Do dílny mě přivedla Klárka, když jí bylo dvanáct — nosila mi svačinu, protože táta zapomínal na čas. Dnes je jí devětadvacet a bydlí v Brně, dvě stě kilometrů od Pardubic, kde jsem celý život opravoval kotle.
Vzpomínám si na tu sobotu před sedmi lety úplně přesně. Seděla naproti mně u kuchyňského stolu, ruce sepnuté kolem hrnku s vychladlým čajem, a řekla, že bere místo v projekční kanceláři v Brně. Že se stěhuje za měsíc.
Nejdřív jsem mlčel. Pak jsem řekl něco, čeho dodnes lituju:
„Tak dobře. Jeď. Ale nečekej, že tu budu čekat s otevřenou náručí, kdykoli se ti zachce."
Byla to hloupost. Věděl jsem to ve chvíli, kdy mi to vyšlo z pusy, ale slovo jako kámen — jednou hozené, nevrátíš.
Ten rok jsem to táhl dál. Volala každou neděli, já jsem to bral s takovým "no jo, jak jinak" tónem, jako by mě obtěžovala. Ptal jsem se, proč nepřijela na Vánoce dřív, proč zůstala v práci do sedmi, proč si nenašla něco blíž domů. Nikdy jsem to neřekl na rovinu — jen jsem to dával najevo tím věčným povzdechem do telefonu, tím "aha, tak ty máš teda plné ruce práce".
Zlom přišel v březnu, na dílně. Byl jsem sám, opravoval jsem starý Vaillant někomu z Semtína, a najednou mi vypadla z ruky francouzská hasák — přímo na palec u nohy. Bolelo to jako čert, ale bolelo mě něco jiného víc: uvědomil jsem si, že jsem právě přemýšlel, jestli mi Klárka zavolá o víkendu, a byl jsem už napřed naštvaný, že možná ne.
Naštvaný na dceru, která mi ještě vůbec nic neudělala.
Ten večer jsem seděl v kuchyni sám — žena mi zemřela před devíti lety, takže dům byl jenom já a rádio — a poslouchal jsem, jak hlasatel v Českém rozhlase mluví o něčem úplně nedůležitém, o počasí na Vysočině, a najednou mi to došlo úplně jasně: dělám z holky rukojmí vlastní samoty.
Napsal jsem jí SMS. Ne dlouhou. „Přijeď, kdy budeš moct. Beze spěchu. Mám tě rád, ať jsi kdekoli."
Odepsala až za tři hodiny — asi seděla v práci — jedním slovem: „Díky."
O měsíc později přijela. Stála na nádraží v Pardubicích, kufr na kolečkách, a já jsem místo obvyklého "no konečně" řekl jenom: „Jak dlouho zůstaneš?"
„Dva dny," řekla a dívala se na mě, jako by čekala, že se ozvu s nějakou poznámkou.
Neozval jsem se. Objal jsem ji a řekl: „Ať je to kdyžkoli, budeš mít u mě klíč."
Ty dva dny byly jiné. Nekontroloval jsem hodiny, kdy vstává, nezmiňoval jsem, kolikrát telefonovala s kolegy z práce místo se mnou. Druhý den večer, u kotle na dvorku, kde jsem jí kdysi ukazoval, jak se čistí hořák, řekla mi sama, bez vyzvání:
„Víš, tati, já se bála sem jezdit. Ne kvůli tobě přímo. Kvůli tomu pocitu, že tě zklamávám, když zůstanu v Brně."
Řekl jsem jí pravdu. Že jsem ten pocit vyráběl schválně, protože jsem se bál, že mě zapomene. Že jsem to dělal ze strachu, ne z lásky, i když jsem si namlouval, že je to totéž.
Od té doby uplynulo šest let. Klárka teď vede vlastní projekční kancelář, má chlapa jménem Tomáš, kterého si vzala loni v květnu na radnici v Pardubicích — chtěla svatbu tady, ne v Brně, řekla, že tady je pořád doma. Volá mi teď dvakrát týdně, ne proto, že by musela, ale protože chce vědět, jak se mi hojí koleno po operaci.
Před třemi měsíci mi ukázala smlouvu na byt, který si koupila v Brně — dvaašedesát metrů čtverečních, tři a půl milionu korun, hypotéka na dvacet let. Přinesla mi tu smlouvu ukázat, ne kvůli penězům, ale protože chtěla, abych věděl, že staví něco svého a že mě do toho pořád počítá.
Podepsal jsem se jí do sešitu, kam si zapisuje důležité věci ze života — takový rodinný deník, který si vede od dětství — jenom jednu větu, tou samou, co jsem jí měl říct už tenkrát na nádraží:
„Jeď, kam potřebuješ. Cestu domů znáš."
