Je úterý večer, venku mrží první podzimní déšť a v paneláku na Vršovické ulici v Praze zase bouchají trubky topení, jako každý rok, když je zapnou. Sedím na kraji postele s telefonem v ruce a dívám se na kontakt "Máma – Karlovy Vary". Číslo, které jsem vytočila možná tisíckrát. Neexistuje sim karta, na kterou by dnes dovolalo, ale smazat ho nedokážu.
Jmenuju se Bára, je mi čtyřicet dva, pracuju jako zdravotní sestra na interně v Motole. Máma se jmenovala Věra. Zemřela před třemi lety, v listopadu, dva dny po tom, co jsme spolu telefonicky probíraly, jestli si má nechat operovat koleno. Řekla mi tehdy: "Neboj se, holka, to počká do jara." Jaro už nepřišlo.
Vyrůstala jsem s ní sama, bez táty – odešel, když mi byly čtyři, a máma vzala dvě práce, aby uživila mě a babičku, která bydlela s námi v jedné místnosti na sídlišti. Voněla vždycky po levné kolínské Šárka a po přepáleném oleji z jídelny, kde vařila obědy za osmatřicet korun. Pamatuju si, jak jednou, když jsem přišla domů s modřinou po spolužačce, mámu nezajímalo, kdo začal – zajímalo ji, jestli jsem se bránila slušně. Nakrájela mi chleba s máslem, položila ho přede mě na ubrus a řekla jen: "Zítra jí to nandáš tak, aby na tebe nemusela vztáhnout ruku."
Poslední rok jejího života jsem k ní jezdila každý druhý víkend rychlíkem z Prahy hlavního nádraží, ranní v 7:14, cesta tři hodiny čtyřicet minut. Bydlela sama v malém bytě na sídlišti Ročov, kde jí soused, pan Dvořák, chodil vyhazovat popelnici, protože po operaci srdce už nezvládala schody. Někdy v půlce října jsem si všimla, že na sporáku hoří plynový hořák pod prázdným hrncem – rozpálený doruda, ucho hrnce už měkké. Vypnula jsem to, otevřela okno a zeptala se, jak dlouho tam hoří. "Chvilku," řekla. Ptala se mě potom třikrát za odpoledne, jestli jsem jedla, pokaždé stejnými slovy, jako by tu otázku slyšela poprvé. Slíbila jsem si, že o víkendu zavolám do ordinace a domluvím vyšetření, ale byla neděle, ordinace byla zavřená, a v pondělí jsem měla dvanáctku na oddělení. Odložila jsem to na příští týden. Pak na další.
V sobotu 4. listopadu mi volala v sedm ráno. Řekla, že ji bolí koleno tak, že nemůže došlápnout na nohu. Domluvily jsme se, že v úterý pojedu s ní k ortopedovi do Fakultní nemocnice, objednám nás na osmou. V neděli večer mi ještě napsala esemesku: "Dobrou noc, holčičko, zavolej mi zítra ráno, ať vím, kdy jedeš." Napsala jsem: "Zavolám v sedm, spi." V pondělí v sedm nezvedala. Zavolala jsem znovu v 7:05, v 7:12, v 7:20 – pokaždé to vyzvánělo dlouho a pak se ozval hlas operátorky, že účastník není dostupný. V 7:35 jsem vytočila souseda. "Pane Dvořák, prosím vás, skočte k mámě, nezvedá mi to." Slyšela jsem ho v telefonu oddychovat, jak jde po schodech, pak klepání, pak ticho, který se táhlo tak dlouho, že jsem si sedla na podlahu kuchyně a opřela se zády o linku. Když se ozval znovu, hlas měl jiný, plošší: "Bárko, ona je v předsíni. Sluchátko drží v ruce." Řekl mi, ať zavolám záchranku, že on tam počká u dveří, a pak zavěsil, protože prý neví, co má se sluchátkem u ní v ruce dělat, a nechce se ho dotýkat.
Pohřeb byl v Karlových Varech, v krematoriu za nemocnicí, prší jako dneska. Zaplatila jsem za obřad 21 400 korun, smuteční oznámení dala vytisknout u tiskárny na Bulharské, přišlo asi třicet lidí – bývalé kolegyně z jídelny, sousedé, dvě kolegyně z Motola. Táta se neukázal, ačkoliv mu bratranec volal a řekl mu datum i hodinu.
Po pohřbu jsem dva měsíce nezvedla klíč od jejího bytu ze zásuvky v předsíni. Nakonec jsem tam jela s Eliškou, tehdy jí bylo devět, a skládaly jsme mámino oblečení do krabic od banánů, co jsem sehnala v Bille. Eliška v jednu chvíli vytáhla ze skříně mámin fialový svetr, přiložila si ho k obličeji a řekla: "Voní jako babička ve vlaku." Sedla jsem si na postel a chvíli jsem jenom držela v ruce prázdný ramínko. V šuplíku nočního stolku jsem pak našla sešit – obyčejný linkovaný, se seznamy nákupů, s telefonními čísly sousedů, a na poslední popsané straně větu, napsanou jejím drobným písmem: "Bárka bude v pořádku. Naučila jsem ji všechno, co jsem uměla."
Ten sešit mám teď doma, v šuplíku vedle postele, hned vedle telefonu s číslem, které nikdy nesmažu. Byt jsme s bratrancem po dohodě prodali za 890 000 korun – nechtěla jsem tam bydlet sama se vzpomínkami a nájem od nikoho nevybíral. Z peněz jsem část dala stranou dětem na školu, 15 000 jsem věnovala hospici, který mámu doprovázel poslední týdny, a zbytek uložila na účet, který jsem pojmenovala jednoduše: "Máma."
Dnes večer, když bouchají trubky a Eliška v vedlejším pokoji poslouchá hudbu moc nahlas, otevřu ten sešit a přečtu tu poslední větu. Pod ni napíšu tužkou vlastní: "Zítra zavolám doktorce kvůli Toníkovi. Neodložím to." Pak telefon odložím na noční stolek, vedle sešitu, zhasnu světlo a v tmě ještě jednou vytočím to číslo – jen aby to jednou zazvonilo, než se ozve ta operátorka.
