Simona narovnala polštář v kufru na zadním sedadle a přidržela si mobil ramenem.
— Radku, já to říkám naposledy. Žádný přehrávač, žádné harmoniky, žádná kapela. Rozumíš?
— Simčo, no tak. Vždyť je to holka, první vnučka. Máma se na to těší tři měsíce.
Hlas manžela v telefonu zněl vesele, skoro až provokativně vesele. Simona seděla na kraji porodnického pokoje v Podolí a levou rukou si tiskla bok, kde jí ještě táhl steh po císařském řezu. Sousedka na vedlejší posteli předstírala, že spí, ale Simona věděla, že poslouchá každé slovo.
— Ať se těší doma. Až přijedeme, může nás navštívit v neděli. S kafem, ne s kapelou.
— Ona jen chce pár fotek před porodnicí. Postaví se s kytkou, cvakneme to a jede domů. Slibuju.
— To jsme si říkali i na svatbě, Radku.
Odmlčela se. Před čtyřmi lety, na jejich svatbě v Mikulově, taky slibovali skromný obřad — jen podpisy a večeře pro deset lidí v malé vinárně. Jeho matka, paní Hedvika, tehdy přivezla k obřadní síni dvanáct příbuzných z Břeclavska, s obrovským svatebním koláčem, s básničkami napsanými na balicím papíru a se strýcem Bohoušem, který řval přípitky přímo na parkovišti před radnicí. Simona to tenkrát vydržela mlčky. Kvůli Radkovi. Celý večer se cítila jako rekvizita na cizí oslavě — tchyně komandovala servírky, přerušovala moderátora a nutila novomanžele líbat se při každém „hořko" pokřiku.
Tohle už podruhé hrát nebude.
— Jestli vyjdu z porodnice a uvidím tam tvoji mámu s celou tou svojí verbeží, otočím se a odjedu jinam.
— Dobře, dobře, slyším tě. Přijedu sám, s autosedačkou. Žádný cirkus.
Zavěsila. Odložila telefon na noční stolek, ale ten neklid nezmizel. Za čtyři roky manželství se naučila jednu věc bezpečně: Radek dokázal odmlouvat komukoliv, jen ne své matce. Před jejím velitelským tónem se z něj během vteřiny stával poslušný kluk z první třídy.
Vzala telefon znovu do ruky. Otevřela aplikaci na rezervaci ubytování, našla nejbližší slušný hotel s nonstop recepcí, kousek od jejich bytu na Barrandově. Vybrala standardní pokoj. Prst jí na chvíli ztuhl nad tlačítkem „Zaplatit".
— Pojistka nikdy neuškodí, — řekla si potichu a klikla.
Peníze odešly během pár vteřin. Pak ještě otevřela nastavení telefonu a aktivovala druhou, virtuální SIM kartu s vlastním datovým tarifem — koupila ji už před týdnem, jen tak, pro jistotu.
Ráno sbalila věci asi za hodinu. Sestřička jí pomohla sejít po schodech, druhou rukou nesla balíček s dcerou zabalenou do modré peřinky. Simona přistoupila ke skleněným dveřím propouštěcí místnosti a vyhlédla ven.
Radek stál u auta, ve světlé bundě, nervózně přehazoval telefon z ruky do ruky. A vedle něj se odehrávalo celé představení.
Paní Hedvika, s dokonalým drdolem a masivní broží na klopě kabátu, komponovala scénu jako režisérka. V náručí držela kytici velkou jako keř. Opodál postávala teta Jitka s taškami z Alberta. Na kapotě seděl strýc Bohouš — a na klíně měl tahací harmoniku, tu starou, se kterou hrával na dožínkách. Kolem pobíhal najatý fotograf s objektivem jako z reklamy.
— Tamhle vás vítají pěkně od plic, — usmála se sestřička a všimla si Simonina pohledu. — Půjdeme?
Simona neodpověděla. Vytáhla telefon, otevřela aplikaci na taxi a zadala adresu hotelu, který si včera zaplatila. Auto přijelo za dvě minuty.
— Ano, — řekla klidně. — Půjdeme.
Vzala si od sestřičky peřinku s dcerou. Steh v podbřišku bodl jako jehla. Narovnala se a strčila do dveří ramenem. Podzimní vzduch ji uhodil do tváře, vonělo to vlhkým listím z parku naproti.
— A tady je naše princeznička!
Hlas paní Hedviky přehlušil dopravu na Radlické. Vyrazila k Simoně, odstrčila vlastního syna stranou. Fotograf hned začal cvakat, obcházel je ze strany.
— Mami, opatrně, — zkusil zasáhnout Radek, ale jeho hlas se ztratil v tom shonu.
— Jaká opatrnost! Dej mi ji sem! Babička si ji podrží, na památku!
Vztáhla ruce s dokonalou manikúrou přímo k obličeji dítěte.
— Ustupte.
Simona udělala krok zpět. Pevněji přitiskla peřinku k sobě. Paní Hedvika ztuhla, uraženě zvedla obočí.
— Co to má znamenat? Nedělej ostudu před lidmi. Bohouši, zahraj tu naši, uvítací!
Strýc Bohoush ochotně roztáhl měch. Ozvala se ohlušující, drsná trylková ozvěna přes celý parkovací pás. Novorozeně sebou v peřince trhlo celým tělíčkem. Vzápětí se rozeřvalo, obličejíček zrudl.
— Radku! — křikla Simona, snažila se přehlušit harmoniku. — Odveď je pryč!
Manžel nervózně přendal telefon z ruky do ruky. Na tváři mu bloudil provinilý úsměv.
— Simčo, no jen pár minut na fotky. Lidi se na to připravovali. Vydrž chvilku.
Harmonika vypálila další rozjařenou frázi. Dítě křičelo tak, že se zdálo, že mu praskne hlasivka. Teta Jitka se hrabala v taškách a vytáhla plyšového medvídka, chystala se ho nacpat rovnou do peřinky.
— Sevo, postav se vedle nás, vyfotím vás spolu!
Tchyně dál pózovala fotografovi na pozadí porodnice, plač vnučky naprosto ignorovala. Simona se podívala na manžela. Na jeho světlou bundu. Na ten zmatený, ale tak pohodlný úsměv. Nechystal se nic zastavit. Bylo pro něj snazší přečkat manželčinu hysterku a řev novorozené dcery, než jednou větou okřiknout vlastní matku.
Žluté taxi se šachovnicí na dveřích přibrzdilo přesně za zády fotografa. Simona udělala tři rychlé kroky vpřed, přímo k manželovi. Rozhodně mu vrazila peřinku s řvoucí dcerou do náruče.
— Hej, co to děláš?
Radek málem upustil telefon. Instinktivně dceru zachytil, přitiskl si ji na hruď.
Simona nic nevysvětlovala. Obešla ohromeného manžela, prošla kolem strnulé tchyně se zdviženýma rukama a zamířila k taxíku.
— Simono! — hlas paní Hedviky se zlomil do kvílení. — Kam jdeš? A dítě?!
Simona otevřela zadní dveře auta.
— Dítě je teď na vás, — odpověděla nahlas, aniž by se otočila. — Chtěli jste oslavu. Tak slavte.
Nastoupila do taxíku.
— Radku, kup smíšenou kojeneckou výživu v Bille, on jí po třech hodinách.
Sedla si na zadní sedadlo.
— Jeďte, — řekla řidiči.
Auto se rozjelo. V zadním okně viděla Simona povedený obrázek: Radek zmateně tiskl k hrudi řvoucí peřinku, strýc Bohouš pomalu pokládal harmoniku na chodník, tchyně vztekle něco vykřikovala na syna, mávala přitom kyticí, fotograf sklonil objektiv.
Vytáhla telefon, vypnula hlavní SIM kartu, ponechala aktivní jen tu virtuální, s daty.
V taxíku hrálo tiché rádio, vonělo to osvěžovačem s vůní jehličí. Simona se opřela o opěrku hlavy a poprvé za dva dny se skoro usmála.
V hotelovém pokoji bylo čisto. Bílé povlečení, husté závěsy nepropouštějící denní světlo. Žádní příbuzní. Žádné harmoniky. Osprchovala se opatrně, aby nezmokla obvaz, oblékla si vydaný bílý župan a zalezla pod chladnou peřinu.
Spala třináct hodin v kuse. Bez buzení na kojení, bez sténání sousedek, bez skřípění vozíků na chodbě. Probudila se až k obědu. Tělo měla jako z vaty, bolest ve stehu otupělá, snesitelná. Objednala si tvarohové lívance a velké cappuccino. Jedla pomalu, dívala se z okna na střechy Barrandova a užívala si, že nikam nemusí spěchat.
Teprve po kávě sáhla po telefonu, zapnula hlavní SIM. Přístroj se okamžitě rozvibroval. Sypala se oznámení. Dvacet sedm zmeškaných hovorů od Radka. Dvanáct od tchyně. Šest od tety Jitky. Zprávy v messengeru jely jedna za druhou.
Otevřela chat s manželem.
Včera, 13:50: „Zbláznila ses úplně? Kde jsi?"
Včera, 14:20: „Simčo, tohle není vtipné. Vrať se okamžitě. Máma je v šoku."
Včera, 15:15: „Brečí. Máma neví, jak namíchat mléko, ta odměrka je fakt blbě udělaná!"
Včera, 16:30: „Jsme doma. Řve bez přestávky. Co s pupíkem, mám s tím něco dělat?"
Včera, 18:10: „Máma odjela, skočil jí tlak z tvého vystoupení. Bohouš ji odvezl. Jsem na to sám."
Včera, 20:40: „Přebalil jsem ji. Celý jsem se umazal. Simčo, prosím, ozvi se."
Včera, 23:00: „Nebere lahev. Plive to. Simčo, zvedni to. Prosím tě."
Dnes, 3:10: „Jsem debil. Odpusť mi. Prosím, řekni, že jsi v pořádku. Už nemůžu. Nespal jsem ani minutu."
Dnes, 7:45: „Usnula. Bojím se hnout. Postýlku jsem sesadil nakřivo, ale drží. Simčo, vrať se. Už to chápu."
Simona si přečetla zprávu o tchyni, co odjela s tlakem, a jen si odfrkla. Jak předvídatelné. Paní Hedvika potřebovala hezké fotky na verandě porodnice. Potřebovala image starostlivé babičky pro Facebook. Ale piplat se s řvoucím miminkem, které má koliku ze změny stravy, do jejích plánů rozhodně nepatřilo. Jakmile to zavánělo skutečnou dřinou, vysoký tlak se hodil jako ideální záminka k evakuaci. Milovaného synáčka nechala napospas následkům vlastní oslavy.
Odložila telefon. Znovu se osprchovala, pomalu se oblékla, sbalila pár věcí zpátky do tašky. Pak napsala krátkou odpověď.
„Budu tam za hodinu. Ať v bytě není ani jeden cizí člověk. Jen ty a Anežka."
Objednala taxi, sešla do haly.
Když Simona vešla do svého bytu, zula si boty, srovnala je na rohožku a svlékla bundu. V předsíni byl přítmí. Z kuchyně se ozývalo tiché mumlání rádia. Prošla chodbou.
Radek seděl u kuchyňského stolu. Měl na sobě včerejší tričko, pomačkané a poskvrněné mlékem. Pod očima temné kruhy, vlasy rozcuchané na všechny strany. Před ním stála baterie čtyř nevymytých lahviček. V rohu ložnice, v narychlo poskládané postýlce, spala klidně Anežka.
Když uslyšel kroky, zvedl hlavu. V jeho pohledu nebyly výčitky ani pokusy o obhajobu. Žádná ta stará touha dokázat, že žena přehání. Jen bezmezná únava a nějaké nové, dosud mu cizí pochopení skutečnosti.
— Ahoj, — řekl chraptivě.
— Ahoj.
Simona postavila tašku na podlahu.
— Máma volala ráno, — Radek si přejel dlaněmi po obličeji. Mluvil potichu, aby dceru nevzbudil. — Ptala se, jak to zvládáme. Řekla, že večer přijede pomoct. Přiveze vývar.
Simona se zastavila. Pozorně se na manžela podívala. Čekala, že teď zase spustí tu starou písničku o tom, že mámě je třeba dát šanci.
— Řekl jsem jí, že netřeba, — dodal Radek, aniž by zvedl oči. Sepjal prsty. — Že to zvládneme sami. A že celý měsíc ať sem vůbec nejezdí. Ani s vývarem, ani bez něj.
Simona mlčky přikývla. Přistoupila k postýlce. Narovnala okraj flanelové dečky a chvíli se dívala na spící dceru.
Venku za oknem zahučel projíždějící tramvaj na Radlické. Zítra bude neděle — a poprvé za čtyři roky se ptala, jestli vůbec ještě přijde ta návštěva s kafem, o které mluvila do telefonu. Ale to už teď nebyla její starost.
