„Přišla jsem se podívat na toho bílého psíka," řekla jsem dobrovolnici na recepci útulku. Ve tašce jsem měla vytištěnou fotku – Bertík, osm týdnů, srst jako čerstvě vypraná deka, ten typ štěněte, které nečeká dlouho na nikoho. Dobrovolnice sklopila oči k papírům na stole. „Bertíka si vzali dnes ráno. Ale pojďte dál, ukážu vám jiného psa."
Skoro jsem se otočila a odešla. Přiznávám to bez okolků. Přijela jsem do útulku ve Zbraslavi s jasnou představou – čisté štěně, které si vychovám podle sebe, prázdný sešit bez škrtů. Po rozvodu, po nedělích, které trvaly celé týdny, jsem chtěla v bytě něco živého. Ne další bolest navíc.
Na konci chodby, v posledním kotci, seděl bez hnutí Frťan. Maltézský bišonek, čtyři roky. Jedno ucho natržené, chybí mu tři zuby, srst na několika místech zažloutlá od moči, packy stažené pod sebou, jako by se snažil zabrat co nejmíň místa. Nerozběhl se k mřížím. Neudělal žádnou scénu vítání. Jen zvedl oči a hned je zase odvrátil. Ne ze zloby. Z návyku být přehlížen.
Dobrovolnice – jmenovala se Petra, měla na sobě mikinu s logem útulku a v ruce hrnek už vystydlé kávy – mi tiše vysvětlila, že Frťana našli na dvorku v Radotíně, přivázaného na krátkém vodítku, s prázdnou miskou a s tím uchem už zaníceným. Že se před ním lidé zastavovali, udělali tu smutnou grimasu, a pak se ptali na štěňata. Vždycky štěňata.
Já jsem se taky ptala na štěně. Ucítila jsem tu fotku Bertíka mezi prsty, přes látku tašky. Papír byl hladký, čistý, skoro se za to styděl.
Frťan začenichal do vzduchu. Nepohnul se, ale čumák se mu chvěl mým směrem. Jedna packa se posunula o centimetr po studené dlažbě, pak se zastavil, jako by litoval, že vůbec doufal.
Dřepla jsem si k němu. Otočil hlavu na stranu poraněného ucha, aby ho schoval. Ten pohyb mě zasáhl někam pod žebra. Mluvila jsem potichu – nepamatuju si přesně co, obyčejná slova, možná zbytečná. Ale nakonec se na mě zadíval doopravdy. Ne dlouho. Jen tak dlouho, abych viděla, že v něm něco je. Že čeká, i když si to netroufá přiznat.
Když se mříž otevřela, nevyběhl hned. Položil jednu packu ven, pak druhou. Očichal mi rukáv bundy. A pak, docela pomalu, opřel čelo o moje koleno. Ne jako pes, co si o něco říká. Jako pes, co zjišťuje, jestli ta ruka zůstane.
Podepsala jsem papíry u přepážky, kde visel plakát s číslem účtu na dary a kalendář útulku na příští rok. Fotka Bertíka zůstala v tašce. Už jsem ji nevytáhla.
V autě se Frťan stočil na sedadle spolujezdce, roztržené ucho tentokrát otočené ke mně, beze snahy ho schovat. Na semaforu na Strakonické vydal krátké, suché zafunění a usnul.
Doma jsem mu na kuchyňské lince nechala rozestlanou deku vedle radiátoru a on tam první dva dny nevylezl, jen sledoval, jak chodím kolem. Veterinář v Braníku mu prohlédl i chrup – po třech chybějících zubech zůstaly jen zajizvené dírky, staré a dávno zahojené, žádný důvod k dalšímu zákroku. Horší bylo ucho: zanícené, oteklé, a zákrok bylo nutné naplánovat na konec měsíce, kdy měl veterinář volný operační termín. Do té doby jsem mu ho třikrát denně čistila roztokem a mazala mastí, a Frťan si každé dotknutí nechal projít s tichou trpělivostí, jako by čekal, kdy přijde bolest, na kterou je zvyklý.
Bolest nepřišla. Přišlo něco jiného.
Čtvrtou noc jsem se probudila na zvuk škrábání. Frťan zmizel z deky u radiátoru a našla jsem ho zalezlého hluboko pod postelí, přitisknutého ke zdi, s tělem staženým do uzlu. Za oknem hřmělo – první letní bouřka toho roku. Zavolala jsem na něj, natáhla ruku pod postel, ale on jen zavrčel, tak tiše, že to znělo víc jako pláč než jako varování. Zůstala jsem sedět na podlaze v pyžamu, s rukou nataženou do tmy pod postelí, a čekala. Bouřka duněla přes celou Prahu. Po hodině se ozvalo šustění – Frťan se posunul o kousek blíž, čumákem se otřel o mé prsty a zůstal tak, s hlavou na mé dlani, dokud neusnul.
Operace ucha proběhla na konci měsíce, tak jak bylo plánováno, a zákrok byl kratší, než jsme čekali. Veterinář v Braníku mi řekl, že s pravidelnou péčí by se rána měla zhojit do tří týdnů, a že Frťanovi chuť k jídlu neubrala ani anestezie – sotva se probral, obrátil se k misce.
Domů jsem ho vezla s hlavou obvázanou gázou a s jedním okem přivřeným od sedativ. Položila jsem ho na deku u radiátoru, čekala jsem, že tam prospí celý den. Místo toho se za dvě hodiny odplazil na kuchyňský koberec, opatrně, jako by testoval, kolik síly má, a lehl si přesně na místo, kde ležela ta rozžvýkaná přezůvka. Podívala jsem se na něj, na obvaz sesunutý na stranu, na packy zase stažené pod tělem – ale tentokrát ne z obavy zabrat co nejmíň místa. Spal s čumákem opřeným o mou nohu a ani ve spánku se nesnažil to zraněné ucho schovat.
