Michal zastavil na štěrku před chatou a chvíli neotvíral dveře. Na příjezdové cestě stálo stříbrné kombi jeho švagrové Lenky. U kůlny ležely tři nafukovací kruhy a přes šňůru mezi smrky visely mokré ručníky. Z otevřené verandy se ozýval smích, cinkání sklenic a dětský křik. Dům, který před rokem zrekonstruoval od základů vlastníma rukama, teď vypadal jako rekreační středisko.
Když prošel brankou, tchyně Alena už stála na schodech. V ruce držela jeho oblíbenou konvici na čaj a na sobě měla zástěru, kterou Tereza dostala od maminky.
„Konečně,“ řekla místo pozdravu. „Mysleli jsme, že tě v Brně zdrží. Lenka vybalila děti, za chvíli se jí uvolní ložnice, můžeš si tam odložit věci.“
Michal zůstal stát na prahu. V obývacím pokoji seděl Lenčin manžel s bratrancem Terezy. Na konferenčním stolku stály lahve od limonády, prostřední zásuvka byla vysunutá a místo jeho nabíječek v ní ležely pastelky. Pověsil bundu na věšák, který před týdnem natřel na bílo, ale Lenčina ratolest už na něm měla přilepenou samolepku s dinosaurem.
„Co se tady děje?“ zeptal se.
„Lenčin byt je vymalovanej, vysychá,“ odpověděla tchyně a postavila konvici na plotnu. „Říkala jsem si, že pár dní na čerstvým vzduchu dětem prospěje. Vždyť jsi tady stejně celý týdny sám, Tereza je v Praze na školení, co bys tady dělal.“
Michal se podíval z okna. Na zahradě stál nafukovací bazén. Stál přesně na místě, kde včera ještě ležely tři metráky mulčovací kůry, kterou navezl z Hornbachu.
„Ten bazén…“
„Děti potřebujou pohyb,“ mávla rukou Alena. „Bylo vedro, nebudou přece sedět uvnitř. Kůru jsme hodili ke kompostu, tam nikomu nepřekáží.“
Na stole ležel rozevřený sešit. Tchyně do něj zapisovala, kdo si co vzal z lednice. Jeho máslo. Její sýr. Lenčino pivo. Výdaje za benzín, který spálili cestou sem. Michal sešit zavřel a hranou dlaně ho posunul ke dřezu.
Vešla Lenka. Mokré vlasy, jeho osuška přes rameno.
„Brácha říkal, že ti to nebude vadit,“ prohodila a otevřela skříňku nad sporákem. „Matka ti tady udělala pořádek, kafe bylo prošlý, vyhodila jsem ho. Koupily jsme nový, to teda budeš muset doplatit, bylo za dvě stovky a já neměla drobný.“
Michal se k ní otočil.
„Počkej. Tys mi vyhodila moje kafe?“
„Bylo cítit zatuchlinou. Děláme nový, neřeš to.“
Vystoupal do patra. Dveře ložnice dokořán. Na podlaze rozložená karimatka, na ní spacák s motivem jednorožce. Na jeho pracovním koutku stál Lenčin notebook, vedle tiskárny ležela hromada papírů, na kterých bylo cosi rozepsaného rukou.
Harmonogram léta.
Přečetl si ho jednou. Pak podruhé.
**Červen**: Lenka s dětmi (do 30. 6., eventuálně prodloužení dle počasí).
**Červenec**: Alena se sestřenicí Hanou (přistýlka v obývacím pokoji, společná doprava autobusem z Kuřimi).
**Srpen**: švagr Robert s partou z práce (nutno dokoupit propan-butan, gril opravit do konce července).
Dole Aleniným písmem poznámka: „Michal a Tereza si berou malý pokoj vzadu. Vstup přes verandu, aby nerušili ranní spaní dětí.“
Slyšel, jak za ním vrznul schod. Lenka.
„To je návrh, nic hotovýho,“ řekla.
„To je návrh mého léta v mém domě?“
„Matka říkala, že Tereza stejně bude v Praze až do podzimu. A ty jsi furt v práci. Vždyť je to škoda, nechat to tady prázdný.“
Sešel dolů. Alena krájela rajčata na jeho prkýnku.
„Kde je Tereza?“
„Volala včera, že má prezentaci. Prý ti to psala.“
Michal vytáhl mobil. Žádná zpráva.
„Takže ona o tom… ví?“
Tchyně položila nůž. Na okamžik — možná poprvé za celý rozhovor — se na něj podívala bez toho jiskřivého přesvědčení, že všechno zařizuje pro dobro rodiny.
„Ona chtěla šetřit vaše nervy. Říkala: mámo, zařiď to tak, ať Michal nemá pocit, že ho obcházím. Je to přece náš dům, ne?“
Na zápraží zaburácel smích. Lenčin manžel vytahoval z kufru grilovací nářadí. V trávě leželo pět balení buřtů z Kauflandu.
„My jsme to vzali jako hotovou věc,“ pokračovala Alena. „Robert si vzal na srpen neplacený volno. Hana už koupila permanentku na koupaliště v Blansku. Když to teď zrušíš, přijdou o dovolenou.“
Michal vzal harmonogram a roztrhl ho napůl. Obě poloviny položil na linku vedle prkýnka.
„Do večera,“ řekl, „si sbalíte věci, naložíte bazén a uklidíte kůru zpátky pod túje. V sedm večer zamykám. Bez vašich klíčů.“
Tchyně ztuhla.
„Tohle nemůžeš myslet vážně. Děti už se zajely do bazénu, zítra má Lenka objednaný dort k narozeninám mladšího. Pro pět lidí. Kam ho jako dáme? Na benzínku u Lipůvky?“
„Objednaný? Tady na adresu?“
„No… ano. Švagrová už zaplatila zálohu.“
Michal se zhluboka nadechl. V kapse cítil klíč od hlavních dveří — ten původní, co mu zůstal, když Aleně dal duplikát. Tehdy mu to přišlo normální. Tereza říkala: „Je to moje máma, když přijede dřív, ať nemusí čekat na dešti.“ Teď ta samá klíčová sada visela na háčku v předsíni a viset tam nebude už ani hodinu.
„Zálohu ti proplatím. Ale tu adresu na zbytek dortu už neuváděj. Protože zítra tady nikdo z vás nebude spát. Jasný?“
Alena položila nůž. Ustoupila o krok.
„Ty jsi opravdu stejnej, jako říkala teta Vlasta. Sobec. Tereza ti dala všechno a ty jí za to takhle…“
„Tereza mi nedala nic, na co bych si sám nevydělal. Ten dům jsem koupil ze svýho. Hypotéku splácím ze svýho. Opravil jsem každou podlahu, každej kus elektřiny. A teď si ty, Lenka a půlka příbuzenstva plánujete léto, jako bych tu bydlel na návštěvě. Takže buď si to uvědomíš hned, nebo si to uvědomíš za dveřma. Vyber si.“
Z vedlejší místnosti vyšla Lenka. V očích měla vztek, ale držela se.
„Mami, nech ho. Sbalíme se. Nebudu poslouchat, jak mě někdo vyhazuje z baráku, kterej ani není napsanej na moji sestru.“
„To teda není,“ řekl Michal.
„Vím. Tereza to podepsala. Prý abys měl klid. Tak sis ho teda zajistil, gratuluju.“
Otočila se a začala házet věci do tašek. Děti přestaly křičet, ozval se tichý pláč z vedlejšího pokoje. Do dvou hodin odpoledne zmizel z příjezdové cesty nafukovací bazén. Z kuchyně zmizela cizí káva, z ložnice spacák, z pracovny notebook. V chodbě zůstala jen samolepka s dinosaurem na věšáku. Michal ji strhnul palcem.
Když odjíždělo kombi, Alena se z okýnka nepodívala. Lenka projela brankou a na prašné cestě přidala plyn.
Večer přišla zpráva od Terezy.
*„Cos jim to proved? Máma mi volala, že jsi je vyhodil na ulici. Žes na ni křičel.“*
*„Nikdo nekřičel. Dostali čas do sedmi, odjeli v půl pátý. V klidu.“*
*„To je jedno, prostě jsi je vyhodil. Věděls, že tam jsou. Chtěla jsem ti to vysvětlit, ale bála jsem se, že budeš reagovat přesně takhle.“*
*„Takže jsi radši neřekla nic.“*
*„Nechtěla jsem hádku.“*
*„Dobrý. Už žádná nebude. Klíče od branky mám zpátky. Zámek jsem dneska vyměnil. Když budeš chtít přijet, zavolej. Ale máma dovnitř nepáchne. Už nikdy.“*
Telefon dlouho nic. Pak tři tečky, jak Tereza píše. Pak zmizely. Žádná odpověď nepřišla.
Michal seděl na verandě a díval se do tmy. Nad lesem proletělo letadlo na Ruzyni. V trávě pod jabloní se leskla zapomenutá plastová lžička. Nechal ji tam. Ráno ji vyhodí. Až se rozední.
O víkendu přijela Tereza. Bez zavazadel, jen s kabelkou. Postavila se doprostřed obýváku a rozhlížela se, jako by tu nikdy nebyla.
„Klíče,“ řekla.
Michal je vytáhl z kapsy a položil na stůl. Jednu sadu. Pro ni.
„Myslela jsem, že mi je nedáš.“
„Dal. Ale první víkend, kdy tady tvoje máma stráví víc než hodinu, je tahle sada zrušená. A ty to víš.“
Kývla. Posadila se na sedačku, složila si ruce do klína a dlouho se dívala na prázdné místo po dinosauří samolepce. Pak si všimla roztrženého harmonogramu v koši pod dřezem.
„Měla jsem se tě zastat,“ řekla tiše. „Hned na začátku. Jenomže máma má ten dar, víš? Všechno podá tak, že člověk má pocit, že jí musí vyhovět. Naučila mě to už v osmi letech. A já se to odnaučuju doteď.“
Michal si sedl naproti. Nic neříkal. Za oknem se zvedl vítr a rozhoupal větev jabloně. Na konci větve viselo jablko, které nikdo neutrhl. Bylo červenožluté a v odpoledním slunci vypadalo jako vyřezané z vosku.
„Víš, co mi máma řekla, když odjížděly s Lenkou od nás?“
„Co?“
„Prý jestli si myslím, že můj manžel je opravdu tak skvělej chlap, když mě takhle oddělil od rodiny. A jestli za to stojí, abych kvůli němu přišla o matku.“ Tereza zvedla oči. „A já jí odpověděla, že o matku jsem nepřišla. Že o matku přijdu jedině tehdy, když mi dá ultimátum. A že pokud ho dá, tak ať nejdřív počítá do tří, protože ode mě ho nikdy nedostane. Ani nevíš, jak dlouho bylo na druhým konci ticho. Pak položila telefon. Od té doby mi nevolala.“
V kuchyni začala pípat trouba. Michal ráno zadělal na tvarohový koláč, Terezin oblíbený. Nechal ho vykynout, zatímco věšel nový zámek na branku. Teď byl čas ho vytáhnout.
Vypnul troubu. Vůně se rozlila celým přízemím.
„Tak pojď,“ řekl, „ukrojím ti od kraje. A pak mi řekni, jestli v sobotu jedem do Blanska pro sazenice rajčat, nebo jestli to necháme na příští týden. Ale bez harmonogramu. A bez návštěv, co přijedou s kuframa.“
Tereza vstala. Došla ke stolu, vzala do ruky klíče a prohlížela si je, jako by je viděla poprvé. Pak si je dala do kapsy u džínů a pousmála se. Zvenku zněl jen vítr v korunách smrků a vzdálený vlak na trati do Letovic.
Za deset minut seděli na verandě s talířky na kolenou a pozorovali, jak nad protějším svahem hasne poslední proužek světla.
