Terminál Letiště Václava Havla vypadal v šest ráno jako vždycky — unavení lidé s kufry, hlas z reproduktoru ohlašující odlety, kolečka rachotící po dlaždicích. Simona seděla u stolku před kavárnou a snažila se věřit, že jí čeká šťastný den. Vytoužená dovolená v Dubaji měla vrátit do jejich manželství aspoň kousek tepla, které za poslední rok vyprchalo.
Představovala si tenhle výlet jinak. Bez telefonátů z firmy, bez porad, bez večerů, kdy je Radek sice doma, ale hlavou pořád někde v tabulkách. I to ranní shánění věcí jí připadalo milé, protože vedlo k pár dnům jen pro ně dva. Zapnula si zip na bundě, podívala se na manžela a hledala v jeho tváři tu blízkost, co bývala. Místo ní tam byla ta obvyklá nepřítomnost člověka, kterému leží na klíně tablet s pracovní poštou a ten je teď důležitější než začátek společné dovolené.
Jedenáct let manželství jí dřív připadalo jako pevná půda pod nohama. V poslední době ale Radek pořád zůstával v kanceláři přesčas, odpovídal na otázky mimo mísu a schovával se za slovo "termíny". Simona nechtěla dělat scény a vyžadovat vysvětlení — chtěla věřit, že pár dní bez práce jim pomůže se zase slyšet. Jenže ještě na letišti se u jejich stolku objevila žena, jejíž pouhá přítomnost jí zkazila náladu. Petra, Radkova asistentka, dorazila v půl šesté s tlustou složkou papírů.
Podle Petry šlo o smlouvu, kterou musel Radek podepsat ještě před odletem, jinak prý firma přijde o zakázku na dodávku fasádních profilů pro nový sklad v Kolíně. Vysvětlení znělo vykonstruovaně — dokumenty šlo poslat mailem, originál mohl přivézt kdokoli z týmu. Simona ale mlčela, nechtěla dovolenou začínat podezřením a hádkou. Sledovala, jak se Petra k Radkovi naklání, usmívá se a prstem ukazuje řádky ve smlouvě, a on přikyvuje s takovou soustředěnou důvěrou, jakou doma dávno nikomu neprojevoval.
Každé gesto zvlášť mohlo být nevinné. Petra se nakláněla, aniž by ji kdo zval, on neuhýbal, když se jejím ramenem skoro dotýkala jeho paže, a krátké pohledy mezi nimi trvaly o vteřinu déle, než diskuse o smlouvě vyžadovala. Simona si domlouvala, ať z toho neudělá obvinění bez důkazu. Přesto ten pocit, že je navíc vedle vlastního manžela, jí nezmizel a vzduch kolem stolku byl najednou hustý.
Nepříjemný pocit sílil, a tak se rozhodla na chvíli odejít. Dotkla se Radkova ramene, řekla, že jde na toaletu, a dostala jen roztržité přikývnutí — pohled měl pořád ve smlouvě, kterou před ním držela Petra. Prošla kolem stánku s bagetami a duty-free obchodu, snažila se nemyslet na tu tíhu v žaludku, a přitom si všimla, jak zaměstnankyně letiště stírá mopem rozlitou kávu u okna, za kterým se do šeda rozpouštěla ranní mlha nad ranvejí.
Vrátila se dřív, než čekala — fronta na dámské toalety byla kratší než obvykle. A právě proto zahlédla to, co neměla vidět. Radek stál zády k jejich stolku, u odbavovací přepážky, a nesl v ruce jejich společný kufr — ten tmavomodrý, na kolečkách, co si loni koupili ve výprodeji v obchoďáku na Chodově. Otevřel ho, jednou rukou přidržoval víko a druhou tam vsunul plochou dřevěnou krabičku, ne větší než pouzdro na brýle, převázanou tenkým motouzem. Zip zatáhl rychle, skoro nervózně, a teprve pak se otočil zpátky k Petře.
Simona zůstala stát za sloupem s reklamou na parfém. Srdce jí bušilo jako po běhu na autobus, který stejně nestihla. Přemýšlela, co může být v tak malé krabičce — šperk pro milenku, kterou vezme s sebou později, drogu, kterou jí chce propašovat do zavazadla, aby ji na hranici zadrželi a on měl volné ruce, nebo něco, co vůbec nepatří jí a co by ji mohlo dostat do maléru na cizím letišti. Věděla jedno: nešlo o nic, co by jí chtěl ukázat na place.
Počkala, až se Radek s Petrou vrátí ke kávě a k dalším papírům, přistoupila ke svému kufru, jako by hledala telefon, otevřela ho a krabičku vyndala. Ruce se jí netřásly — spíš jednaly rychleji než hlava. Petřina kabelka, hnědá, kožená, se zlatou přezkou, stála opřená o nohu židle jen kousek od ní. Simona krabičku vsunula dovnitř, mezi vizitkovník a balíček papírových kapesníků, kabelku zase opatrně opřela přesně tak, jak stála, a posadila se na své místo, jako by se nic nestalo.
O čtyřicet minut později, u přepážky bezpečnostní kontroly, se ozvalo pípání a pak povel, aby cestující s příjmením Bartošová — tak se totiž Petra jmenovala — odstoupila stranou i s kabelkou. Dvě pracovnice ostrahy a jeden muž z celní správy ji odvedli k postrannímu stolku. Otevřeli kabelku, vyndali krabičku, rozvázali motouz. Uvnitř byla sada hodinek — švýcarská značka, ale bez dokladu o nabytí a s upilovaným sériovým číslem na spodní straně pouzdra. Přesně ten typ zboží, který se na letišti prověřuje jako podezřelý z pašování nebo praní peněz.
Radek přiběhl k přepážce a začal vysvětlovat, že krabička je jeho, že šlo o dárek pro obchodního partnera v Dubaji, že to musel položit do kufru manželky, protože jeho vlastní zavazadlo bylo už moc těžké. Jenže vysvětlovat sériové číslo upilované z hodinek se vysvětluje těžko, obzvlášť když celník žádal doklad o koupi a Radek neuměl říct ani jméno obchodu. Petra stála bledá, opakovala, že o žádné krabičce nic neví, že to není její kabelka — tedy je její, ale obsah ne. Nikdo jí nevěřil o nic víc než jemu.
Odlet jim ujel. Odbavovací systém je i s dalšími dvaceti cestujícími z toho letu přesunul na náhradní spoj až druhý den. Simona strávila noc v hotelu u letiště sama — Radka si nechali k výslechu na celním oddělení, Petru taky, každého zvlášť. K ránu jí Radek volal z chodby cizí budovy, hlas měl zlomený, říkal, že to vysvětlí, že hodinky koupil od známého bez papírů a chtěl je prostě přepašovat jako dárek, aby ušetřil na clu, že to nemělo být nic zlého.
Simona ho vyslechla, aniž by ho přerušila. Pak řekla jen jednu větu — že věděla o krabičce dřív, než ji položil do jejího kufru, a že věděla i to, komu ji nakonec vrátila. Zavěsila.
Do Dubaje neletěla. Vrátila se domů, do bytu na Vinohradech, který si s Radkem koupili před šesti lety a který byl psaný na oba dva rovným dílem. Ještě ten den zavolala advokátce, se kterou se znala z práce — Simona vedla účetní oddělení menší stavební firmy a advokátku měla v kontaktech z jiné kauzy. Sjednaly si schůzku na pondělí, na které si Simona vzala výpis z bankovního účtu, na kterém za poslední tři měsíce ubylo přes tři sta osmdesát tisíc korun v hotovostních výběrech, o kterých jí Radek nikdy neřekl.
Rozvodové řízení trvalo sedm měsíců. Byt prodali a peníze si rozdělili napůl, ale Simona si navíc nechala připsat kompenzaci za ony výběry, které se v účetnictví jasně daly vystopovat — advokátka je použila jako důkaz o skrytém nakládání se společným jměním. Radek dostal podmínku za pokus o pašování zboží bez platných dokladů, firma s ním po vyšetřování ukončila spolupráci a Petra u něj přestala pracovat ještě dřív, než stihl podepsat výpovědní papíry — sama.
Simona si pak pronajala menší byt v Nuslích, dvě stanice tramvají od bývalého bydliště, a na policích si narovnala knihy, které roky ležely v krabicích ve sklepě, protože na ně v manželském bytě nikdy nebylo místo. Do Dubaje nakonec odletěla o rok později, sama, na týden, a poslední večer tam seděla na terase hotelu s mátovým čajem a dívala se na světla města, které jí kdysi mělo patřit s někým jiným.
