Návrhářka Bára Nováková stála v zákulisí vietnamské haly a mačkala v ruce špendlík, který jí zbyl navíc. Za plentou čekala Martina Kadlecová, dvaadvacetiletá modelka z Olomouce, oblečená do šatů, které vážily skoro pět kilo a vypadaly, jako by je někdo skládal z barevného hedvábí celou noc. Vlastně skládal — Bára na nich pracovala jedenáct týdnů.
Šaty se jmenovaly "Sedm vrstev" a nebyly to jen šaty. Byla to anatomie.
Bára otěhotněla před třemi lety. Porod skončil císařským řezem, který nikdo neplánoval — dítě se otočilo špatně, srdeční ozvy klesaly, a za dvacet minut ležela na sále s otevřeným břichem, zatímco lékař jí něco vysvětloval o vrstvách, kterými prochází skalpel. Kůže. Tuk. Sval. Pobřišnice. Děloha. Vak plodové vody. Sedm řezů, sedm hranic mezi jejím tělem a novým člověkem.
Probudila se z narkózy s dcerou na hrudi a s jizvou, kterou pak měsíce schovávala pod tričkem, protože se za ni styděla. Až jednou, když dceři bylo asi rok, stála před zrcadlem v koupelně na sídlišti Nová Ulice a prsty přejela po jizvě, jako by hledala švy na starých šatech. Najednou ji neviděla jako něco ošklivého. Viděla mapu. Cestu, kterou dcera prošla, aby se dostala ven.
Tehdy vzala tužku a na kus balicího papíru nakreslila první náčrt.
Modelka Martina o tom projektu slyšela náhodou, přes kamarádku, která šila kostýmy pro místní divadlo. Sama děti neměla, ale její starší sestra rodila císařem dvakrát a Martina byla u druhého porodu v nemocnici na Fakultní v Olomouci, seděla na chodbě s kelímkem automatové kávy a poslouchala, jak za dveřmi něco pípá. Když jí Bára ukázala skicu šatů, Martina prohlásila jen: "Tohle chci obléct."
Do soutěže krásy se Martina nikdy necpala z marnivosti — přihlásila se, protože chtěla jednou v životě stát na jevišti, kde jí bude naslouchat víc lidí než jen porota v tělocvičně na střední. Modeling dělala při studiu na Univerzitě Palackého, obor sociální práce, a peníze z přehlídek jí platily nájem v podnájmu na Envelopě.
Šest měsíců před finále ve Vietnamu přišla první potíž. Sponzor, textilní firma z Brna, který měl zaplatit látky, couvl — prý je téma "příliš medicínské, ne dost glamour". Bára tehdy seděla v kuchyni svého bytu, telefon položený na stole obrazovkou dolů, a počítala, kolik jí zbylo na účtu. Osmnáct tisíc korun. Na sedm vrstev pravého hedvábí to nestačilo ani zdaleka.
Prodala tehdy otcovo auto, starou Octavii, kterou po něm zdědila a která stejně půl roku stála na parkovišti a nikdo s ní nejezdil. Za peníze koupila látky — barevné odstíny, které měly odpovídat skutečným tkáním: béžová jako kůže, žlutá jako tuk, tmavě červená jako sval, průsvitná fialová jako pobřišnice, hluboká vínová jako děloha a nakonec tenký, skoro neviditelný závoj, který představoval vak plodové vody.
Šila sama, večer co večer, zatímco dcera spala vedle na matraci v obýváku, protože dětský pokoj sloužil jako ateliér.
Deset dní před odletem do Hanoje se stalo to, čeho se Bára bála nejvíc. Na poslední zkoušce se vrstva představující pobřišnici roztrhla u švu — příliš tenká látka, příliš mnoho napětí při chůzi. Martina stála na stole v obýváku, ruce rozpažené, a sledovala, jak Báře nad jehlou přeskakují prsty.
"Stihneme to?" zeptala se Martina potichu.
Bára neodpověděla hned. Navlékla jehlu popáté, protože se jí to prve nepovedlo, a pak řekla: "Stihneme, protože jinou možnost nemám."
Šila do tří do rána. Dcera se jednou probudila, přišla v pyžamu s obrázky žirafy do obýváku a mlčky se posadila vedle šicího stroje, dokud zase neusnula, hlavu opřenou o krabici s cívkami nití.
Ve Vietnamu, v den finále, čekala v zákulisí ještě jedna komplikace — organizátoři chtěli, aby Martina místo sedmi vrstev nosila jen tři, prý kvůli časovému limitu na molu. Bára tehdy vzala producentku stranou a ukázala jí fotku vlastní jizvy na telefonu. "Tohle není kostým," řekla. "Tohle se opravdu stalo mně a stovkám tisíc žen. Buď to půjde celé, nebo to nepůjde vůbec."
Producentka po deseti minutách kývla.
Martina vyšla na molo v sedmi vrstvách barevného hedvábí, které se s každým krokem rozevíraly jako okvětní lístky, a pod reflektory bylo vidět, jak vrstvy postupně odhalují jedna druhou až k tenkému fialovému závoji uprostřed. Publikum v hale nejdřív ztichlo a pak začalo tleskat ještě předtím, než Martina došla na konec mola.
Doma v Olomouci sledovala přenos na notebooku Bářina dcera spolu s babičkou, obě schoulené pod dekou na gauči, a když se objevily šaty, holčička ukázala prstem na obrazovku a prohlásila: "To je jako maminčino bříško."
Po přehlídce psaly Báře ženy z celé republiky — matky, které prodělaly těžké porody, ženy, které se roky styděly za jizvu pod pupkem. Jedna napsala, že si poprvé po pěti letech oblékla plavky na koupaliště bez trika přes ně.
Bára ty zprávy tiskla a ukládala do šanonu, který teď stojí vedle šicího stroje v bývalém dětském pokoji. Martina zůstala v modelingu, ale řekla, že tahle přehlídka byla poslední, kde šlo o něco jiného než o práci — protože poprvé stála na molu a nemyslela na to, jak vypadá ona, ale na to, co má na sobě.
