První, co si vybavím, když se řekne dětství mojí dcery — není její obličej, ale zvuk. Ten vysoký, pisklavý smích, který se nesl od houpaček u Černé věže, když jsme tam v sobotu odpoledne chodili na trdelník. Stála fronta, voněl skořicový cukr, a Naty tahala za rukáv: „Tati, tati, ještě jednou, prosím.“ Nejdřív jsem váhal. Lístek stál padesát korun a v kapse jsem měl přesně dvě stovky do konce týdne. Ale pak jsem koukl na ten její rozzářený ksichtík a řekl paní u pokladny: „Ještě dvě jízdy, prosím.“
Bylo jí pět, když jsem pochopil, že zůstaneme sami.
Lenka umřela při porodu. Žádný odchod pro mlíko, žádné tajemné zmizení — vykrvácela na sále dřív, než mi stačili cokoliv říct. Doktoři kroutili hlavou, sestřička mi strčila do ruky papíry a řekla: „Je nám to líto, pane Nováku.“ To bylo všechno. Seděl jsem pak na chodbě porodnice v Českých Budějovicích, vedle na zemi igelitka s Lenčinými věcmi, a za zdí někdo pouštěl televizi — zrovna dávali zprávy o tom, jak prezident podepsal nějakou novelu. Klasika. Svět se řítil dál a mně se zrovna sesypal celý.
Tenkrát jsem studoval čtvrtý ročník medicíny — dojížděl jsem třikrát týdně do Prahy na Karlák, zbytek týdne jsem se učil doma z poznámek. Jenže s novorozencem na krku a bez příjmu se ranní vlaky do Prahy nedají jezdit donekonečna. Když jsem tři týdny po pohřbu seděl nad skriptami a Naty řvala v postýlce už čtvrtou hodinu v kuse, udělal jsem to jediné, co dávalo smysl. Sbalil jsem učení do krabice, odnesl na úřad žádost o přerušení studia, a druhý den nastoupil u Českých drah jako strojvedoucí v budějovickém depu.
Bydleli jsme v malém bytě na okraji Českých Budějovic. Jedna místnost plus kuchyňský kout, záchod na chodbě, sprcha společná. Když pršelo, teklo pod dveřmi od balkonu, takže jsem pod ně cpával starý ručník. Nájem osm tisíc. Každý měsíc kalkulačka — za vodu, za elektřinu, za školku, za pleny. Když vyšlo mlíko se slevou v Penny, měl jsem dobrý den.
Pracoval jsem hlavně noční. Ve tři ráno vyjíždět z depa, zpátky v poledne, vyspat se dvě hodiny, vyzvednout Naty ze školy a pak znovu do uniformy. Naty mi večer nosila bačkory ke dveřím — měkké, modré, s ouškama — a říkala: „Tati, já ti je zahřeju.“ Lezla do postele dřív než já a tiskla k sobě plyšového králíka, kterého dostala k Vánocům. Jediné Vánoce, co si pamatuju, že pod stromečkem bylo víc než tři dárky. Tenkrát mi sousedka paní Horáková podstrčila obálku s pětistovkou a řekla: „Nedělejte cavyky, Eduarde, vemte to.“
Naty se mě jednou večer zeptala — bylo jí tak osm, ležela pod peřinou a civěla do stropu: „Tati, proč nemáme auto jako strejda Mirek?“ Mirkovi vozil bavoráka od firmy. Já měl oktávku z bazaru s nájezdem tři sta tisíc a promáčknutými dveřmi od kroup. Odpověděl jsem jí: „Protože my máme něco jiného, Naty. My máme sebe.“ Zakroutila hlavou a řekla: „To je divné, tati. Ale mně se to líbí.“ A usnula s rukou na mojí dlani.
Ona totiž nikdy nevěděla jednu věc.
Po nocích, když Naty spala — a to opravdu spala, nejenom ležela — vytahoval jsem starou aktovku. Uvnitř jsem měl zapůjčená skripta od spolužáka, co zůstal na fakultě v Praze a posílal mi je poštou. Studoval jsem potichu pod lampičkou v kuchyni, zatímco venku houkala posunovací lokomotiva na seřaďovacím nádraží. Trvalo to deset let. Deset let tajného studia při svíčce, deset let zkoušek na Karláku, na které jsem jezdil ranním rychlíkem a bral si neplacené volno, deset let lží o preventivní prohlídce. Když mi přišla poštou promoce — dálkově, titul MUDr. — Naty zrovna psala přijímačky na gymnázium. Diplom jsem schoval do skříně za zimní bundu a nikdy jsem o něm neřekl ani slovo. Ne z hanby. Ale proto, že jsem nechtěl, aby si kdy pomyslela, že jsem kvůli ní o něco přišel. Nic jsem neztratil. Všechno jsem získal.
Pak mi ve třiapadesáti našli na plicích něco, co tam být nemělo. Doktoři v Plzni říkali šest měsíců. Já si dal tři, abych stihl zařídit pár věcí. Sepsal jsem notářskou úschovu, zaplatil za ni posledními úsporami — bylo to přesně devatenáct tisíc dvě stě korun, vím to dodneška — a nechal si od Naty slíbit, že až umřu, přijde za paní notářkou Pavlátovou na náměstí Přemysla Otakara II. „Tati, neblbni,“ řekla. „Ty tady budeš věčně.“ Ušklíbl jsem se a podal jí hrnek s kafem. Hrnek měl na sobě fotku z pouti — obě se smějeme, já s cukrovou vatou na nose.
Poslední týden už jsem skoro nevstával. Naty seděla na kraji postele, četla mi nahlas z nějaké detektivky, já poslouchal její hlas a v duchu si opakoval, že tohle je ono. Tohle je celý smysl. Ne diplom, ne titul, ne peníze. Tenhle zvuk.
Umřel jsem jednoduše, potichu, v úterý dopoledne, zatímco za oknem drnčela trolejbusová trať u nemocnice. Dál už to nevím. Ale dovedu si to představit tak jasně, že to klidně mohla být pravda.
Vidím to takhle: notářka jí předala obyčejnou krabici od bot. Žádný sejf, žádné pozlátko. Uvnitř byl ten diplom, deset let ukrývaný, a moje poslední slova na lístku z notesu.
Vím, co v něm stálo, protože jsem ho psal já:
*„Naty, moje malá pokladnice.*
*Jestli tohle čteš, znamená to, že jsem tě konečně přestal otravovat s tím, ať si vezmeš šálu.*
*V téhle krabici je papír, který jsem ti nikdy neukázal. Já ti nic neobětoval, Naty — dostal jsem třiadvacet let s nejúžasnějším člověkem, jakého tahle planeta za poslední století vyprodukovala. Ten diplom je důkaz jediného: že táta tvůj uměl být tvrdohlavější než nemoc i únava dohromady.*
*Proč jsme nejeli k moři a proč jsi nosila boty po druhých dětech? Protože jsem každý měsíc dával stranou tisícovku na tvoje první vysokoškolské koleje. Jsou na spořicím účtu, číslo máš na druhé straně tohohle papíru.*
*Miluju tě, Naty. Vždycky jsem miloval.*
*Měj se.*
*Táta“*
Naty seděla v křesle u notářky a držela v ruce ten zažloutlý diplom. Venku odbíjela poledne Černá věž, ona ho ani nevnímala. Paní Pavlátová jí diskrétně podala kapesník a řekla: „Slečno Nováková, váš otec byl výjimečný člověk. To mi věřte, já vidím denně desítky závětí, ale takovouhle — tu ještě ne.“
Naty zvedla hlavu. Po tvářích jí tekly slzy, ale koutky úst se jí zvedaly nahoru. V ruce pořád svírala ten kapesník, mačkala ho do kuličky a zase rozvinovala, jako by potřebovala něčím zaměstnat prsty.
„Já vím,“ řekla tiše. „On mi to říkal každý den. A já mu nikdy nevěřila, že to myslí doslova.“
Pak sáhla do kabelky, vytáhla starý hrnek s fotkou z pouti — nosila ho s sebou od pohřbu, prázdný, jen jako talisman — a přejela palcem přes ten zasmátý obličej s cukrovou vatou na nose.
