Věra Novotná počítala peníze na benzin, když jí zazvonil telefon a veterinářka řekla, že Rebel má zlomenou pánev a operace bude stát třicet osm tisíc korun.
Bylo úterý, konec října, na parkovišti před klinikou U Trojice fičel vítr a nesl s sebou vůni spadaného listí ze Stromovky. Věře bylo pětapadesát, dvacet let pracovala jako účetní v pekárně na Lidické, a to odpoledne jí syn Tomáš volal potřetí za hodinu — pořád dokola, že peníze na operaci nemá, že hypotéka na byt v Suchém Vrbném ho drtí, že Rebel je přece "jen pes".
Rebel nebyl jen pes. Byl to kříženec, kterého před sedmi lety našla na tramvajové zastávce v dešti, hubený a s odřenýma ušima, a od té doby spal každou noc u nohou jejího manžela Pavla — dokud Pavel před dvěma lety nezemřel na infarkt v kuchyni, s hrnkem kávy v ruce. Od té chvíle byl Rebel jediný, kdo v prázdném bytě věděl, v kolik hodin má Věra vstávat.
Tomáš si psa vzal na tři měsíce, když se Věra léčila po operaci kyčle — a pak ho prostě nevrátil. Řekl, že dcerce Elišce dělá dobře, že má se zvířetem povinnost. Věra to nechala být, protože viděla, jak Eliška toho psa objímá po škole. Ale teď, na chodbě kliniky, s papírem od veterinářky v ruce, slyšela v telefonu jen jedno: "Mami, tak ho možná budeme muset uspat. Nemáme na to."
"Uspat zdravého psa kvůli zlomenině, kterou zavinilo tvoje auto?" zeptala se Věra potichu. Tomáš přejel Rebela před vlastní garáží, když pes vyběhl za míčem.
"Není to tak jednoduché," řekl Tomáš a v pozadí bylo slyšet, jak jeho žena Simona něco štěká na Elišku, ať už jde dělat úkoly.
Věra se podívala přes sklo do čekárny, kde na kovovém stole ležel Rebel, v boku vyholená srst, kapačka v tlapě. Otevřel oči, když uslyšel její hlas skrz dveře, a ocasem dvakrát klepl o stůl.
"Zaplatím to," řekla Věra do telefonu. "Ale ne tobě. Vezmu si ho zpátky."
Ticho na druhém konci trvalo dost dlouho na to, aby stihla vejít dovnitř a podepsat souhlas s operací.
Peníze měla našetřené na novou pračku — jedenáct tisíc, zbytek si půjčila od sestry Jitky, která bydlela v Rudolfově a přijela ten samý večer s obálkou a se slovy "vrátíš, až budeš moct, nespěchám." Operace trvala tři hodiny. Věra seděla v čekárně na plastové židli, pila kávu z automatu, co chutnala jako spálená guma, a sledovala akvárium se dvěma vyklouzlými rybičkami, jako by v tom byla nějaká odpověď.
Když veterinářka MUDr. Kolářová vyšla ven, měla na sobě zelenou plášť potřísněnou od dezinfekce a řekla, že operace dopadla dobře, ale pes bude šest týdnů potřebovat klid, fyzioterapii a někoho, kdo bude doma.
"Budu doma," řekla Věra. "Jsem v důchodu od ledna."
O tři dny později přijel Tomáš k jejímu bytu na Lidické, zaparkoval to svoje bílé Škoda Octavia na chodníku, jak měl ve zvyku, a zazvonil dvakrát rychle za sebou.
"Přišel jsem pro Rebela," řekl ve dveřích, ještě než ho stihla pozdravit. "Eliška je bez sebe, pořád se ptá, kde je pes."
Věra ho nechala stát v předsíni. Za ní, v obýváku na dece u topení, ležel Rebel s bandáží na zadní noze a sledoval je oběma.
"Rebel zůstává tady," řekla. "Zaplatila jsem operaci. Zaplatila jsem fyzioterapii, kterou má dvakrát týdně v Rudolfově u paní Bártové. A já budu ta, kdo se o něj postará, protože ty jsi mu nechal zlomenou pánev a pak jsi chtěl, ať ho uspí, protože se ti to nehodilo do rozpočtu."
"To není fér," řekl Tomáš a hlas mu přeskočil, jak to dělal, když byl malý a něco provedl. "Je to rodinný pes."
"Rodinný pes se neuspává, když je práce s ním nepohodlná," odpověděla Věra. "A rodina se nezeptá, jestli má matka na operaci, než zavolá, jestli ho má nechat utratit."
Tomáš chvíli stál, díval se na psa, na obvaz, na misku s vodou, kterou mu Věra dala až ke gauči, aby nemusel vstávat. Pak řekl, že si pro něj přijde, až se uzdraví.
"Nepřijdeš," řekla Věra. Otevřela zásuvku v předsíňovém stolku a vytáhla desky — v nich potvrzení o zaplacené operaci, faktury od paní Bártové, kartu očkování, kterou si od Tomáše vyžádala ještě před třemi dny přes Elišku. "Tohle je všechno na moje jméno. Rebel je od dnešního dne přihlášený na mikročipu na mě, byla jsem dneska ráno na Městském úřadě v Českých Budějovicích to přepsat. Stálo mě to čtyři sta korun a dvacet minut čekání."
"Ty jsi mi ho ukradla," řekl Tomáš.
"Zachránila jsem ho," odpověděla Věra a zavřela desky. "Dvakrát. Poprvé na zastávce před sedmi lety a teď na operačním stole."
Tomáš odešel bez psa. Eliška přišla o týden později sama, po škole, s aktovkou na zádech a se slzami, které ale nebyly kvůli tomu, co si Věra myslela — plakala, že táta doma křičel na mámu, že "babička je blázen", a Eliška se bála, že už Rebela nikdy neuvidí.
Věra jí uvařila kakao, posadila ji vedle psa na deku a řekla, že Rebel bude vždycky tam, kde bude ona — a že Eliška ho může chodit hladit, kdy bude chtít, klidně každý den po škole, protože byt na Lidické má k základce jen deset minut pěšky.
Rebel se uzdravil za sedm týdnů. Bandáž sundali koncem prosince, těsně před Štědrým dnem, a paní Bártová řekla, že kulhání skoro nebude znát. Věra tehdy stála v kuchyni, vařila bramborový salát na sváteční stůl pro jednoho a jednu, otevřela okno, aby vyvětrala, a dovnitř vlítl mráz a vůně kouře ze sousedova komína. Rebel ležel na podlaze, hlavou opřený o její pantofle, a když zazvonil zvonek, zvedl uši dřív, než ona stihla utřít ruce do zástěry.
Byla to Eliška — sama, s malým balíčkem převázaným mašlí, kterou koupila za kapesné. Uvnitř byla nová obojek s jménem Rebel vyraženým na kovové známce.
"Táta neví, že jsem tady," řekla Eliška. "Řekla jsem mu, že jdu za kamarádkou."
Věra ji vzala dovnitř, nalila jí kakao a nechala je oba dva, babičku a vnučku, sedět na koberci vedle psa, který konečně po dlouhé době spal beze strachu, že ho někdo ráno odveze tam, kde ho nikdo nechce.
