Ve středu mi volala Mája. Bylo půl dvanácté večer, venku lilo a já zrovna stála v koupelně s kartáčkem v puse. Její číslo na displeji mě překvapilo — normálně psala, nevolala.
„Prosím tě, já vím, že je to šílený,“ vyhrkla hned, „ale můžu k tobě na pár dní? Roman mě vyhodil. Jako fakt vyhodil. Stojím na dlažbě a všechny věci mám v igelitkách.“
Než jsem stihla cokoli říct, ozvalo se vzlyknutí.
„Májo, vykašli se na omluvy. Vezmu to auto, kde stojíš?“
Oblíkla jsem se za minutu. Při cestě dolů do garáže jsem ještě slyšela, jak mi to v hlavě jede: _třikrát ses spálila, copak ses nepoučila?_ Ale kdo někdy spal v autě na parkovišti u Kauflandu, ten ví, že tohle prostě neodmítneš.
Mája — moje bejvalá. Sedm let spolu, pak se to rozpadlo, ale bez hysterie. Prostě se vyčerpalo to, co nás drželo pohromadě, a jednoho večera jsme si to řekly nahlas. Plakaly jsme obě, ale bez výčitek. Když se o dva roky později objevila na mojí narozeninový oslavě s Romanem, upřímně jsem jí to přála. Vypadal fajn. A ona zářila.
Jenže nezářila dlouho.
—
**Z mokrý tramvajový zastávky jsem ji vytáhla ve dvě ráno.**
Seděla na mokrý lavičce, promočená mikina, vedle ní tři tašky a krabice od banánů s oblečením. Dřív by se na tu lavičku ani neposadila — byla z těch lidí, co nosí v kabelce dezinfekci na ruce a před použitím veřejný toalety ji celou vydezinfikujou. Teď na ní seděla zhrouceně a ani nezvedla hlavu.
Cestou v autě skoro nemluvila. Jenom u křižovatky na Výstavišti tiše řekla: „Prej mě miluje, ale potřebuje prostor. A do tejdne už tam spala jiná.“ Pak se odmlčela.
Hostovskej pokoj jsem měla prázdnej. Poslední roky ho využívala ségra, když přijela z Liberce, ale jinak tam byl akorát rozloženej sušák na prádlo a krabice od vánočního stromku. Nachystala jsem čistý povlečení, ručník s jezevčíkama — její oblíbený vzor — a zapnula topení.
„V klidu. Zůstaň, jak dlouho potřebuješ,“ řekla jsem tehdy.
Netušila jsem, že právě podepisuju rozsudek nad vlastním domovem.
—
První dva týdny proběhly bez problémů. Mája si našla brigádu v bistru na Mendláku, ráno mizela před sedmou, vracela se utahaná kolem šestý. Párkrát jsme si daly večer čaj, zavzpomínaly, zasmály se starým historkám z firmy.
Vypadalo to, že Romanova vsuvka byla jenom epizoda ve scénáři, kterej se vrací do normálních kolejí.
Pak ale přišel třetí týden.
Vracela jsem se z celodenní porady v Ostravě, hladová jak vlk. Sotva jsem otevřela dveře bytu, udeřil mě smrad cigaret. Nekouřím. Nikdy jsem nekouřila. A v nájemní smlouvě mám výslovně napsáno: zákaz kouření v celým domě.
V obýváku seděli tři lidi. Dva chlapi a jedna ženská, všichni s vínem z mýho regálu a popelem na mým konferenčním stolku. Otevřený okno dokořán, venku minus pět, topení jelo na plný pecky, jako by tu elektřinu platil Ježíšek.
„Hele, to je Lenka!“ vykřikla Mája z křesla. Byla bosá. V mých pantoflích.
„Čau,“ kývla jsem a šla rovnou do ložnice. Zavřela jsem dveře, sedla si na postel a zírala do zdi. _Řekni jí to hned. Hned, nebo se z toho stane norma._
Neřekla.
Ráno byla v kuchyni omluva: „Seš zlatá, oni přišli fakt nečekaně, víš jak to je…“ A já znovu kývla. _Vždyť prochází krizí_, opakovala jsem si, _nesmíš bejt krávu, která ji vyhodí podruhý._
—
Zlom přišel v sobotu odpoledne.
Jela jsem do Billy pro mlíko a cestou zpátky se zarazila už ve dveřích. V předsíni visel cizí kabát, dámskej, šedivej vlněnej s norským vzorem. V obýváku seděla neznámá brunetka, na klíně notebook, na stole nedopitý latté.
„Ahoj!“ řekla vesele. „Ty musíš bejt Lenka! Mája o tobě vyprávěla, že jste skvělý spolubydlící.“
Ztuhla jsem.
„Promiň?“
„No že spolu bydlíte. Já jsem Klára, kámoška Máji z jógy. Ona říkala, že jsi vážně super, že spolu vycházíte dobře, jenom občas prej máš problém s tím, jak je tady málo místa v koupelně…“
Usmívala se. Naprosto upřímně. Naprosto bezelstně.
A mně v tu chvíli docvaklo, proč za poslední tejden vždycky při mým příchodu zmlkla konverzace, proč telefon zvonil Máje v jiným pokoji a proč se na mě správcová z přízemí dívala tak divně, když jsem jí ve středu podávala výtahový klíč.
„Kláro,“ řekla jsem pomalu a odložila nákup na zem, „tenhle byt je můj. Celý. Nájem, hypotéka, všechno. Já jsem jí nabídla gauč, protože ji vyhodil přítel. Nejsme spolubydlící. Jsem její bývalá, která jí nechtěla nechat spát na ulici. A o tom, že pronajímám, slyším prvně v životě.“
Její obličej změnil barvu. Od rozpaků přes úlek po čirý zděšení. Vrhla pohled ke dveřím ložnice, kde stála Mája — bledá, s otevřenou pusou.
„Můžeš mi to vysvětlit?“ zeptala jsem se jí klidně.
Ticho.
Klára pomalu vstala, sklapla notebook a beze slova si začala balit věci.
„Kláro, počkej…“ natáhla Mája ruku.
Ale Klára už sahala po kabátu. „Ty jsi říkala, že to je _váš_ byt. Že jste spolu podepsaly smlouvu ve dvou.“ Ruce se jí třásly, když zapínala knoflíky. „Nemám slov.“
Prásknutí dveří bylo slyšet až do sklepa.
—
Zůstaly jsme samy. V kuchyni páchlo připálený mlíko, někdo nechal puštěnej konvektomat.
„Tys to nemusela tak hrotit,“ procedila Mája skrz zuby. Ne že by ji to mrzelo — ona byla nasraná. „Stačilo přikývnout. Co ti to udělá? Vždyť tady bydlíš už leta, máš všechno, já nemám nic. Potřebuju aspoň chvíli normálně žít. Co je ti po tom, co si o tobě myslí nějaká Klára z jógy?“
Dýchala zhluboka. Zorničky rozšířený, jako když je člověk v bojovym módu a hledá argument, kterým protivníka sestřelí dřív, než vůbec otevře pusu.
„Potřebuješ aspoň chvíli normálně žít,“ zopakovala jsem. „A k tomu potřebuješ, aby lidi věřili, že tenhle byt je tvůj?“
„No a co jako? Vždyť to je jenom slovo! Kdybys nevyjela, tak tu Klára sedí v klidu dál a nikomu se nic nestane!“
V tu chvíli jsem měla v ruce svazek klíčů. Ten novej od bezpečnostních dveří, co jsem si nechala namontovat loni v říjnu, když sousedce o patro výš vykradli byt za bílýho dne. Stála mě sedmnáct tisíc.
Podívala jsem se na ty klíče. Pak na Máju.
„Víš, co je na tom nejsmutnější?“ řekla jsem. „Že ty fakt nevidíš ten rozdíl. Mezi tím, když ti někdo podá ruku, a tím, když mu pak začneš přepisovat byt na svý jméno v hlavách cizích lidí. A ani tě nenapadne, že tohle není v pohodě. Že to není normální. Že tohle už je krádež — možná ne podle zákona, ale podle všeho ostatního, co platí mezi lidma.“
Chtěla něco říct. Ale já v tu chvíli otočila klíčem v zámku a otevřela dveře dokořán.
„Do středy večer. Ať si to tady vyklidíš. Najdi si pokoj, kolej, azylák, další kámošku, je mi to jedno. Ale ve čtvrtek ráno, až pojedu do práce, tady nesmí bejt ani tvoje ponožka. Rozumíš?“
Dívala se na mě a v těch očích najednou nebyl vztek, ale něco jinýho. Něco, co jsem tam neznala. Údiv. Jako by celou dobu žila v přesvědčení, že mě má přečtenou, že zná moje limity a že tenhle prostě překročit nemůžu.
Středa večer. Hodiny ukazovaly půl devátý. Mája si v pokoji házela věci do kufru. Občas třískla dvířkama od skříně, občas něco spadlo na zem — schválně, aby to slyšela. Já seděla v kuchyni nad studeným čajem a prstem sjížděla displej mobilu, aniž bych cokoli vnímala.
V půl desátý se ozval zvonek.
Otevřela jsem. Za dveřma stál Roman. Vypadal mizerně. Ne jako někdo, kdo vyhodil přítelkyni a pak si užíval — spíš jako někdo, kdo od tý doby nespal.
„Ona je tady?“
„Balí si,“ řekla jsem.
Prošel kolem mě dovnitř. A pak, uprostřed chodby, kterou ještě před měsícem Mája zdobila mýma kytkama a mým zrcadlem, udělal něco, co jsem nečekala.
Klekl si.
Viděla jsem to štěrbinou ve dveřích ložnice. Viděla jsem, jak k ní zvedl hlavu a jak ze sebe vysoukal: „Prosím. Curáku. Udělal jsem chybu. Tamta ženská byla omyl. Velkej omyl. Všechno jsem zrušil. Vrať se. Prosím.“
Mája stála nad otevřeným kufrem a držela v ruce svoje tenisky. Když zvedla hlavu ke mně, v očích už neměla ten údiv, co před pár dny. Měla tam strach.
Protože poprvé za celý ty měsíce stála před dveřma, za kterýma nebyla ani oběť, ani hrdinka, ani spolubydlící, ani chudinka, která přišla o všechno. Stála tam jako člověk, kterej musí něco rozhodnout — sám za sebe, doopravdy, bez berliček, bez výmluv, bez cizího bytu a bez cizího příběhu.
Vzala si ty tenisky. Šla k Romanovi. Pomohla mu vstát.
A já zavřela dveře dřív, než stačila cokoli dodat.
Ráno bylo ticho. Jiný ticho než předtím. Ne to těžký, plný nevyslovenejch výčitek, co tu viselo posledních čtrnáct dní. Čistý ticho prázdnýho pokoje, kde na věšáku nevisí cizí kabát, na zemi se nepovalujou nedopalky a ve vzduchu nezní lež.
Odemkla jsem bezpečnostní dveře a omrkla zámek. Fungoval perfektně. Stejně jsem si na odpoledne objednala zámečníka — preventivně, pro klid duše. Sedmnáct tisíc za něj byly nejlíp utracený peníze loňskýho podzimu.
V koupelně jsem našla její ručník s jezevčíkama. Zapomněla ho tam. Chvíli jsem ho držela v ruce a pak ho hodila do pračky. Ždímat na devět set otáček. Ten program trvá hodinu a čtyřicet minut.
Než se pračka zastavila, měla jsem hotovou roletu na okno v hostovskym pokoji. Už žádnej hostovskej pokoj. Bude z toho pracovna. Světle modrá, s bílým stolem a korkovou nástěnkou na blbosti. Okno na jih — odpoledne tam bude svítit slunce přesně na místo, kam postavím křeslo.
Objednala jsem si novou židli. Když jsem na displeji mačkala „zaplatit“, usmála jsem se. Ne proto, že bych měla radost z konce. Ale proto, že jsem poprvý za poslední měsíc měla radost z toho, co začíná.
