zadek do trávy. Zasměje se, spíš překvapeně než vesele.
"Znovu," řekne a vstane sám, dřív než mu Věra stihne nabídnout ruku.
Starší se konečně zvedne, odloží tablet na lavičku obrazovkou dolů. Nastaví gumu výš, na kolena. Věra jim ukazuje kroky — křížem, roznožmo, otočka — a ruce se jí přitom trochu třesou, ne z námahy, ale protože si nepamatuje, kdy naposledy někomu něco takhle ukazovala a ten druhý se díval.
Menší to zkusí potřetí a povede se mu to. Zůstane stát v poslední pozici, nohy zkřížené v gumě, s výrazem, který Věra kdysi vídala u sebe v zrcadle po vyhraném závodě na kole.
"Umíš ještě něco?" zeptá se.
"Umím spoustu her." Věra si sedne na okraj pískoviště, protože klečet už dlouho nevydrží. "Na honěnou. Na schovku. Panáka na chodníku, jenom potřebujeme křídu."
"Křídu nemáme."
"Tak si pro ni zajdu."
Starší kluk zvedne gumu ze země, protáhne si ji mezi prsty, jak to před chvílí dělala ona. "Jak se jmenuješ?" zeptá se, ne "paní", ne "babi" — jako by si teprve teď uvědomil, že s nimi mluví člověk, ne návod.
"Věra."
"A čí je tahle guma?"
Věra se na chvíli odmlčí, dívá se na vybledlé písmo na uzlu. "Mojí dcery. Dneska je jí čtyřicet šest."
Menší kluk se zamračí, počítá něco v hlavě. "To je fakt hodně."
"To je," řekne Věra a vstane, oprašuje si sukni od písku. "Tak co, jdu pro tu křídu?"
Starší přikývne a podá gumu tomu menšímu, aby ji zase natáhl mezi lavičkové nohy. Tablet zůstává ležet na dřevě, obrazovka zhasla sama, nikdo si toho nevšiml.
