V neděli večer, kolem půl desáté, jsem odemkla rezavou branku naší řadovky na Jiráskově ulici. Z Lužánek se nesla vůně posečené trávy, tramvaj číslo tři tiše projela zastávkou u Podlahy. V ruce jsem žmoulala teplý rohlík pro kocoura Mikeše a myslela na to, že ho po dvou dnech v Ostravě konečně podrbám za uchem. Pak jsem zvedla oči. A statečně nevyjekla.
Trávník zmizel.
Na jeho místě zela jáma. Možná dva metry hluboká, okraje rozježděné pásy bagru, uprostřed halda hlíny smíchaná s rozdrcenými keři levandule, které jsem loni vlastnoručně sázela. Pes od sousedky naproti, bílý špringršpaněl, vřeštěl už od sobotního rána. Myslela jsem, že má hárání. Teď mi to došlo: štěkal na rypadlo.
Soused Tomáš. Dům vedle temný, závěsy stržené, dveře pootevřené. Nahlédla jsem dovnitř – prázdno. Ani křeslo, ani obraz nad krbem, žádný notebook na kuchyňské lince. Zmizel i fíkus, co mu v obýváku žloutnul listy. Na prahu ležel jen igelitový pytlík se dvěma nedopalky. Značka Start, takovou nekouřím, ani on nekouřil. To jsem si alespoň myslela.
Vzpomněla jsem si na páteční ráno, kdy jsem mu podávala klíč od zadní branky. Stáli jsme u plotu, v ruce mi podržel tašku s nákupem, usmíval se. „K ségra má narozeniny, Kláro. Malej zahradní grilovačka, pár kolegů. V sobotu večer všechno uklidím, ani nepoznáš, že se něco dělo.“ Jela jsem za mámou do Ostravy, vlak v půl osmé. Ještě z perónu jsem mu napsala, ať si dá pozor na růžovej keř u kompostu. Odepsal smajlíkem.
V neděli jsem v Brně vystoupila a za necelou hodinu stála nad tou propastí. Srdce mi bušilo, ale hlavu jsem měla překvapivě čistou. Zavolala jsem 158. Než hlídka dorazila, oběhla jsem dům a na zadním plůtku objevila ještě něco: zahradního trpaslíka, kterého mi předloni přivezla kamarádka z dovolené, ležel na boku na hromadě štěrku. Na špičaté čepici měl izolepou přilepený zmuchlaný papírek. „Promiň, musel jsem.“ Rukopis Tomášův. To, co mi v tu chvíli projelo žaludkem, nebyl vztek, ale poznání, že celé dva roky byly jen fasáda.
Když se o dva roky dřív nastěhoval do sousední novostavby, působil jako nenápadný ajťák. Opravil mi kapající kohoutek, v zimě odházel sníh z chodníku, občas jsme si přes plot povídali o počasí a o tom, že v Brně chybí parkovací místa. Nikdy jsem se neptala, proč si pronajal tak malý domek pro jednoho. Až později mi kapitánka Novotná vysvětlila, že ten dům původně patřil k mému pozemku – vlastnil ho starý Procházka, než ho před lety rozdělil a prodal. Jeho syn Karel seděl dvacet čtyři let za ozbrojenou loupež obrněného vozu. Lup, tři miliony korun a zlaté šperky, nikdy nenašli. Karel umřel v base a vzal si tajemství s sebou. Jenže Tomáš – vlastním jménem Viktor Pospíšil – někde v pozůstalosti narazil na ručně kreslenou mapku. Ukazovala křížek uprostřed mého záhonu s kopretinami.
Další dny plynuly jako v mlze. Policie prohledala celou zahradu, vykopanou bednu od nářadí odvezli jako důkaz. Prázdnou. Sousedka Dvořáková z čísla 54 mi vylíčila, jak v pátek odpoledne přijel bílý pick-up s minibagrem na přívěsu. Tomáš s nějakým šlachovitým chlapíkem vysklili stroj na trávník a celou sobotu kopali. O půl osmé večer naložili pár banánovek do dodávky, přehodili plachtu a odjeli směrem na D1. „Myslela jsem, že zakládáte bazén,“ řekla. „Žádná oslava, paní Kláro. Jen rámus a pak ticho.“ To slovo „ticho“ mi zůstalo viset v hlavě, ale rozhovor jsem utnula otázkou na psa.
Důležitý byl ten nedopalek. Kapitánka Novotná mi druhý den potvrdila, že DNA z filtru patří Romanu Hrdličkovi, komplicovi, který se účastnil i původní loupeže. Když viděl, že jeho parťák Karel mlčel, a že Viktor má mapu, spojili se. Romana zadrželi ještě ten večer na benzince u Rosic, Viktora pak v půl jedné v noci na hlavním nádraží. Seděl na lavičce u pokladny, na klíně sportovní taška s 2,7 milionu korun v hotovosti a svazkem zlatých mincí. Když ho spoutali, prý jen procedil: „Aspoň vím, že mapa nelhala.“
Soudní líčení proběhlo o osm měsíců později. Stála jsem u výslechu a vnímala každou škvíru v linoleu pod lavicí. Slyšela jsem, jak Viktor vypráví, že si mapky všiml v antikvariátě, kde našel Procházkovy staré krabice. Pronajal si sousední dům pod falešným jménem, aby mohl dva roky mapovat terén. Oprava kohoutku? Přišrouboval pod dřez odposlouchávací zařízení – chtěl vědět, kdy nebudu doma. Grilovačka byla záminka, jak dostat bagr na zahradu a nebudit podezření. Když mu soudce dal prostor, otočil se ke mně. „Omlouvám se. Zneužil jsem vaší důvěry. Vůbec jsem vás nechtěl zranit, jen jsem myslel, že si ty peníze zasloužím víc, než je nechat shnít v zemi.“ Díval se mi do očí, ale já už v jeho tváři viděla jen prázdný dům a trpaslíka s promiň papírkem. Neplakala jsem, jen jsem sevřela okraj lavice, až zbělely klouby. Dostal pět let, Roman čtyři. Soud přiznal náhradu škody, sto osmdesát tisíc za devastaci pozemku – ale ty peníze mi byly k ničemu.
Zahrada zela prázdnotou ještě celý podzim. Pak jsem se jednoho mrazivého sobotního rána vzbudila s jasnou myšlenkou, že jáma nezmizí tím, že na ni budu z okna zírat. Zavolala jsem firmu, navezli hlínu, urovnali terén. Do železářství jsem jela pro pytel semen polních a lučních květin, takových, co si poradí i se zbytky jílu. Prsty mi promrzly, ale smála jsem se, jak Mikeš honil rozsypané hrudky. Na jaře tam vyrašily kopretiny, chrpy, vlčí máky, a za plotem znovu rozkvetly levandule, tentokrát v dřevěných truhlících – odolnějších proti bagrům i lidským plánům. Když mi v červnu odněkud z Lužánek donesl vítr vůni trávy a smích vracejících se dětí, uvědomila jsem si, že díra v zemi už dávno není tím, co mi nespí. Tu druhou, v důvěře, si zacelím sama. A sousedovic špringršpaněl konečně přestal štěkat.
