První, co mě napadlo, když zazvonil zvonek, bylo: inspekce. Nebo sousedka z trojky si zase stěžuje, že pes štěká po desáté. Sundal jsem řetízek, otevřel a tam stál majitel bytu, pan Kraus, v ruce složený papír a na krku tak výraznou vlněnou šálu, že mu sahala skoro k bradě. Byl začátek listopadu, topení v domě ještě netáhlo, na chodbě smrděl linoleum a studený cigaretový kouř od výtahu.
„Dobrý večer, pane Nováku,“ řekl. „Můžu dál? Musíme si promluvit o jedný věci, kterou mi hlásili sousedi.“
Pustil jsem ho dovnitř. V předsíni si ani nevyzul boty, jen si přejel pohledem po věšáku, kde viselo vodítko. Pak se podíval na mě. V ruce pořád mačkal ten papír.
„V nájemní smlouvě máte článek sedm, odstavec tři,“ řekl a rozložil papír na stůl v kuchyni. „Zákaz chovu domácích zvířat. Sousedka odnaproti tvrdí, že jí pod dveřmi štěká pes. Chodí jí tam bobky na rohožku. A že v noci vyje, když houkají sanitky od nemocnice Na Františku.“
„To není pes,“ řekl jsem.
Pan Kraus se zasmál. Takovým tím smíchem, co znamená: jasně, a já jsem papež. „Tak co to je? Dítě? Manželka?“
„Rostlina,“ řekl jsem.
Kraus ztuhnul. Šála se mu pohnula na krku, jak polkl.
„Počkejte,“ řekl. „Co prosím?“
„Pokojová rostlina. Vzácný druh. Jmenuje se…“ Odmlčel jsem se. „Čtyřnožka huňatá.“
Přešel jsem k oknu, kde na parapetu stála velká keramická mísa. Uvnitř byla hlína, mech a uprostřed něco, co na první pohled vypadalo jako přerostlý kapradinový keř. Hnědé chomáče, zelené listy. Kraus přišel blíž, vytáhl si brýle z kapsy u saka a naklonil se nad tu věc.
A přesně v tu chvíli se ta rostlina pohnula. Z chomáčů se vynořila hlava malého knírače, černé oči, mokrý čumák. Zívla. Pak dvakrát štěkla. Krátce, věcně, jako když soused řekne „dobrý den“.
Kraus uskočil. Narazil zády do skříně, ze které spadl starý budík a přistál mi na noze. Ani jsem necítil bolest, protože jsem sledoval, jak Krausův obličej mění barvu z růžové na šedou.
„To je pes!“ vykřikl. „Vždyť je to pes!“
„To je kříženec,“ řekl jsem. „S kapradinou. Botanická rarita. Přes den fotosyntetizuje, v noci občas zaštěká, když ho pálí žáha.“
„Fotosyntetizuje,“ zopakoval Kraus. „Myslíte, že jsem se zbláznil?“
„Podívejte se na listy,“ řekl jsem. „Když mu dáte vodu, roste rychleji než pampeliška. A když ho vezmete ven, dělá potřebu, ale to je vlastně hnojení. Je to v podstatě samozavlažovací květináč s hlasivkama.“
Pes, jmenoval se Bruno, vyskočil z mísy a začal Krausovi očichávat boty. Kraus stál jako solný sloup. Pak udělal krok zpátky, podrážka mu sklouzla po koberci, a on se posadil na židli, kterou jsem tam měl pod věšákem. Papír mu vypadl z ruky na zem. Bruno ho okamžitě vzal do tlamy.
„Dejte to pryč,“ řekl Kraus. „Teda… psa. Rostlinu. Cokoliv to je. Dejte to pryč!“
Vzal jsem Brunovi papír z tlamy. Byl nasliněný, roh se mu utrhl. Kraus na něj zíral, jako by právě viděl, jak mu někdo utrhl roh z nájemní smlouvy.
„Tohle řešit nebudu,“ řekl Kraus a vstal. „Ale když to uvidím ještě jednou, výpověď. Bez výpovědní lhůty. A kauce propadá. Třicet procent obyvatel tohohle domu jsou majitelé bytů, pane Nováku. Stěžovat si umějí líp než já počítat úroky z hypotéky.“
Šel ke dveřím. Ještě jednou se podíval na Bruna, který se vracel do mísy a schoulil se mezi listy. Vypadal opravdu jako chomáč hnoje s očima.
„Jo a…“ Kraus se otočil. „Ta šála. Vyšívala mi ji manželka. Kdyby na ni ten váš… kříženec… sáhl, tak vás zažaluju za poškození cizí věci. To je kašmír. Stála dva a půl tisíce v Pařížský.“
Když zavřel dveře, slyšel jsem, jak na chodbě zakopl o kbelík, co tam nechala uklízečka. Sekal do něj patou, až cinkal o zeď. Pak zabouchl dveře od výtahu tak, že se mi rozvibroval parapet.
Bruno vystrčil čumák z listí. Podíval se na mě. Pak si lehl na záda a čekal na podrbání.
Sedl jsem si vedle něj na zem, zády k topení. Na koberci ležel ten papír, celý rozmočený. Vytáhl jsem telefon a vyťukal zprávu kamarádovi, co má v Karlíně květinářství.
„Potřebuju vědět, jak se starat o rostlinu, co občas štěká. A jestli na to existuje průkaz původu.“
Odpověď přišla za tři minuty. Prý to není rostlina, ale pes, a jestli si dělám srandu, ať mu vrátím těch patnáct set za kytku, co jsem mu loni nechal zmrznout na balkoně.
Bruno mezitím vylezl z mísy, došel k lednici a zaškrábal na dveře. Otevřel jsem mu. Vytáhl jsem párek, rozkrojil ho na půl, jednu půlku dal jemu a druhou jsem si strčil do pusy rovnou za studena. V tom tichu kuchyně to mlaskalo tak hlasitě, že jsem na chvíli zapomněl, že mi hrozí, že přijdu o byt.
Pak mi došlo, že Kraus si ve spěchu nevzal zpátky ten papír. Rozevřel jsem ho na lince. Byl to vytištěný e-mail od sousedky z trojky, paní Malé. Psala, že v bytě 2+1 v Holešovicích, za kauci čtyřicet tisíc a nájem patnáct měsíčně, štěká pes. A že když to majitel nevyřeší do konce měsíce, obrátí se na stavební úřad, protože v domě je klidová zóna po jednadvacáté hodině.
Přečetl jsem si to třikrát. Pak jsem se podíval na Bruna. Seděl u své mísy a drbal se zadní nohou za uchem. Vypadal, že ho to vůbec nezajímá.
„Tak jo,“ řekl jsem mu. „Máme do konce měsíce.“
Ráno jsem v koupelně našel na zubním kartáčku otisk psích zubů. Někdo si zřejmě myslel, že je to hlínu na přesazování. Vyhodil jsem kartáček, vzal z poličky nový, a když jsem se holil, Bruno stál ve dveřích a štěkal na zrcadlo.
Odpoledne mi volal zase Kraus. Že prý se paní Malá ozvala znovu. Že jí Bruno včera očůral rohožku. Že jestli to nevyřeším do pátku, v pondělí mi doručí výpověď. A že kromě toho jí slíbil, že se osobně přijde podívat, co v tom bytě vlastně je.
Položil jsem to. Sedl si ke stolu. Vedle ležel Krausův papír, už suchý, rohy zkroucené. Vytáhl jsem propisku a začal si dělat seznam.
Seznam měl tři body.
Za prvé: Bruno je pes. To věděli všichni. I já. I Kraus. I paní Malá. Spor byl jen v tom, jestli to přiznám.
Za druhé: Existuje něco, co se jmenuje smlouva o nájmu, a v ní odstavec sedm, článek tři.
Za třetí: Žádná rostlina neexistuje.
Zavřel jsem sešit a šel si lehnout. Bruno mi skočil na postel a stočil se mi u nohou. Bylo půl dvanácté. Z ulice houkala sanitka. Bruno zvedl hlavu a krátce, tiše zavyl. Pak si zase lehl.
V pátek ráno jsem si oblékl sako. Brunovi jsem dal do misky vodu, do druhé granule. Pak jsem vzal z policové skříně krabici, co jsem tam měl od stěhování. Byla v ní stará smlouva, fotky z minulého bytu a nabíječka na foťák, co jsem nikdy nepoužil. Našel jsem taky lepicí pásku, nůžky a fixu.
Sedl jsem na zem a celou hodinu jsem něco lepil, stříhal a popisoval. Bruno se díval, jak se soustředím. Občas mi olízl ruku, když jsem se přestal hýbat.
Ve tři odpoledne zazvonil zvonek. Dvakrát, krátce, jako by někdo spěchal. Bruno se rozštěkal dřív, než jsem došel ke dveřím. Otevřel jsem.
Pan Kraus stál na prahu. Za ním, o dvě schody níž, stála paní Malá. Oba měli kabáty, jako by sem přišli z nějaké inspekce. Venku mžilo.
„Tak,“ řekl Kraus. „Kde je to?“
Ustoupil jsem stranou. „Dál, prosím.“
Kraus vešel první. Paní Malá se sunula za ním, v ruce igelitku s rohlíky, kterou si nestačila odložit. Oba se rozhlédli po bytě. V kuchyni bylo čisto. Na parapetu stála keramická mísa. V ní hlína. Mech. Listy. A uprostřed, schoulený tak, že mu nebylo vidět oči, Bruno. Na krku měl cedulku. Visela mu na černé stužce, co jsem ustřihl z nabíječky.
Nápis byl napsaný fixou, velkými písmeny: „FOTOSYNTETICKÝ SPOLEČNÍK. Nezalévat ústní vodou. Krmit jednou denně. V noci občas štěká – to je přirozený proces uvolňování pylu. V případě návštěvy nechat na okně, čerpá sluneční energii.“
Kraus se naklonil. Paní Malá zůstala o krok vzadu a šeptem se modlila, nebo nadávala, podle toho, co jí bylo bližší.
„Pane Nováku,“ řekl Kraus. „Tohle…“
„To je můj byt,“ řekl jsem. „Platím v něm nájem patnáct tisíc. Mám smlouvu na dobu neurčitou. A vy mi můžete dát výpověď s tříměsíční lhůtou, pokud k tomu budete mít zákonný důvod. Zákaz chovu zvířat v článku sedm, odstavec tři, je neplatný, protože občanský zákoník říká, že ujednání, které zakazuje zvíře, je neplatné, ledaže by šlo o zvíře, které ohrožuje dům. Bruno je pes. Konkrétně kříženec jezevčíka a kokršpaněla. Vážně, mám papíry. Na kapačku z útulku. A ano, štěká. Někdy. Občas vyje na sanitky. Ale robí to, co umí. A já ho nevystěhuju, ani mýtus o rostlině, ani jeho. Takže buď to přijmete, nebo si podejte návrh k soudu. Já tam přijdu. S Brunem. A s květináčem. A budu fotosyntetizovat celý líčení.“
Kraus chvíli stál. Pak se podíval na paní Malou. Ta si přitiskla igelitku k hrudi, jako by v ní nesla poslední rohlík pro přežití.
„Já jen…“ začala.
„Vy jste to nahlásila,“ řekl jsem jí. „Tak tady to máte. Pes v květináči. Nestěžuje si na teplo, netahá vás po schodech. Jen občas udělá loužičku, ale to je spíš zalévání.“
„To je výsměch,“ řekla.
„Ne, to je realita,“ řekl jsem. „A teď mě omluvte, musím ho přesadit. Roste jako blázen, když má plné břicho a čistou podložku.“
Vyprovodil jsem je. Kraus ve dveřích ještě otevřel pusu, ale pak ji zase zavřel. Paní Malá si něco mumlala o tom, že tohle je normálně za trest.
Když zavřeli, stáhl jsem Brunovi cedulku z krku. Sedl si přede mě a zaštěkal jednou, krátce. Pak se rozběhl do kuchyně a přinesl mi ten starý nasliněný papír. Už to ani nebyl papír, spíš kus rozmočené hmoty. Hodil jsem ho do koše.
Pak jsem si klekl k parapetu, vzal do ruky hlínu a začal ji přesypávat do většího květináče, co jsem koupil minulý týden v Hornbachu za sedm set. Bruno mě u toho pozoroval z křesla. Vypadal spokojeně.
Zvenku slyšel zvonek. Ignoroval jsem ho. Na parapetu přibývala hlína. Bruno slezl z křesla, došel ke dveřím a jednou krátce štěkl.
„To je jen Kraus,“ řekl jsem. „Vrací se pro tu šálu. Nech ho. Ať si zazvoní. Za deset minut stejně přestane, na chodbě je zima a jemu se tam nechce stát.“
Bruno se vrátil. Lehčí než kdy dřív. Vyskočil na okno, strčil čumák do mísy a zůstal tam. Zmáčkl jsem hlínu v dlani. Voněla deštěm a podzimem. A kdesi pod okny, v ulici, houkala tramvaj a paní Malá na zastávce ztratila rohlík.
