Nevím, jestli existuje způsob, jak tohle napsat tak, aby to znělo hezky. Prostě mi po tobě, mami, strašně chybí. A ten smutek s roky nezmizel. Jen ztichl. Chodí teď se mnou jako stín, který si člověk občas ani neuvědomuje — a pak se najednou objeví, teplý, jako vzpomínka, a já se přistihnu, že se usmívám s mokrýma očima.
Je mi jednatřicet, bydlím v Olomouci, na Envelopě mám pořád uložené tvoje číslo, i když vím, že už se nikdo neozve. Byt po tobě jsem prodala loni v květnu — bylo to potřeba, dluh na hypotéce nikam nezmizel sám — ale skříň jsem si nechala. Stojí teď u mě v předsíni, nehodí se tam, trochu překáží, ale nedokázala jsem se jí zbavit.
Vzpomínám na tebe v těch nejobyčejnějších chvílích. Když skládám vyprané prádlo a najednou ucítím vůni aviváže, kterou jsi kupovala ty, ne tu, co beru já. Když v tramvaji číslo 4 zahlédnu ženu v podobném kabátě. Když se přistihnu, že říkám větu úplně tvým způsobem — s tou samou pauzou uprostřed, jako bys přemýšlela, jestli to říct nahlas.
Je zvláštní, jak se smutek umí schovat v těch nejobyčejnějších věcech a najde si tě přesně ve chvíli, kdy to nečekáš. Loni v listopadu, na parkovišti u Tesca v Holici, jsem seděla v autě a čekala, až přestane pršet, a najednou jsem brečela nad tím, že jsi mi vždycky volala, když jsem tam nakupovala, abych ti přivezla ten konkrétní jogurt, co tam jinde nebyl.
Naučila jsi mě být silná. Ale zároveň jsi mi ukázala, že se člověk nemusí vždycky držet zpříma. Že je v pořádku se rozbrečet. Přiznat, že to bolí. Zastavit se a dát si čas.
A ještě teď, když se mi něco nedaří, mi v hlavě zní tvůj hlas:
— Dýchej.
— Nikam nespěchej.
— Stačí, když dneska nějak přežiješ.
Kdybych s tebou měla ještě jeden rozhovor, řekla bych ti všechno, co jsem za života řekla málokdy. Děkuju. Promiň. Mám tě ráda. Řekla bych ti, že teprve teď chápu, kolik jsi toho odevzdala. Kolik jsi toho unesla na svých ramenou, když táta odešel a zůstala jsi s námi dvěma sama, s výplatou z prádelny, co sotva stačila na nájem. Kolik únavy jsi schovávala za tím, že jsi ráno vždycky stihla uvařit kávu, než jsem se probudila. A jak hluboká byla tvoje láska, když jsi dokázala, že to všechno vypadalo lehce.
Teď vím, že lehké to nebylo skoro nikdy.
Před třemi týdny jsem konečně otevřela tu skříň v předsíni. Vzadu, za zimními kabáty, byla krabice od bot — ne ta s fotkami, tu jsem prošla hned po pohřbu. Tahle byla jiná: účty za elektřinu, které jsi platila i za mě, když jsem byla na vejšce a neměla peníze. Recept od doktora Nováka, který jsi nikdy nevyzvedla. A dopis, který jsi mi napsala a nikdy neodeslala — datovaný týden před tou diagnózou. Psalas v něm, že se bojíš, že jsi mi toho v životě nedala dost.
Seděla jsem na zemi v předsíni s tou krabicí v klíně skoro hodinu. Pak jsem vzala ten dopis, přeložila ho a dala do peněženky, kde ho nosím dodnes.
Mami, ty zůstaneš navždy tou, kdo mi vytvořil srdce. Už nejsi vedle mě, ale tvoje láska mě pořád drží, když je toho na mě moc.
Budu po tobě smutnit až do konce svých dnů.
A stejně tak si tě do konce svých dnů ponesu s sebou.
