Bylo jí sedmadvacet, když ji poprvé pozvali do seriálu, který sledovaly miliony diváků na východ od Bugu. Jmenujme ji Darina Vovková – herečka z pražského Žižkova, dcera učitelky z gymnázia na Vinohradech, holka, která si za tři roky natáčení v Moskvě koupila byt na Smíchově a ještě poslala peníze mámě na novou střechu chalupy u Sázavy.
Seriál se jmenoval jinak, postava se jmenovala jinak – ale mechanismus byl stejný: ruská produkce, ruské peníze, ruská sláva. Darina hrála učitelku tělocviku jménem Oksana, drzou a vtipnou, a diváci ji milovali tak moc, že jí na ulicích v Petrohradě nosili květiny ještě rok po posledním díle. Honoráře rostly. Nabídky chodily jedna za druhou. Agent v Moskvě jí říkal, že za pět let bude mít vlastní produkční společnost.
24. února 2022 byla doma v Praze, ne na place. Vzbudil ji telefon od bratrance z Charkova – ne od kolegy z produkce. Bratranec mluvil rychle, přerušovaně, na pozadí bylo slyšet sirénu. Darina si pamatuje, že v tu chvíli stála bosá na studené dlažbě v koupelně a v ruce držela kartáček na zuby, který jí spadl do umyvadla.
Ten samý večer natočila video na telefon – bez make-upu, ve staré mikině, kterou nosila ještě na střední. Řekla tam, že válka, kterou Rusko vede proti Ukrajině, je zločin, a že ten, kdo ji rozpoutal, je válečný zločinec. Řekla, že mlčení je forma souhlasu. Video sdílela bez střihu, bez druhého pokusu.
Co následovalo, přišlo rychle. Moskevská produkce zrušila natáčení, ve kterém měla hrát hlavní roli. Agent přestal brát telefon. Smlouvy na další dvě sezóny ležely doma v šuplíku pracovního stolu – vytiskla si je, odnesla na balkon a v kovovém kbelíku, který používala na zalévání muškátů, je zapálila. Sousedka z vedlejšího bytu se jí prý ptala přes zábradlí, jestli něco nehoří – Darina odpověděla, že ano, hoří, a že je to v pořádku.
Syn, tehdy pětiletý, odjel s babičkou do Vídně o tři týdny později, když se v Praze začaly množit poplašné zprávy o možném rozšíření konfliktu. Manžel zůstal. Přihlásil se jako dobrovolník a od té doby slouží v jednotce, o které Darina odmítá mluvit z bezpečnostních důvodů – neuvádí jeho jméno, neukazuje jeho tvář na fotkách, které zveřejňuje.
Sama zůstala v Praze, ale nezůstala doma. Jezdila na Ukrajinu natáčet v menších produkcích, které vznikaly i uprostřed náletů. Doma jezdila po benefičních koncertech – v Lucerně, v Rudolfinu, i na menších akcích v Brně a Ostravě – a vybírala peníze na generátory a zdravotnický materiál pro ukrajinské jednotky.
Ostrava, benefiční večer, konec listopadu. Sál v prvním patře kulturního domu byl napůl plný, mikrofon chvíli vypadl a technik ho horečně opravoval, tak prostě mluvila bez ozvučení, hlasitě, do řad, a lidé vzadu vstávali, aby ji slyšeli. Po vystoupení, když se lidé trousili k šatně a někdo skládal židle, přišla k ní žena, kterou nikdy předtím neviděla. Menší, v modrém kabátě, s taškou přes rameno, ze které vytahovala telefon ještě než došla až k Darině.
„Můj syn slouží ve stejné jednotce jako váš muž,“ řekla bez úvodu.
Darina neodpověděla hned. Žena jí podávala telefon s otevřenou fotkou, obrazovka byla popraskaná v rohu, prst se jí přitom lehce třásl – ne z nervozity, spíš jako by ho ta ruka celé týdny nosila příliš pevně sevřený. Na fotce byli tři muži u ohně, v tmavých bundách, s cigaretami mezi prsty, jeden se smál tak, že měl zavřené oči.
Darina vzala telefon do obou rukou. Nezvedla ho blíž k obličeji, jak by to udělal někdo, kdo špatně vidí – naopak ho držela dál od sebe, jako věc, která by mohla něco spustit, kdyby se přiblížila příliš rychle. Prohlížela fotku dlouho, déle, než bylo potřeba na to, aby poznala tři neznámé tváře. Prsty se jí nehýbaly, aby obraz přiblížila nebo posunula. Jen ho držela a dýchala – nádech, výdech, pak zase nádech, o něco pomalejší než ten první.
Žena čekala. Neřekla nic, co by Darinu popohnalo. Kolem nich procházeli lidé s prázdnými sklenicemi od vína, ale nikdo se nezastavoval.
Nakonec Darina telefon vrátila. Řekla jen: „Děkuju, že jste mi to ukázala.“ Nic o tom, jestli na fotce poznala manžela. Žena přikývla, jako by přesně tuhle odpověď čekala, schovala telefon zpátky do tašky a odešla směrem k šatně.
Ruská produkční společnost se jí letos na jaře znovu ozvala – přes prostředníka, s nabídkou nové role a honorářem, který by v přepočtu odpovídal víc než dvěma milionům korun za sezónu. Darina odpověď nenapsala e-mailem. Nechala právničku připravit jednostránkové prohlášení, které rozeslala všem kontaktům z bývalé moskevské agentury: že ukončuje jakoukoliv profesní spolupráci s ruským trhem trvale, že žádá vymazání svého jména ze všech propagačních materiálů k starým projektům a že nabídku odmítá bez ohledu na částku.
Byt na Smíchově, koupený za moskevské honoráře, letos v srpnu prodala. Ne kvůli penězům – potřebovala je čím dál míň, benefiční večery a menší ukrajinské produkce jí stačily na živobytí. Prodala ho, protože v něm bydlela verze sebe sama, kterou už nechtěla dál platit nájem za vzpomínku. Peníze z prodeje, přes tři miliony korun, rozdělila na dvě části: jednu poslala na sbírku pro obnovu školy v Buči, druhou uložila synovi na účet, který se otevře, až mu bude osmnáct.
Když se jí ptají, jestli je jí líto té staré kariéry, řekne, že jí chybí kolegové, se kterými hrála roky – ne role. A pak většinou mlčí a dívá se z okna, dokud se řeč nestočí k něčemu jinému.
