S touž nemocnicí jsem měla čas se důkladně seznámit už v čekárně. Vlastně ani ne s nemocnicí, spíš s formulářem, co mi sestra podala. Kolonka "osoba ke kontaktování" na mě zírala jako výčitka. Dlouho jsem nad ní držela propisku a přemýšlela. Pak jsem dopsala jméno sousedky z prvního patra. Jitka Nováková. Protože jedině ona má klíče od mého bytu a ví, že ten bílý prášek beru přesně v sedm ráno, a ne v osm.
Sestra přejela formulář očima. Neřekla nic, ale ten pohled jsem znala. Soucit, možná lehký údiv. Nejspíš si pomyslela něco o chudákovi, co nemá nikoho. A měla by pravdu. Mám dvě dospělé děti, čtyři vnoučata a sestru v Liberci. A přesto je to Jitka, kdo má klíče.
Vzali mě na třílůžkový pokoj. Hned vedle ležela paní, co jí pořád drnčel mobil. "Miláčku, neboj, zítra mě propustí, kup mi bílý jogurt, ne ten borůvkový," smála se do telefonu. Druhá sousedka si povídala se synem – prý jestli za ni obstará kytky na balkóně, ať je zalije odstátou vodou, ne z kohoutku.
Já měla v mobilu dva zmeškané hovory. Oba od operátora. A jednu SMS z lékárny, že mám nachystaný recept.
Zavřela jsem oči a předstírala spánek.
Jmenuju se Marie, je mi osmašedesát a od smrti mého muže Václava bydlím sama v třípokojovém bytě na sídlišti v Ostravě-Porubě. Kdysi byl ten byt malý. Děti se hádaly o koupelnu, Vašek o víkendech v kuchyni vyřezával modely letadel a já nadávala, že všude je samá tříska. Teď je ten byt obrovský. Hlavně v noci, kdy ticho zní skoro hlasitě a v kuchyni tiká budík, co ho Vašek pověsil na jaře osmdesát osm.
Vašek umřel před šesti lety. Rakovina tlustého střeva. Od diagnózy do pohřbu necelých pět měsíců. Ale tenhle příběh není o něm. Tedy ne jenom o něm.
Mám dceru Lenku. Je jí jednačtyřicet, dělá projektovou manažerku v Brně. A syna Petra, třicet devět, provozního v jedné automobilce v Mladé Boleslavi.
Odešli z domu dávno. Ještě za Václava. Studia, pak práce, partnerské vztahy, hypotéky. Nikdy jsem jim to nevyčítala. Když Váša umíral, jezdili co týden. Pak co čtrnáct dní. Pak jednou za měsíc. Pak na Velikonoce. Pak "až to půjde".
Nevím přesně, kdy to "až to půjde" přestalo vycházet nikdy.
Nebylo to tak, že by jednoho dne Petr zvedl telefon a řekl: "Mami, už za tebou nikdy nepřijedu." Ne. Bylo to pomalé. Jako rez, co rozežírá starou karoserii – zvenku to dlouho není vidět, ale jednou do toho kopneš a dno se propadne.
Nejdřív zmizely víkendy. Lenka vysvětlovala: deadliny, firemní školení do soboty, Robert má s kolegy fotbal, děti kroužky. Petr zase: přesčasy, odstávka linky, manželka Dáša je účetní a v březnu má vrchol sezóny. Chápala jsem to. Opravdu. Sama jsem byla matka, co nestíhala. Sama jsem odkládala návštěvy u vlastní mámy. "Přijedu příští týden," říkala jsem, a z příštího týdne byl příští měsíc.
Jenže potom zmizely i telefony. Tedy ne úplně – Lenka volala v neděli navečer, spolehlivě jako minutka u vajec, ale ty hovory trvaly pět minut. Vím to, protože jsem si to jednou stopla. Pět minut i s "ahoj mami, jak se máš?" a "tak pa, měj se hezky". Petr volal míň, ale o něco déle. Jenže to většinou volám já jemu. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy vytočil moje číslo on sám.
Začala jsem si to zapisovat. Zní to asi ujetě, možná až smutně. Ale když je člověk dlouho sám, dělá věci, za které by se dřív styděl. Vzala jsem si starý kalendář a ke každému dni jsem poznamenávala: kdo volal, jak dlouho, kdo napsal. Po třech měsících jsem v něm listovala a viděla poušť. Jen pár zelených teček nedělních hovorů od Lenky.
Sousedka Jitka z prvního patra, bývalá zdravotní sestra, ke mně chodila častěji než moje děti. V sobotu přinesla bábovku, uvařila si u mě kafe a vyprávěla o vnučce, co dělá přijímačky na medicínu. "Maruško, a co tvoje holka?" ptala se. "Dobrý," odpovídala jsem. "Má moc práce, nemá čas." Jitka jen kývla. Nic neříkala. Ale to její mlčení bylo výmluvnější než kázání.
Když mi v září na kontrole doktor řekl, že musím na zákrok – nic vážného, žlučník, ale celková anestezie, nemocnice, pár dní doma – první myšlenka byla: musím zavolat dětem. Druhá, okamžitá: a k čemu?
Ne že bych nechtěla. Ale nechtěla jsem jim být přítěží. Takhle jsem si to aspoň zdůvodnila. Nechtěla jsem v Petrově hlase slyšet to zaváhání, ten nádech – "mami, no víš, zrovna teď úplně…". Nechtěla jsem, aby Lenka přijela z povinnosti, s pevně semknutými rty, a v duchu počítala minuty do odjezdu.
Radši Jitku, co přijde, protože chce.
Takže jsem nezavolala. Na operaci jsem jela sama. Tramvají, s taškou na klíně a s pocitem, že to tak má být.
A pak ten formulář. Osoba ke kontaktování. Kdysi dávno jsem do té kolonky psala Václava. Automaticky, bez přemýšlení. Po jeho smrti jsem tam psala Lenku. Ale teď jsem zírala na ten řádek a hlavou se mi honilo: kdyby se něco zvrtlo, koho by měli vytáčet? Koho vlastně zajímá, že ležím na sále číslo tři, sama jako kůl v plotě?
Jitka Nováková. Vypsala jsem její jméno pečlivě, číslo znám zpaměti. Podala jsem formulář a najednou se mi ulevilo. Že se nemusím nikomu omlouvat za to, že jsem nemocná. Že nemusím dokazovat, že je to fakt vážné. Jitka prostě přijde. Zaleje kytky, vyhodí starej chleba ze spíže, počká, až se vrátím.
Zákrok proběhl v pohodě. Probouzela jsem se po narkóze s pusou jak proutek a první, co jsem uviděla, byla kytka růžových gerber na nočním stolku. Od Jitky. Žádný vzkaz. Jitka nepíše vzkazy. Gerbery.
Až třetí den v nemocnici volala Lenka. Jitka jí to řekla. Neptala se mě. Našla v mém mobilu kontakt "Lenka dcera" a zavolala jí.
"Mami, proč jsi mi to neřekla? Proč se to dovídám od cizího člověka?"
"Jitka není cizí," odpověděla jsem tiše.
A v tom tichu, co se rozhostilo na druhém konci linky, jsem skoro slyšela, jak to Lence dochází. Kdo je tu vlastně cizí.
Petr volal za dvě hodiny. Byl naštvaný. "Mami, to je nezodpovědný. Co kdyby se něco stalo? Měl jsem být napsanej v těch papírech."
"Tak proč jsi nebyl?" zeptala jsem se.
Nezmohl se na odpověď. Chvíli bylo slyšet jen jeho dech a v pozadí Dáša, co se ptala, jestli dá k večeři kuře nebo rybu.
Domů mě pustili po čtyřech dnech. Jitka čekala s vývarem. V bytě bylo uklizeno, kytky zalité, na kuchyňském stole čerstvý chleba. Seděly jsme proti sobě, Jitka nalévala polévku a já si uvědomila, že tahle žena, se kterou mě nepojí žádná krev, ví, jaké beru prášky, na co mám alergii, že se budím přesně v půl třetí a že se od dětství bojím bouřky. A moje děti neví ani to, v jaké nemocnici jsem ležela.
Lenka přijela další sobotu. Seděla v kuchyni, prsty objímala hrnek s čajem a nemohla se mi podívat do očí.
"Mami, promiň," řekla najednou. "Já fakt nevím, jak se to stalo. Nevím, kdy jsem přestala… proč to…"
Nedokončila to. Já to za ni taky nedokončila.
Petr nepřijel. Poslal SMS: "Mami, super, že to máš za sebou. Pokecáme o víkendu." Bylo úterý. Ten víkend zatím nenastal.
Sedím teď u okna a koukám na sídliště. Na dlaň mi dopadá podzimní slunce a na lince tiká Vášův budík. Hodiny, co odměřují čas, který dětem neteče tak rychle jako mně.
Už nevím, jestli jsem jim měla zavolat. Možná jo. Ale možná to tak bylo správně – poprvé v životě musely slyšet to, co nechtěly slyšet. Že se dá přestat být osobou ke kontaktování. A nejen ve formuláři.
Na stole leží mobil. Ve čtvrtek se rozsvítil displej a jméno "Petr". Chvíli jsem na to jméno zírala a pak hovor přijala.
"Mami," řekl, a zněl nějak jinak. Míň uspěchaně. "V neděli bychom přijeli. Dáša, kluci. Kdyby ti to nevadilo."
Podívala jsem se na Jitku, co zrovna zalévala africkou fialku na okně, a usmála se.
"Tak přijedete na oběd. Udělám svíčkovou."
Zavěsila jsem a seděla v kuchyni, kde to vonělo kávou a vlhkou hlínou z květináče. Budík na lince odtikával svoje. A já poprvé po dlouhé době neměla pocit, že tiká proti mně.
