„Panebože, ta je ale k neutahání!“ Mourek se vykroutil z Jitčina objetí, škubl ocasem a zalezl do svého pelíšku ve tvaru houby.
„Ty jsi ale lenoch líná,“ přiletělo za ním.
„No, poslyšte ji. Já že jsem lenoch?“ Mourek se v duchu urazil a stočil se do ještě těsnějšího klubíčka. „Krátká je lidská paměť. Opravdu krátká. Kdopak tu ještě před pár měsíci byl za chudinku?“
Ale nezlobil se. Ne doopravdy. Mourka Jitku miloval. Jak by taky ne? Zachránil ji. Doslova ji vytáhl z nicoty. Možná to s tou záchranou trochu přepískl, ale co. Neměl s tím žádné zkušenosti. Zachraňovat lidi, to není jen tak. Hlavně že to dopadlo líp, než to bylo. Teď je z ní živel, jiskra, malá vzteklá jiskra, co pořád vymýšlí hlouposti. A to všechno jen díky němu, Mourkovi. I když… nebýt starého Mňouka, možná by to nevyšlo. Jenže k němu se musí opatrně. Ale pěkně popořádku.
—
Tenkrát v listopadu seděl Mourek pod lavičkou v parku na Kraví hoře a přemýšlel, kde vzít něco k snědku. Do popelnic u paneláků už nemohl. Den předtím se tam strhla mela s potkaním králem. Jenže Mourek nevěděl, že je to král. Myslel si, že je to prostě jen vypasený špinavý potkan bez špetky respektu. Tak ho vyhnal od nádherně vonícího pytle se zbytky řízku.
„Ty kočičí nedochůdče!“ zasyčel potkan. „Ty víš, komu šlapeš na ocas? Zbláznil ses?“
Mourek se naježil a vystrčil drápy. Potkan couvl, nahrbil se, odhalil žluté tesáky a spustil protivný pištivý vřískot. Během pár vteřin se ze všech děr začaly sypat desítky dalších. Mourek polkl naprázdno.
„Ať už tě tu nikdy nevidím! To je královský rozkaz! Jinak…“
Co by bylo jinak, Mourek nečekal. Vzal nohy na ramena. Tedy, vzal tlapy na ramena. Nebyla to zbabělost, byla to prozíravost. Jen šílenec by se pral s potkaní armádou. Jenže teď měl problém. Hladový a bez revíru.
„Čiči,“ ozvalo se najednou shora.
Mourek nastražil uši. Osud mu jde naproti. Vyhlédl zpod lavičky a strnul. Stála tam žena, prohrabávala se v šustivé tašce, očividně se mu chystala něco dát. Jenomže… skrz ni viděl polámaný platan za ní. Skrz její ruku, skrz její rameno!
„Vždyť jsi průhledná!“ mňukl Mourek překvapeně.
„Hned, hned,“ zašelestila. „Někde tady mám salám. Vydrž.“
Její dlaň byla jako opar nad silnicí, ale ten kousek uherského salámu v ní byl skutečný. Mourek se opatrně natáhl a vzal si ho. Chutnal skutečně. Na rozdíl od ní.
„Tak zítra zas,“ usmála se smutně. „Pokud se teda úplně nerozplynu. Nějak mi dneska není dobře…“
„To asi nebude jen tak obyčejná rýma, co?“ pomyslel si Mourek a spolkl poslední sousto. „Když se do zítřka vytratíš docela, tak ti už žádný salám nepomůže. Měla jsi štěstí, že jsi narazila na mě. Na dobro se má odpovídat dobrem. Půjdu za Mňoukem. Když nepomůže on, nepomůže nikdo…“
—
Mňouk žil sám na půdě staré činžovní budovy na Cejlu. Kdysi to byl krásný secesní dům, teď opadal a zapadal mezi supermarkety. Mňouk byl na tom podobně. Kočky z okolí se mu vyhýbaly. Prý je divnej. Prý má zlé oko. Že se dožívá moc let a že s nikým nemluví. Ve skutečnosti Mňouk mluvil, ale jen když bylo co říct. A s hlupáky řeč ztrácet nehodlal.
Měl jednu starou paní, co mu nosila granule a občas ho chtěla vzít domů. Vždycky odmítl. Na stěhování je pozdě. A být na obtíž nechtěl. Smrti se nebál. Každý má svůj čas. Jeho černá srst byla na dotek jako starý samet, oči už neviděly ostře a klouby ho bolely při každém kroku. Ale nejvíc ze všeho ho unavovaly ty vize.
Vědět, co se komu stane, a nemoct to změnit – to je těžký chleba. Dřív se snažil ostatním radit. Varoval je. Za odměnu ho obvinili, že přivolává neštěstí. Tak přestal. Teď už jen sedával u vikýře a díval se na střechy.
„Mňau – zdravím,“ ozvalo se za ním.
Mňouk se otočil. V pološeru svítily zrzavý kožich.
„Co chceš? Ztratil ses?“
„Jdu za tebou. Potřebuju pomoc,“ začal Mourek zostra.
„Ode mě? Pomoc? Zbláznil ses? Víš vůbec, kdo jsem?“
„Vím. Právě proto jdu za tebou. Nepotřebuju strašit sousedovic pinče. Potřebuju moudrost. Stejně se tu nudíš, ne? Tak mě vyslechni. Aspoň pro zábavu.“
Mňouk si povzdechl. „Tak povídej. Ale pomoc nečekej. Já pomáhat neumím.“
Mourek si sedl, omotal si ocas kolem tlapek a spustil: „Viděl jsem ženskou. Hodnou. Dala mi salám. Jenže… já skrz ni viděl strom. A pomalu jí to mizení stoupalo od nohou nahoru. Co to je? Dá se to vyléčit? Je mi jí líto.“
„Ach, mládež,“ povzdechl si Mňouk. „Život neznáte. To není nemoc těla, to je nemoc duše. Říká se jí zbytečnost. Spousta takových lidí chodí po světě, nikdo je nevidí, nikdo nepotřebuje, až jednoho dne prostě vyblednou docela. Jako stará fotka na slunci. A zmizí beze stopy. Bolí to? Nevím. Neptal jsem se jich. Od čeho to je? To je jednoduchý. Představ si, že žiješ úplně sám. Bez rodiny, bez přítele, bez kočky, bez psa. V práci si tě nikdo nevšimne, doma tě nikdo nečeká. Nejsi ničí. Ani sám svůj. A pak se staneš průhledným. Nejdřív pro ostatní, pak pro sebe, nakonec i pro svět."
„A jak jí pomoct?“ vyskočil Mourek.
„To si vymysli sám. Hlava není jenom na to, aby se do ní jedlo. Máš mozek, tak jím pohejbej. Už běž, za chvíli mi přijde dát večeři moje paní.“
Mourek pochopil, že víc z něj nedostane. „Nejsi ničí… tak to já se stanu jejím!“ proletělo mu hlavou. „Nejsem sice kotě, ale zachovalý kocour. Chytrý, hezký a hlavně hladový. To je ono! Dvě mouchy jednou ranou. Jí zachráním a sobě zajistím plné misky!“
—
Následující den počasí ještě přitvrdilo. Déšť se mísil s mokrým sněhem, vítr profukoval skrz srst. Mourek čekal na lavičce, promočený skrz naskrz.
„Ty jsi tady? Chudáčku,“ ozval se známý hlas. „Vždyť jsi úplně promrzlý. Pojď. Půjdeš se mnou. Jen mě nepoškrábej, jo?“
Mourek se nechal zvednout. Bála se, že ho upustí, ale na to, jak byla průhledná, měla překvapivě pevné objetí.
V jejím bytě v Brně-Žabovřeskách bylo… mdlo. Jiné slovo Mourek nenašel. Všude uklizeno, čisto, ale zdi jako by pohlcovaly světlo. V kuchyni stála jedna osamělá konvice, v předsíni jedny bačkory. Žádný nepořádek, žádný život.
„Tak ty budeš teď můj,“ řekla rozhodně Jitka a postavila před něj mističku s kuřecími játry. Mourek do ní vrazil celý čumák.
Když dojedl, vyskočil k ní na klín. Jitka sebou trhla, pak ho lehce, skoro nehmotně pohladila po mokré srsti. Mourek se rozvrněl a snažil se nedívat na její kolena, která stále připomínala zamlžené sklo. „Neboj,“ příst příst. „Vytáhnu tě z toho. Ještě budeš kousavá jako octová zavařenina. Teď jsem tady já. Teď jsi začala bejt moje a já si své věci nenechám jen tak odplynout."
—
Jitka hladila tu ohnivou srst a myslela na to, že ten kocour se objevil v pravou chvíli. Její život byl prázdný. Jako čekárna u doktora, kde si nikdo nevšimne, že už tam sedíte roky. Rodiče? Matka ji celý život dirigovala. „Budeš účetní!“ rozhodla. Jitka nerozporovala. A otec? Toho matka zničila svou péčí. Když Jitka končila vysokou, otec se chtěl rozvést. Matka zuřila. Jednoho mrazivého rána jeli k soudu a už nedojeli. Smolná nehoda na D1 u Brna.
Pak přišel Michal. Jediný, kdo se k ní přiblížil. Rozešel se s ní po dvou měsících. „Ty jsi nějaká bezbarvá, Jitko. Nevíš, co bys chtěla, a ani já to nevím,“ prohlásil jednou na lavičce pod Petrovem, otočil se a odešel.
Od té doby žila na autopilota. Práce, nákup, telka, spánek. Kolegové ji přestali zdravit, známí se odmlčeli, pokladní v Lidlu jí vracely peníze, jako by tam ani nebyla. A ona tam možná opravdu nebyla. Až jednoho dne jí pod lavičkou svítily zelené oči.
„Mourku… ty se mnou zůstaneš, že jo?“ zašeptala ten večer do jeho kožichu.
Mourek přimhouřil oči a otřel se jí hlavou o ruku.
—
Zima se prohnala Bruem a byt v Žabovřeskách začal ožívat. Nejprve zmizely stíny z rohů. Pak se vyleštilo zrcadlo v předsíni – Jitka ho konečně přestala obcházet obloukem. Na parapetu přistála pelargonie. V lednici se zabydlely jogurty a šunka. A hlavně – Jitka začala chodit domů s úsměvem. V práci se divili, ptali se, jestli nemá nového chlapa. Ona jen krčila rameny. „Vlastně ano. Zrzavého, trochu chlupatého a strašně žárlivého na moje papuče."
Průhlednost zmizela. Ruce získaly barvu, oči přestaly připomínat studniční vodu a vlasy dostaly jiskru. Mourek pyšně sedával na okně a sledoval, jak Jitka spěchá k domu. „To jsem ji dal dohromady. Teda s malou pomocí starého pána z půdy,“ myslíval si. „Člověk musí bejt pro někoho, jinej recept na tu nemoc není."
Jen výčitky svědomí ho občas hryzaly. Mňouk. Ten mrzout, co ho vlastně zachránil. To on mu dal ten návod. Mourek se bál za ním jít. Co když už tam není? Co když se mu to za tu dobu vymklo a rozplynul se jako Jitka tehdy? To by neunesl. Představa, že ten starý bručoun umírá sám na té zaprášené půdě…
Ale v březnu sebral odvahu. Jitka zrovna odešla na rande. Poprvé v životě. S nějakým sympatickým ajťákem z kanceláře naproti. Nechala otevřenou ventilačku. Mourek protáhl tělo tou mezerou, dopadl do trávy a pustil se na Cejl.
Půda. Slunce sem praštilo oknem, tančily v něm částečky prachu. Nikde nikdo. Prázdno. Jen stará deka v koutě.
„Všechno,“ mňukl Mourek. „Přišel jsem pozdě. Ani jsem mu nestihl říct…"
„Co bys mi nestihl říct?“ ozvalo se zpoza komína.
Mourek nadskočil. „Mňouku! Tys mě vyděsil. Já myslel, že už jsi… no, víš co."
„Nejsem tam, kam myslíš. Zařídil jsem se podle svých vlastních rad,“ protáhl se Mňouk a vylezl na světlo. Vypadal… dobře. Srst se mu leskla, oči byly jasnější. „Víš, když jsem ti tenkrát vykládal o tý zbytečnosti, došlo mi to. Kdo zachrání zachránce? Vzpomněl jsem si na svou paní. Chodila za mnou roky, nosila mi konzervy. A já jí to oplácel arogancí. Tak jsem šel. Zaklepal jí na okno. A teď bydlím v paneláku na Vinohradech. Mám vyhřívaný pelíšek a ona má mě. Funguje to. Jak vidíš, mně už vrásky trápit nemusíš."
„Takže starou kočku novým kouskům naučíš,“ zažertoval Mourek.
„Hlavně žádnou morálku na konec. Běž, ať tě nepostrádá. A pamatuj – hlavní je být k něčemu. Nežít na obtíž a nebýt sám sobě přítěží. Tvoje Jitka to pochopila, já to pochopil. Zázrak to není."
—
Mourek pelášil domů otevřeným oknem. Vplul do pokoje přesně ve chvíli, kdy Jitka vcházela do dveří. V očích měla zvláštní jiskru.
„Mourku, hádej co! Ten Martin je… no, řekněme, že to bylo fajn. Hodně fajn."
Mourek si povzdechl. Mužský. Tušil to. Zase bude mít na gauči míň místa. Jitka si ho zvedla do náruče, zatočila se s ním po pokoji a on zabručel.
„Nelátej jako střela, vždyť mi z toho upadne ocas," pomyslel si, ale nahlas jen spokojeně zamručel a olízl jí špičku nosu.
Jitka se rozesmála. Sedla si do křesla, Mourek se jí stočil do klubíčka na klíně a předl jako malý traktůrek. Venku se nad Brnem snášelo jaro a na okně rašily první lístky pelargonie. Žádná průhledná žena. Žádné smutné ticho. Jen malý, neskutečně vlezlý a absolutně nepostradatelný zrzavý zachránce.
