Docentka Věra Holubová si tu vzorku sopečného skla nosí v kapse laboratorního pláště už třetí rok. Kus čediče, tmavý, drsný na dotek, z lomu pod Kunětickou horou. Kolegové z Přírodovědecké fakulty v Olomouci jí kvůli tomu občas dělají legraci — prý talisman. Ona jen krčí rameny a dává ho zpátky do kapsy vedle propisky a klíčů od kanceláře.
Otázka, kterou si klade, zní prostě: jak se z mrtvé skály stane život?
Roky se na to lámaly hlavy vědci po celém světě. Věděli, z čeho je RNA poskládaná — z drobných stavebních kamenů, nukleotidů, jednotlivých písmen genetického kódu. Jenže mezi hromádkou písmen a smysluplnou větou je propast. Jak se ta písmena sama od sebe seřadí do dlouhého, stabilního řetězce, který dokáže nést informaci? Bez enzymů, bez buňky, bez ničeho, co bychom mohli nazvat životem — protože nic z toho tu ještě nebylo.
Věra tenhle problém řešila skoro deset let. Nejdřív v Brně, pak dva roky na stáži v Curychu, teď zpátky doma, v laboratoři, kde večer za oknem svítí neony benzínky na Nábřeží. Manžel Radek jí nosí obědy v krabičce, protože ví, že jinak zapomene jíst. Dcera Anežka, dvanáct let, se jí občas ptá, jestli táta u ní byl na obědě, protože jí to přijde vtipné.
Ten den, kdy se všechno zlomilo, pršelo. Byla středa, druhá polovina června, v laborce bylo dusno, protože klimatizace byla zase rozbitá. Věra měla na sobě propocené tričko pod pláštěm a v ruce zkumavku s roztokem nukleosidtrifosfátů — přesně těch stavebních kamenů RNA, o kterých se bavila celá odborná komunita.
Nápad přišel skoro náhodou. Její doktorand Tomáš navrhl, ať to zkusí nechat protékat přes práškové čedičové sklo — takové, jaké vzniká při sopečných erupcích nebo při dopadu meteoritů. Věra byla skeptická. "To je jako čekat, že se z bláta samo poskládá dopis," řekla mu tehdy v kantýně nad oplatkem s marmeládou.
Ale zkusili to. A roztok, procházející pórovitým sklem, se choval jinak, než čekali.
Za čtyřiadvacet hodin byly v pufru dlouhé, stabilní řetězce RNA. Ne krátké útržky, které se rozpadnou při prvním dotyku — celé řetězce, desítky článků dlouhé, držící pohromadě bez jediného enzymu, bez jediné buňky. Čedič sám o sobě fungoval jako katalyzátor. Jako neviditelná ruka, která ta písmena srovnala do řady.
Tomáš přiběhl do její kanceláře s výsledky vytištěnými na papíře, ještě teplém z tiskárny. "Paní docentko, koukněte na tohle." Položil papír na stůl mezi hrnek od kávy a fotku Anežky v rámečku.
Věra si nasadila brýle, přejela očima po grafu. Nejdřív mlčela. Pak řekla jen: "To není možné." A hned potom: "Zopakujte to ještě jednou. Třikrát. Čtyřikrát."
Zopakovali to čtrnáctkrát. Pokaždé stejný výsledek.
Protože sopečné sklo bylo na rané Zemi, před nějakými 4,35 miliardami let, doslova všude — po erupcích, po dopadech meteoritů, poházené po celé planetě jako drť — znamenalo to, že vznik RNA nepotřeboval žádný vzácný, výjimečný okamžik. Nepotřeboval blesk, který uhodí přesně na to správné místo v tu správnou vteřinu, jak se to učilo na střední škole. Stačilo, aby voda s rozpuštěnými nukleotidy protekla obyčejným kouskem sopečné horniny. A takových kousků byly na planetě kvanta.
Kolega z Prahy, profesor Aleš Bednář, kterému Věra výsledky poslala k oponentuře, jí zavolal v neděli večer, což u něj nebylo zvykem. "Věro, buď jsme se úplně zbláznili, nebo jsme právě našli odpověď na otázku, kterou si lidstvo klade od Darwina."
Řešila to zjištění pochopitelně i teorii RNA světa — myšlenku, že na počátku nebyla DNA ani bílkoviny, ale samotná RNA, molekula schopná nést informaci i sama sebe kopírovat. Doteď byla tahle teorie krásná, ale trochu bezmocná: fungovala na papíře, ale nikdo neuměl vysvětlit, jak se ten první dlouhý řetězec vůbec poskládal z chaosu. Teď měla vysvětlení. Obyčejný kámen.
A pak přišla ta druhá vlna, o které se bavili v kantýně ještě týdny.
Čedičové sklo není jenom na Zemi. Je ho spousta i na Marsu. Celé pláně, celé krátery vystlané stejným typem horniny, jakou má Věra v kapse. Pokud stačí voda a čedič, aby vznikla RNA tady, není důvod, proč by to nemohlo fungovat i tam — nebo na kterékoli jiné skalnaté planetě v jiné sluneční soustavě.
Anežka se jí ten večer, když se Věra vrátila domů pozdě a unavená, zeptala, jestli tohle znamená, že na Marsu byli mimozemšťani. Věra se zasmála a řekla, že ne, žádní zelení mužíčci, spíš možná něco tak malého, že by to neviděli ani pod obyčejným mikroskopem. Anežka se zatvářila zklamaně a šla si po večeři pustit telku — dávali zrovna omalovánkovou soutěž v dětském programu, o kterou se nezajímala o nic víc než o RNA, ale aspoň to hučelo v obýváku.
Recenzní řízení pak trvalo měsíce, plné dotazů a žádostí o dodatečná měření. V jednom kole připomínek napsal recenzent číslo dvě, že "závěry jsou příliš odvážné na to, aby byly pravdivé." Věra tu větu četla dýl než celý zbytek posudku dohromady. Pak vzala tužku, otočila list a bod po bodu, klidně, znovu vypsala každé měření, každé opakování, každé číslo z těch čtrnácti pokusů.
Ten večer, kdy odpověď konečně odeslala, seděla u kuchyňského stolu dlouho po tom, co Anežka usnula. Před sebou měla studenou večeři, kterou zapomněla ohřát, a v dlani obracela ten kus čediče — otáčela ho sem a tam, jako by v drsném povrchu hledala další řádek do posudku. Radek jí beze slova dolil čaj, který stejně nevypila, sebral talíř a odešel s ním k dřezu.
Práci nakonec přijali. Vyšla i s fotografií toho samého druhu čediče, jaký měla v kapse — jenom vzorek z jiného lomu, poslaný kolegy z geologického ústavu.
Ráno, když balila tašku do práce, sáhla do kapsy laboratorního pláště, aby zkontrolovala, jestli tam kámen pořád je. Byl tam, vedle propisky a klíčů od kanceláře, přesně tam, kam patřil.
