— Aneto, tobě přeskočilo!
Manžel stál v předsíni a třeštil oči na přepravku, kterou jsem držela v ruce. Vrátila jsem se z města dřív, než jsem plánovala. A ne sama. Z přepravky se ozvalo tiché mňouknutí. Honza zalapal po dechu, jako by to nebylo kotě, ale tarantule.
— Okamžitě to vyhoď! Ty jsi těhotná, proboha! Četl jsi na internetu, co se může stát?
Nic neříkám. Pomalu si sundávám boty, ale přitom ani na vteřinu nepouštím přepravku. Ruce se mi ještě pořád klepou. Kolena mám jako z rosolu. Pořád před sebou vidím tu černou dodávku, jak se řítí rovnou na mě.
— Aneto! Slyšíš mě? Nemůžeme takhle riskovat. Za pár dní máš rodit!
Zvednu hlavu a v klidu mu odpovím:
— To kotě mi zachránilo život. Mně i naší holčičce.
Honza lapá po dechu. Chce něco říct, ale já ho předběhnu.
— Sedni si.
Ukážu na stoličku v kuchyni. Po pár vteřinách ztuhlého ticha si sedne. A já začínám vyprávět. O tetě Jitce. O mrtvém strýci Jardovi, co chodil ve snech. A o koťátku, které se mi zdálo celé dětství.
—
Ten den mi volala teta Jitka brzo ráno. Bydlí v Brně na Staré Lískovci, v cihlovém domě, kde v létě voní lípy a schodištěm se nese vůně smažené cibule od sousedů. Bydlela tam celý život. A teď seděla v kuchyni a vypadala, jako by deset let nesla pytel brambor na zádech.
— Strýc Jarda za mnou přišel, Anetko, — zašeptala.
V ruce mačkala kapesník. Na stole před ní stál nedopitý čaj s meduňkou — ten pila vždycky, když jí bylo úzko.
— V noci… ve snu. Stál na konci chodby a volal mě k sobě.
Musela jsem se chytit dveří. Strýc Jarda zemřel před šesti lety na infarkt. Nosil kostkované košile a v zimě pletenou čepici, i když bylo deset stupňů. A teta tvrdila, že ji tahle návštěva vyděsila víc než celý poslední rok dohromady.
— Říkal, ať jdu s ním. Že už je čas. Anetko, já mám strach.
Sedla jsem si vedle ní a vzala ji za ruku. Měla prsty studené jako rampouch.
— Teto, byl to jen sen. Pamatuješ, jak jsi mi vždycky říkala, že kam jde noc, tam jde i sen?
— Ale tohle nebyl jen sen, holka. On tam doopravdy stál. Mával na mě. Usmíval se tak… smutně.
Teta se na mě podívala a v očích měla to, co jsem u ní nikdy neviděla. Smíření.
— Slíbila jsem mu, že ještě ne. Chci počkat na pravnučku.
Dvě hodiny jsem ji přemlouvala, ať na to nemyslí. Upekla jsem jí bábovku, uvařila čaj, vyprávěla o výbavičce pro malou. Nakonec se i pousmála.
Za čtyři dny teta Jitka zemřela. V klidu, ve spánku. Jako by jí někdo zavřel oči a řekl: "Tak pojď."
Na pohřbu jsem stála celá ztuhlá. V osmém měsíci těhotenství, ruce na břiše, a v hlavě jedna jediná myšlenka: "Chyběly jí dva měsíce. Dva měsíce a držela by vnoučátko v náručí."
Honza mě držel za loket. Pořád mi šeptal, ať se uklidním, že to miminku škodí. Ale já nemohla.
—
Dva měsíce uteklo jako voda. Za dva dny jsem měla jet do porodnice. Ještě poslední kontrola u doktora, poslední nákupy. Poslední normální den.
A pak se mi v noci zdál strýc Jarda.
Šel po asfaltové cestě. Slunce zapadalo a všechno bylo oranžové. Otáčel se a zval mě rukou. A já za ním šla. Jako bych nemohla jinak. Jako by mě táhlo něco silnějšího než já.
Najednou se před ním něco mihlo. Měkké, malé, tříbarevné. Mourek jako z mých dětských snů. Každý večer, když mi bylo deset, jsem si malovala v hlavě jeho čumáček. A teď tu stál — a na cestu se řítilo černé SUV.
Strýc na jedné straně. Kotě na druhé. A já uprostřed, neschopná se rozhodnout.
Probudila jsem se zpocená. Honza vedle mě chrněl. Hodiny ukazovaly 2:37. Ležela jsem s otevřenýma očima a přemýšlela — stihla jsem v tom snu udělat krok ke kotěti? Nebo ke strýci? Nemohla jsem si vzpomenout. A přesně to mě děsilo nejvíc.
Ráno mi přišla SMS z kadeřnictví na Pekařské — připomínali mi termín. Nechtělo se mi, ale zvedla jsem se. Možná že změna účesu zažene tu tíseň.
Vyšla jsem ven. Dubnový vzduch voněl vlhkou zemí, obloha byla šedivá, přes cestu přeběhl pár v podzimních bundách. Rozhodla jsem se jít pěšky. Tři zastávky tramvají, ale doktor říkal, že pohyb prospívá.
Ulica Křížová. Blížím se k přechodu u Billy. Na semaforu naskočila zelená. Dvacet sekund. Zrychluji krok.
A najednou to slyším.
Mňoukání.
Zatočila se mi hlava. Ohlédnu se. Na kraji chodníku, u kovového sloupku, sedí maličkaté kotě. Tříbarevné. Přesně jako v tom snu.
Vteřiny běží. Pět, čtyři, tři…
Pokud zůstanu, nestihnu přejít. Pokud přecházím, zůstane tu samo.
Dělám krok zpátky. Ke kotěti.
Obloukem se ke mně řítí černé SUV. Řidič za volantem s mobilem u ucha, oči nepřítomné. Prolétá doslova deset čísel ode mě, přeskakuje obrubník do protisměru, v plné rychlosti proráží výlohu zverimexu. Sklo se rozletí po celém chodníku. Je slyšet křupnutí plechu a pak hrobové ticho.
Stojím. Nemůžu se pohnout. Dívám se na kotě a kotě na mě.
Cesta domů byla mlhavá. Šla jsem, pak jsem seděla na lavičce, pak zase šla — a pořád přitom držela ten drobný, teplý uzlíček pod bundou. Nepustila jsem ho, ani když mi ve dveřích začal nadávat manžel. Ani když křičel, že zvířata z ulice nosí nemoci.
Za celou cestu jsem řekla jediné:
— Tebe mi poslal sám osud. Mého chlupatého anděla.
A kotě tiše přede.
—
— Proto ho nemůžu vyhodit, Honzo. Zachránilo mě. Mě i malou.
Honza sedí na stoličce a neříká nic.
— Jestli ho chceš nechat na ulici, tak…
Nedopovím. Chytám se za břicho. Bolest mi projede křížem a do stehen. První kontrakce. Honza zbledne jako stěna.
— Začíná to, Anetko?
—
Za čtyři dny mě vezl z porodnice domů. Celou cestu jsem se usmívala. V náručí naše malá Bětuška. Váží tři kila dvacet, má modré oči a nejsilnější hlásek na celém oddělení.
Když otevřu dveře, první, co uvidím, je malý háčkovaný pelíšek. Stojí přímo v předsíni, na dřevěné stoličce. A v něm leží mourek. Honza mu koupil prémiové granule, hračky, pelíšek z ovčí vlny, nechal ho naočkovat a odčervit. Veterinář na Veveří prý dal mourovi razítko do pasu a ocenění za zachráněný život.
— A co my s Bětuškou? — usmála jsem se.
— Pro vás mám životní pojistku a novou sedačku. Hele, mám i kuře v troubě a…
— Přesolené?
— No, možná trochu.
Sedíme v kuchyni a večeříme. Bětuška spí v kolébce. A mourek — mourek dostane kousek kuřecího masa, popadne ho a uteče pod stůl. Honza ho pozoruje s výrazem, u kterého bych ještě před týdnem nevěřila, že je možný: s obdivem. S vděčností.
Večer slyším z obýváku šeptání. Nahlédnu škvírou ve dveřích. Honza chová mourka v náručí a kývá s ním ze strany na stranu. A z jeho pusy se line:
— Ty náš malej hrdino. Ty náš chlupatej andílku.
Kočka vrtí ocasem a přede mu na celý byt. Za oknem padá soumrak. Rozsvěcí se lampy v ulicích. A já si říkám — třeba to byl jen sen. A možná ne. Ale někdo nahoře zkrátka rozhodl, že naše holčička má poznat svého dědečka.
