Bylo úterní dopoledne, čtvrt na deset, když jsem si v čekárně polikliniky na Vinohradech všimla chlapce s maminkou. Pracuju tam jako sestra už jedenáct let a takové ráno člověk nezapomene, i kdyby chtěl.
Kluk se jmenoval Matyáš Dvořák, bylo mu sedm, přišel s mámou na kontrolu kvůli zlomené ruce ze školy. Seděli u okna, ona mu z igelitky podávala rohlík s máslem, on si stěžoval, že sádra svědí. Za oknem pršelo, na parkovišti stálo pár aut, jedno z nich červená Škoda Octavia, co tam parkovala už od rána – asi doktorčino auto, to znám.
V rádiu na sesterně hrálo něco od Karla Gotta, tiše, skoro to nebylo slyšet přes hluk z chodby. A pak se to stalo. Netroufám si to popisovat tak, jak to bylo – řeknu jen, že to byl výbuch, který otřásl celou budovou, sklo z oken čekárny se rozletělo po celé místnosti a alarm začal ječet tak, že jsem ho slyšela ještě hodiny potom, i když už dávno přestal.
Máma toho chlapce zemřela na místě. Jeho samotného jsme našli pod troskami stolku z čekárny – měl popáleniny na většině těla, tříštivé zranění na noze od úlomků skla a zlomenou tu ruku, co už jednou zlomená byla. Sanitka ho odvezla během deseti minut a já jsem zůstala stát s kbelíkem střepů v ruce, nechápala jsem, jak je možné, že dítě, které před chvílí jedlo rohlík, teď leží na nosítkách.
Revizoři z hasičského záchranného sboru přišli ještě ten den odpoledne, chodili po sklepě pod čekárnou s baterkami a měřáky. Kolegyně z recepce mi pak řekla, co slyšela od jednoho z nich – že šlo o starý plynovod, který se měl loni vyměnit, ale oprava se odkládala kvůli nedostatku financí. Únik prý nikdo nehlásil, protože se necítit plyn dá i tam, kde ho čichem nepoznáte, pokud je odvětrávání špatné. Policie to vyšetřovala měsíce, v novinách vyšla jen krátká zpráva, že se případ uzavřel jako nešťastná náhoda, nikoho neobvinili. Mně to nikdy nedalo smysl, že se něco takového dá jen tak uzavřít, ale možná jsem čekala, že za to bude někdo pykat, a nikdo nebyl.
Přes kolegyni, co má sestru na popáleninovém oddělení ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, jsem se dozvěděla, že Matyáš byl v umělém spánku skoro měsíc. Pak ho letecky převezli do specializované kliniky v německém Murnau, kde mají centrum na popáleniny, jaké u nás nemáme. Prošel tam přes třicet operací.
Jeho babička, paní Hronová, mi zavolala asi po třech týdnech – měla moje číslo z karty pacienta. Zvedla jsem to na chodbě mezi dvěma pacienty, opřela se o parapet.
„Vy jste tam byla, že jo? Ten den,“ řekla mi bez pozdravu. „Chci vědět, jaký byl, než přišli. Jestli byl v pohodě.“
Řekla jsem jí o rohlíku s máslem, o tom, že si stěžoval na svědění pod sádrou, že se smál něčemu, co mu máma povídala potichu, a že jsem to nezaslechla, protože jsem zrovna volala dalšího pacienta.
Bylo ticho, pak zaslechla jsem, jak si odkašlala. „Děkuju,“ řekla jenom, hlas se jí zlomil uprostřed toho slova, a zavěsila dřív, než jsem stihla něco dodat.
Od té doby jsem jí občas volala sama, ne že by to bylo mou povinností, nikdo to po mně nechtěl, ale připadalo mi, že když jsem byla ten den u toho a přežila jsem to bez škrábnutí, dlužím té rodině aspoň to, že se budu ptát dál, i když se odpovědi měsíce neměnily.
Lékaři v Německu rodině říkali, že není jisté, jestli bude Matyáš vůbec někdy chodit bez pomoci, natož aby mohl plně používat tu ruku. Kůže po takhle rozsáhlých popáleninách se hojí měsíce, někdy roky, a stahuje se, takže i pohyb v kloubech bývá omezený navždycky.
Paní Hronová mi poslala fotku, když se Matyáš po deseti měsících vrátil do školy v Praze. Měl na sobě speciální kompresní oblek, elastický, jaký nosí popálení pacienti, aby se jim jizvy hojily rovnoměrně a nezatahovaly kůži do hrbolů. Vypadal v něm jako malý závodník, usmíval se do kamery s aktovkou přes rameno.
Pak přišla zpráva, která mě fakt dostala. Přihlásili ho na kroužek tanga v základní umělecké škole v Holešovicích. Jeho fyzioterapeutka z Vinohrad mi vysvětlila po telefonu, že ho tam poslala schválně – tanec prý pomáhá s koordinací a s návratem citu do jizvami stažené kůže líp než klasické cviky, protože dítě u toho nemyslí na bolest, myslí na hudbu.
Když mi paní Hronová řekla datum vystoupení, zeptala jsem se, jestli by vadilo, kdybych přišla. Chvíli mlčela, pak řekla, že by to Matyášovi udělalo radost, kdyby věděl, že tam sedím.
Sál základní umělecké školy byl malý, plný rodičů na skládacích židlích, vzadu stál stojan s reflektorem, který kdosi ještě těsně před začátkem posouval do strany. Sedla jsem si do třetí řady, vedle paní Hronové, která mi pevně stiskla ruku, sotva jsem usedla, a už ji nepustila.
Matyáš vyšel na parket v černé košili, pod kterou jsem věděla, že má kompresní oblek, s partnerkou o hlavu vyšší. Hudba se rozezněla, nepoznala jsem skladbu, ale slyšela jsem, jak se paní Hronová vedle mě nadechla a zadržela dech.
Vedl ji přes celý sál tou rukou, o které lékaři v Murnau tvrdili, že se možná nikdy nezvedne nad hlavu. Reflektor jel s ním, stín obou postav se protahoval po parketu, hudba houstla, a když přišel obrat, při kterém partnerku zvedl a otočil, celý sál na chvíli ztichl, jako by lidi zapomněli dýchat spolu se mnou.
Po skladbě přistoupil k mikrofonu, sotva mu sahal k puse, a řekl, že tohle vystoupení věnuje mámě. Paní Hronová mi vrazila nehty do dlaně tak silně, že jsem to ještě druhý den cítila, a v tu chvíli zvedl tu zjizvenou ruku vysoko nad hlavu, do světla, jako by ukazoval, že se dá zvednout, i když mu to nikdo nevěřil.
Tleskala jsem, dokud mě nerozbolely dlaně, a nesnažila jsem se zadržet slzy, protože kolem mě je neskrýval nikdo.
