Pršelo. Ten den už od rána padala na Ostravu studená podzimní voda, a k večeru se to změnilo v jeden nekonečný šedivý liják. U kontejnerů na sídlišti Fifejdy se krčila malá černá kočka. Byla hubená, s mokrou srstí přilepenou k tělu a obrovskýma očima, kterýma sledovala každého, kdo šel kolem. V žaludku jí kručelo, a občas se ozvalo slabé mňoukání. Lidi ji míjeli, někdo si jí ani nevšiml, jiný odvrátil pohled. Kočka byla zvyklá. Přežívala tady už pár týdnů, živila se zbytky z pytlů a tím, co vytahala z převržených popelnic. Dneska ale neměla štěstí. Počasí ji vyhnalo z obvyklých úkrytů, a ona jen čekala, jestli se nad ní někdo slituje.
Tomáš se vracel domů s igelitkou prázdných lahví. Bylo mu padesát, ale vypadal na šedesát. Zanedbaný vous, propadlé tváře a oči, co se mu už dávno schovaly za opuchlá víčka. Býval stavebním inženýrem, teď byl nezaměstnaný a pil. Od tý doby, co ho opustila Jitka, se vezl po spirále dolů a nedokázal zastavit. Každý den obešel kontejnery na tříděný odpad, posbíral, co se dalo, a odnesl to domů do své malé garsonky. Tam lahve vyskládal na hromadu, a když jich bylo dost, odnesl je do sběrny a za pár korun si koupil pivo a levný salám.
Dneska u jednoho z kontejnerů uviděl tu černou kočku. Zrovna vytahoval z pytle několik zbytků chlebíčků – skoro ztvrdlý rohlík s plátkem šunky. Podíval se na ni, ona na něj. V tom pohledu bylo něco, co ho na okamžik vytrhlo z jeho otupělosti. „Ty máš hlad, viď,“ zamumlal. Vyndal šunku z rohlíku, položil ji na kus kartónu a strčil před kočku. Ta chvíli váhala, pak se k tomu přiblížila a začala hltavě jíst. Tomáš se posadil na obrubník, zády opřený o kontejner, a rozžvýkal suchý rohlík. Chvíli tam tak seděli vedle sebe. On a malá černá troska.
Když dojedl, zvedl se. Těžký, unavený, ale cosi v něm zacloumalo. „Tak pojď, nebo tu zmrzneš,“ řekl a opatrně ji vzal pod bříško. Kočka se nebránila, jen trochu ztuhla. Přitiskl si ji k bundě a odnesl domů.
Byt byl v přízemí, cítil zatuchlinou a starým pivem. Na zemi se válely lahve a igelitky. Otevřel dveře, pustil kočku na podlahu a sám zamířil k ledničce. Vytáhl láhev piva a pár otevřených konzerv – nějaká paštika, párky v nálevu. Postavil jí to na talířek na zem. „Jez,“ řekl, pohladil ji po hřbetě a sám upadl na postel.
Kočka se najedla, pak objevila v koupelně starý hadr, udělala svou potřebu a vrátila se do pokoje. Vyskočila na postel a opatrně se uvelebila Tomášovi na hrudi. Byla lehoučká, skoro nic nevážila. On spal neklidně, chroptěl, ruce se mu chvěly. Ale jakmile kočka začala příst, jeho dech se zpomalil, chropot ustoupil a celé tělo jako by se uvolnilo. Zdálo se mu, že je malý kluk a leží s mámou na staré zahradní pohovce. Máma ho hladí po vlasech a vypráví mu pohádku. V spánku se usmál.
Ráno ho probudilo slabé mňoukání. Otevřel oči a chvíli nevěděl, kde je. Pak uviděl tu černou kočku, jak sedí vedle polštáře a kouká na něj. „Á, ty jsi skutečná,“ zabručel. Zvedl se a šel se podívat do zrcadla. To, co v něm uviděl, ho zděsilo. Odulý, zarudlý obličej, oteklé oči, strniště. „Ježíši, to jsem já?“ zašeptal. Zaplavil ho pocit hnusu a zoufalství, ale poprvé za dlouhou dobu to nebyla beznaděj. Spíš vztek sám na sebe.
Oholil se, osprchoval, oblékl si jediné čisté tričko a začal uklízet. Sklízel lahve do pytlů, vytíral podlahu, vyhodil staré obaly od jídla. Ruce se mu třásly, v hlavě mu hučelo a sucho v krku mu připomínalo každou minutu, že by stačilo sáhnout pod linku, kde ještě včera nechal jednu plnou láhev. Zastavil se, opřel se o kuchyňskou linku a zavřel oči. Kočka vyskočila na stůl a zadívala se na něj. „Ty nevíš, jak je to těžký,“ procedil skrz zuby. Pak ztěžka vydechl, odšrouboval láhev, a aniž by se napil, vylil pivo do dřezu. Pozoroval, jak pění a mizí v odtoku. Bylo mu zle, ale zároveň cítil, jak se mu něco v hrudi uvolnilo.
V kuchyni objevil za skříňkou jen prach a staré účtenky. Žádné zázračné obálky. Měl sotva pár stovek, co vydělal za lahve. Podíval se na kočku, pak na svůj mobil. Chvíli váhal, ale nakonec vytočil číslo. „Petře? Já vím, že ti volám po roce… poslyš, potřeboval bych půjčit pár stovek. Na jídlo. Ne, ne na chlast.“ Po dlouhé odmlce na druhém konci uslyšel: „Dobře. Ale jestli se opiješ, tak končíme nadobro.“ Tomáš přikývl, jako by ho kamarád mohl vidět. „Nepropiju to. Slibuju. A budu ti to chtít co nejdřív vrátit. Třeba prací, kdyby něco bylo…“ Petr chvíli mlčel a pak dodal: „Ráno přijedu, donesu ti pár věcí. A uvidíme, jestli na tý stavbě něco nebude. Ale teď se ukaž.“
Odpoledne přinesl Petr tašku s jídlem, granule pro kočku a starý kočičí záchůdek z jejich chaty. Podíval se na uklizený byt, na oholeného kamaráda, a zeptal se: „Ona ti stačila jedna hubená kočka, aby ses probral?“ Tomáš pokrčil rameny. „Někdo se na mě celej den dívá a nesoudí mě. To už jsem dlouho nezažil.“ Kočka se otřela Petrovi o nohy a zamňoukala. Oba se zasmáli, ale Tomášovi se třásly ruce tak, že musel schovat dlaně pod stůl.
Noc byla nejhorší. Kočka spala, on se převaloval, poléval ho studený pot a žaludek měl stažený křečí. Vstával, naléval si vodu, oknem pozoroval prázdnou ulici a bojoval s nutkáním vyrazit k nonstopu. Pak si sedl na zem vedle postele a nechal kočku, aby si mu lehla do klína. Hladil ji a pomalu, únavou se zhroutil na matraci.
Ráno v šest ho probudilo ne mňoukání, ale klepání na dveře. Byl to Petr, už v montérkách. „Tak co, jedeš? Nebo zůstaneš doma a budeš litovat?“ Tomáš se podíval na kočku, na svůj odraz v okně, a pak pomalu vstal. Oblékl se, ruce se mu stále lehce chvěly, ale v hlavě měl jasno. „Jedu,“ řekl nakonec. Kočka se protáhla a zírala na něj svýma velkýma očima. Na okamžik se mu zdálo, že se na něj dívá jinak, soustředěně, jako by ho chtěla povzbudit, jako by mu chtěla říct: běž, zvládneš to. Obrátil se a zavřel za sebou dveře.
Na stavbě to vonělo čerstvým betonem a naftou. Parta dělníků už rozebírala bednění a Petr mu podal helmu. „Zaučuju tě. Odpoledne přijede investor, tak ať vidí, že tu máme profíka.“ Tomášovi se při prvním kontaktu s plány roztřásly ruce ještě víc, musel si je přidržovat. Ale jakmile začal vysvětlovat rozvody a statiku, jako by se do něj vrátil starý automat. Mluvil, ukazoval, a když investor souhlasně přikyvoval, cítil, jak mu do žil přitéká zapomenutá síla. Poslední krize přišla po obědě. Dělníci si odskočili do hospody naproti a pozvali ho s sebou. „Jedno pivo tě nezabije, ne?“ Tomášovi se orosilo čelo. Stál u dveří hospody a cítil tu vůni. „Dám si kofolu,“ řekl nakonec a vešel dovnitř. Seděl u stolu, pozoroval pěnu v cizích půllitrech a ruce pod stolem tiskl v pěst, až mu zbělely klouby. Když ho Petr vyzvedl, nic neříkal, jen pevně stiskl jeho rameno.
Večer, když se vrátil domů, kočka na něj čekala u dveří. Předla, otírala se mu o nohy a on cítil, že tentokrát to zvládl. Že tahle malá černá troska, co kdysi sama čekala u kontejneru, mu dala víc, než si kdy dokázal představit – ne štěstí, ale důvod. Poprvé po měsících si sedl k mobilu a s bušícím srdcem našel Jitčino číslo. Chvíli na něj zíral, palec se mu třásl nad zeleným sluchátkem. Pak zprávu napsal: „Ahoj. Já vím, že to bude znít divně, ale dal jsem se dohromady. Mám práci a… a chtěl bych tě vidět. Jestli chceš.“ Odpověď přišla až pozdě v noci. „To jsem ráda. Ozvu se, teď to nemám jednoduchý. Ale ráda.“ Tomáš si přečetl zprávu dvakrát. Nebyla to výhra, ale byla to odpověď. A to mu zatím stačilo.
Usnul s kočkou na polštáři, a když se ráno probudil, déšť konečně ustal. Do oken pražilo slunce a vzduch voněl mokrým asfaltem. Kočka spala, schoulená do klubíčka, a z jejího klidného oddechování se po pokoji šířilo ticho, jaké Tomáš už léta neslyšel. Na stavbu vyrazil pěšky, pomalým krokem, ale s pevným rozhodnutím, že tentokrát nikam nesejde z cesty.
