V ten den pršelo. Ani ne silně, spíš takové to únorové mrholení, co zalézá pod kabát. Seděla jsem v obýváku a civěla do zdi. Už šest měsíců. Šest měsíců od chvíle, kdy mi zavolali z nemocnice v Ostravě, že Klárka to po tom astmatickém záchvatu nedala. Bylo jí sedmnáct. Poslední ročník gymnázia, maturita za dveřmi. A já najednou neměla pro koho ráno vstávat.
Byt na sídlišti v Porubě ztichl tak, že jsem slyšela i ledničku přes dvoje zavřené dveře. Obývák, kuchyň, pokoj, co byl její — všechno zůstalo, jak to nechala. Fialové stěny, co jsme malovaly spolu. Na stole pořád ještě ležela ta pitomá přihláška na Karlovu univerzitu, obor chemie. Vyplněná. Stačilo ji jen podat.
Nějaký čas jsem tam nemohla vůbec vejít. Pak přišel ten týden před maturitním večírkem, co byl původně i její. Donutila jsem se. Začala jsem skládat její věci do krabic od banánů a objevila ty šaty.
Visely ve skříni, ještě v sáčku z čistírny. Tmavě zelené, sametové, s tenkými ramínky. Vybrala si je v second-handu na Stodolní — byly z nějaké přehlídkové kolekce, ale z druhé ruky. Měly u pasu takové šňůrky, co se daly zavázat do mašle. Pamatuju si, jak v nich stála před zrcadlem a smála se, že konečně našla něco, co na ples nesmrdí naftalínem. Měla v nich vypadat jako z filmu.
Seděla jsem na zemi u té skříně asi dvě hodiny. Šaty na klíně. A pak mi došlo, že je nemůžu nechat shnít ve tmě.
PSala jsem na facebookovou skupinu sídliště. Ozvala se paní, co bydlí o tři vchody dál — říkala, že její neteř Tereza by šaty potřebovala. Že je to holka z Hlučínska, z pěstounské rodiny, a na maturák si nemůže dovolit nic hezkého. Druhý den jsem jí ty šaty odnesla. Holka přišla ke dveřím, černé vlasy do drdolu, a když je uviděla, rozbrečela se. Stála tam v pantoflích a omlouvala se, že nemá slov. Řekla jsem jí jen: „Hlavně ať ti je.“ Zavřela jsem dveře.
A tím to pro mě skončilo. Aspoň jsem si to myslela.
Týden nato, v sobotu ráno — přesně v den maturitního plesu — mě vzbudilo troubení. Podívala jsem se z okna obýváku. Před vchodem stálo černé auto. Žádná limuzína, ale obrovský černý Mercedes, naleštěný, s řidičem v saku. Řidič vystoupil, obešel vůz a otevřel zadní dveře. V tom dešti to vypadalo jako scéna z laciného seriálu, ale bylo to doopravdy.
Z auta vystoupila Tereza.
Stála tam na chodníku, v těch zelených Klárčiných šatech. Vlasy rozpuštěné, boty na podpatku, mokla. A plakala.
Šla jsem dolů. Otevřela jsem vchodové dveře a ona už stála přede mnou. Řidič čekal u auta s deštníkem, ale na ni zapomněl.
„Já… já jsem to nemohla nechat,“ koktala. Rty měla roztřesené zimou, nebo možná ne zimou. „Musela jsem vám to ukázat. Než pojedu na ten ples. Protože to byl nápad… vaší dcery.“
Dívala jsem se na ni a nerozuměla.
„Jaký nápad?“
Tereza mi podala malou obálku. Byla pomačkaná, jako by ji někdo několikrát rozbaloval. „Byla zašitá v podšívce. U levého boku, uvnitř. Našla jsem ji, až když jsem si je chtěla vyzkoušet podruhé. Je to její písmo, že jo?“
Vzala jsem obálku. Na papíře bylo napsáno: Pro tu, která je bude nosit.
Otevřela jsem ji přímo tam, ve dveřích, v tom průvanu. Dopis. Psaný Klárčiným drobným, trochu dětským písmem, co se nikdy nenaučila psát pořádně psacím.
„Jestli tyhle šaty nosíš, znamená to, že já už tam nejsem. Ale nebreč. Mně se něco splnilo. Tyhle šaty jsem milovala, i když jsem v nich nikdy nebyla. Chci, abys v nich byla šťastná. Ať se ti splní všechno, co si přeješ. Hlavně na toho doktora. Nebo na chemii. Nebo ať už je to cokoli. Nezapomeň, že někdo v tebe věřil dřív, než jsi tomu uvěřila ty. A jestli mi chceš poděkovat — běž na ten ples. A moc se směj. Klára“
Tereza stála a čekala. Déšť jí stékal po obličeji, ale nehýbala se.
„Tu chemii,“ zašeptala jsem. „Ona chtěla dělat chemii. A ty?“
Tereza přikývla. „Přihlásila jsem se. Na chemii do Brna. Včera mi přišlo, že mě vzali.“
Chvíli bylo ticho. Pak jsem udělala něco, co bych od sebe nečekala — natáhla jsem ruku a urovnala jí ty šňůrky u pasu. Byly zkroucené. Narovnala jsem je a zavázala do mašle, úplně stejně, jak to chtěla Klárka.
„Tak já ti je dala,“ řekla jsem.
Tereza se na mě podívala. Pak mě objala — rychle, pevně, než si to rozmyslela. Voněla po nějakém levném parfému a mokrými vlasy.
Sedla do auta a odjela na ples. Já zůstala stát v průvanu. Dopis v ruce, déšť za dveřmi.
A poprvé po šesti měsících jsem měla hlad. Šla jsem do kuchyně a udělala si topinky. S česnekem. Tak, jak je měla Klárka nejradši. Osmažila jsem je na pánvi, položila na talíř a sedla proti prázdné židli. Uvařila jsem si k nim čaj. Ovocný, ten v sáčcích, co pila ona. Byl přeslazený, nikdy mi nechutnal.
Ale tentokrát jsem ho dopila do dna.
