Jmenuju se Marek a sedmnáct let prodávám lístky v kině Světozor. Za tu dobu jsem viděl tisíce tváří, ale jednu si pamatuju přesně. Bylo to v listopadu, pršelo, a do foyer vešla žena v šedém kabátě s mokrým deštníkem. Nikdo si jí nevšímal. Já ano, protože u pokladny zůstala stát déle, než je obvyklé, a třikrát si přečetla program.
„Promiňte," řekla potichu, „hrajete ještě ten italský film? Ten o té ženě v malém městě."
Myslel jsem, že se ptá na novinku. Ale ona měla na mysli Malènu. Snímek z roku 2000, který jsme nasazovali v rámci retrospektivy evropského filmu. Zrovna ten večer byl poslední termín promítání.
„Kupodivu ano," odpověděl jsem. „Začínáme za dvacet minut. Zbývají poslední čtyři místa, samá první řada."
Usmála se. Ne jako člověk, který se směje zdvořilosti. Spíš jako někdo, kdo si právě potvrdil, že věci mají smysl.
„Vezmu si jedno."
Náš Světozor je staré kino v centru Brna. Sedadla vrzají, vzadu je balkon, který každou chvíli chtějí zavřít kvůli požárním předpisům, ale vždycky se najde důvod, proč to nechat být. Na stropě v sále je napodobenina hvězdné oblohy z třicátých let. Když zhasne, vypadá to, jako by se nad diváky otevřela noc. Přesně kvůli tomu tam lidé chodí. Já kvůli tomu taky.
Žena si koupila lístek, pak se vrátila, že by si dala kafe, ale automat nám zrovna nefungoval. Ne že by to bylo poprvé. Nabídl jsem jí vodu z papírového kelímku a ona poděkovala. Pak zmizela za těžkým závěsem u vstupu do sálu.
Když film skončil, venku pořád lilo. Diváci odbíhali k tramvaji. Ona zůstala stát pod markýzou, jako by se jí nechtělo zpátky do deště. Dopíjel jsem čaj a chystal se zavřít pokladnu, když přišla znovu.
„Vy jste to viděl?" zeptala se.
„Viděl, mockrát."
„A co říkáte na ten konec?"
Chvíli jsem přemýšlel. Nechtěl jsem jí říct nějakou frázi z recenze. Ty znám nazpaměť, protože nám je sem lidi občas nosí nalepené na sešitě, když hledají pokladnu jako výchozí bod městské hry.
„Myslím, že ten film je hlavně o tom, co s člověkem udělají pohledy druhých," řekl jsem nakonec. „Ona skoro nemluví. Ostatní mluví o ní. Vymýšlejí si příběhy. A ty příběhy ji nakonec skoro zničí."
Přikývla. Nebo se mi to aspoň zdálo, bylo zle vidět, zářivka nad dveřmi blikala. Ale stála tam dál.
„Moje dcera hrála kdysi ve školním představení," řekla. „Měla takový ten moment, kdy vejde na jeviště a všichni ztichnou. Víte, co tím myslím? Ne protože by byla nejlepší. Prostě se na ni podíváte a nemůžete se dívat jinam."
Neřekl jsem nic. Člověk za pokladnou se za ty roky naučí, kdy má nechat lidi mluvit.
„Ona z toho byla zmatená. Pořád se ptala, proč na ni všichni koukají. Já jí neuměla odpovědět. Pak s divadlem přestala. Řekla, že nechce, aby ji někdo obsazoval jenom podle obličeje."
Rozsvítila si displej mobilu, zkontrolovala čas. Vypnula ho. Postavila kelímek na parapet.
„Ale víte, co je nejhorší?" pokračovala. „Když je člověk hezký, všichni předpokládají, že nemusí nic umět. A když pak něco umí, tak se diví, jako by to bylo proti přírodě."
Pak si zapnula knoflík u límce a natáhla si rukavici. Nechtěl jsem, aby odešla, ale služba končila. Zhasl jsem světlo v pokladně a vytáhl mříž.
Šel jsem k tramvajové zastávce a ona šla vedle mě až k rohu ulice. Pak se rozdělili. Nejdřív jsem si myslel, že to bylo naposledy, co jsem ji viděl.
Asi o tři roky později jsem ve Varech pomáhal známému s organizací festivalového stanu. Někdo z produkce řekl, že do kina přijede delegace s italskou herečkou, která tu má film v hlavní soutěži. Před kinem stála fronta na lístky. Uvaděčka měla za úkol hlídat, aby se dovnitř nedostali novináři bez akreditace, a já u vchodu kontroloval pozvánky.
A pak ji uviděl. Stála venku v červeném kostýmu, fotoaparáty cvakaly, déšť zase padal, ale tentokrát jemný, skoro jako mlha. Byla to Monica Bellucci.
Chtěl jsem jí připomenout Brno, tramvaj, vodu v kelímku. Ale ona už seděla v sále, světla zhasla a na plátně začínal film. Nebyl jsem si jistý, jestli by si na mě vzpomněla. A víte co? V tu chvíli to bylo jedno.
Díval jsem se na ni ze strany, jak sedí s rukama v klíně, s bradou lehce zvednutou, a dívá se. Ne na sebe. Na příběh.
A v tu chvíli jsem pochopil jednu věc, kvůli které jsem pak zůstal u kina ještě dlouho. Lidé se roky dívají na ženy, jako je ona, a myslí si, že vidí krásu. Přitom se dívají jenom na svůj vlastní odraz. Na to, co by chtěli, aby krása byla. Ona se na to nezlobila. Dělala jediné, co proti tomu jde: zůstala u práce.
Když film skončil, vstal jsem a chtěl jít k východu. Uviděl jsem ji, jak stojí u dveří a mluví s režisérkou. Prošla kolem mě. Letmo se podívala. Možná na chvíli zaváhala.
Nebo to bylo tím blikajícím světlem.
Ale dřív, než nastoupila do auta, zvedla ruku. Ne na pozdrav. Vytáhla z kapsy papírový kelímek, který měl být dávno pryč, a vmáčkla ho do koše, který někdo nechal uprostřed chodníku. Pak se otočila a zmizela.
Smál jsem se. U pokladny mi zůstalo sedmnáct let. Ale tenhle okamžik patřil mezi tři, které bych nevyměnil za nic.
