Byla to Bára, kdo mi jako první řekl, že smrt nemusí být konec rozhovoru.
Máma zemřela před třemi lety, v únoru, v době, kdy v Olomouci ještě leží špinavý sníh a lidi na Horním náměstí čekají na tramvaj s rukama zaraženýma do kapes. Jmenovala se Jitka. Měla ráda kávu bez cukru, seriály, u kterých usínala v půlce dílu, a ten svůj hluboký smích, který se ozýval z kuchyně, i když jsem byla ve svém pokoji se zavřenými dveřmi.
Nebyla to jen máma. Byla to jediná osoba, které jsem mohla zavolat ve dvě v noci a říct: mám problém, a ona by se nezeptala jaký, jenom by řekla — přijedu.
Poznala mě po hlase. Stačilo jedno „ahoj mami, jak se máš" a už věděla, že něco nehraje. Neposuzovala. Nekázala mi o tom, co jsem měla udělat jinak. Prostě tam byla — když jsem dostala výpověď z účetní firmy, když mě opustil Radek po pěti letech, i tehdy, když jsem sama sobě nevěřila ani z poloviny tolik, kolik věřila ona mně.
Poslední rok byl na chemoterapii. Jezdila jsem za ní každou středu do fakultní nemocnice, nosila jsem jí bramborový salát z bufetu na rohu, protože nemocniční jídlo nejedla, a ona mi za to vždycky nadávala, že zase utrácím peníze, které nemám.
Tři týdny před koncem mi řekla jednu větu, kterou jsem si tehdy nezapsala, protože jsem myslela, že na to bude čas.
„Napíšu ti dopis," řekla. „Až budeš mít blbý den, otevřeš ho."
Nenapsala ho. Zemřela v neděli ráno, v pokoji číslo čtyři, s rukou v mojí ruce, a v šuplíku jejího nočního stolku zůstal jen prázdný sešit s modrou linkou a propiska bez inkoustu.
Tři roky jsem tenhle sešit nosila v tašce. Ne proto, že bych čekala, že se v něm objeví text. Prostě jsem ho nedokázala vyhodit.
Bydlím teď sama v bytě na Nové Ulici, byt po babičce, dvě izbové, s balkonem směrem na vnitroblok, kde soused chová holuby a odpoledne je z toho slyšet klepání křídel o plech. V kuchyni mám mámino rádio, staré, s anténou omotanou izolepou, protože jinak nechytá Český rozhlas Olomouc. Nechávám ho puštěné, i když neposlouchám, co říkají — jen ten hlas v pozadí mi dělá dům domovem.
Loni v listopadu jsem dostala dopis. Ne od mámy, samozřejmě. Od právničky, paní Vlčkové z advokátní kanceláře na Riegrově, která spravovala mámin pozůstalostní spis. Psala, že při třídění dokumentů v archivu notářky, kde byla uložena mámina závěť, se našla ještě jedna obálka. Zapomenutá ve složce, kterou nikdo dva roky neotevřel, protože formálně už nebyla potřeba.
Na obálce bylo moje jméno. Mámino písmo, to kostrbaté, s velkými kličkami u písmene „ž".
Šla jsem si pro ni v úterý po práci. Paní Vlčková mi ji podala přes stůl, beze slova, jenom se na mě podívala s takovým výrazem, že jsem věděla — ví, co uvnitř je, a já to nevím.
Otevřela jsem ji až doma, na balkoně, s dekou přes kolena, protože byla zima a topení v bytě táhne pomalu.
Bylo tam pět stránek. Psané rukou, na dvakrát — první dvě stránky jiným inkoustem než zbytek, jako by to psala na etapy, v době, kdy na to měla sílu.
Psala mi, co mi chtěla říct celý život a nestihla. Že je na mě hrdá kvůli tomu, jak jsem se postavila na nohy po rozchodu s Radkem. Že věděla o půjčce, kterou jsem si tajně vzala, abych jí zaplatila lék, co pojišťovna nehradila, a že to nikdy neřekla nahlas, protože věděla, že bych to popřela.
A na poslední stránce byla věc, kterou jsem nečekala.
Napsala, že byt po babičce, ve kterém bydlím, má na sobě ještě jednu vlastnickou stopu — podíl, který si před lety, ještě za dob rozvodu s tátou, nechala zapsat jeho sestra, teta Zdena, jako kompenzaci za půjčku, kterou máma tehdy potřebovala a nikdy jí nevrátila v hotovosti. Bylo to čtvrtinové spoluvlastnictví, tichá dohoda, o které jsem nikdy neslyšela, protože si obě ženy myslely, že se to časem vyřeší samo.
Nevyřešilo se to. Teta Zdena žije v Přerově, je jí sedmašedesát, a když jsem jí zavolala, řekla mi bez okolků, že ten podíl čeká na vyplacení a že teď, když má na krku opravu střechy u svého domu, by ty peníze potřebovala. Chtěla sto dvacet tisíc korun. Do konce roku.
Seděla jsem s tím dopisem v ruce a s telefonem ještě teplým od hovoru a poprvé za tři roky mi bylo jasné, co máma tou poslední větou myslela. Neplánovala mi napsat útěchu na špatný den. Plánovala mi nechat instrukci.
Nešla jsem do toho se slzami a s výčitkami. Šla jsem s kalkulačkou.
Vzala jsem si volno ve středu dopoledne a jela do Přerova osobně, ne po telefonu — na tohle telefon nestačí. Teta Zdena mě přijala v kuchyni, na stole čekal perník, jako by se nic nedělo, a fotka mámy z jejich společné dovolené v Chorvatsku visela vedle kalendáře.
Položila jsem na stůl mámin dopis, výpis z katastru nemovitostí, který jsem si den předtím stáhla, a nabídku od realitky na ocenění bytu.
Řekla jsem jí: byt má cenu tři miliony sto tisíc. Čtvrtinový podíl z toho je sedm set sedmdesát pět tisíc, ne sto dvacet. Buď mi ten podíl prodáte za tržní cenu a dostanete od banky hypotéku, kterou si na to vezmu, anebo mi ho darujete, jako gesto vůči sestře, která vám před dvaceti lety pomohla, když jste to potřebovala vy.
Byla chvíle ticha, ve které bylo slyšet jen ledničku a tikání hodin nad dveřmi.
Teta Zdena vzala dopis do ruky, přečetla si mámino písmo, a viděla jsem, jak se jí chvěje brada, ne z dojetí — z toho, že věděla, že jsem ji prokoukla.
Nakonec řekla, že podepíše darovací smlouvu. Že vlastně vždycky chtěla, aby ten podíl jednou patřil mně, jenom čekala, že to Jitka za svého života dořeší.
Smlouvu jsme sepsaly u notáře v Přerově o dva týdny později. Podepsala jsem ji vlastní rukou, vedle podpisu tety Zdeny, a notářka mi podala ověřenou kopii do desek s modrou obálkou — stejnou modrou, jakou měl mámin prázdný sešit.
Ten sešit jsem doma konečně vyhodila. Ne proto, že bych už mámu nepotřebovala. Ale protože dopis, na který jsem tři roky čekala, už přišel — a řekl mi přesně to, co jsem měla udělat.
Byt na Nové Ulici je teď celý můj, bez podílů, bez nevyřízených dluhů po nikom. Mámino rádio pořád stojí na kuchyňské lince, pořád chytá jen Český rozhlas Olomouc, a někdy večer, když ho poslouchám s hrnkem čaje v ruce, mi přijde, že to skřípání v reproduktoru zní skoro jako smích z vedlejšího pokoje.
