Byla první dubnová sobota a Tomáš řídil naši starou modrou octavii po rozbité cestě k chatě u Bílovic. Mourek, náš osmiletý kocour, se choulil v přepravce na zadním sedadle a při každé díře tiše zamňoukal. Měla jsem na klíně deku, tu kostkovanou po babičce, a chtěla jsem ji dát pod přepravku, aby to tolik nedrncalo.
„Nech to bejt, vždyť je to kočka, ne dítě,“ řekl Tomáš a ani se neotočil.
To mě tenkrát zarazilo. Normálně byl na Mourka opatrnej, sám mu kupoval ty drahý kapsičky za padesát korun a pouštěl ho v noci k sobě do postele. Ale poslední měsíc byl nějakej divnej. Pořád koukal do mobilu, i když jsme se dívali na televizi, a v pátek řekl, že musí na chatu sám, že tam něco spraví na střeše. Nakonec jsme jeli spolu, ale celou cestu byl jako by duchem nepřítomnej.
Chata po zimě páchla vlhkem a starým dřevem. Na verandě leželo loňský listí, který jsem na podzim nestihla zamíst, a okno v kuchyni nešlo otevřít, jak nabobtnalo. Tomáš hned zmizel za domem, prý zkontrolovat okapy, ale než odešel, všimla jsem si, jak rychle schoval mobil do kapsy u bundy, když jsem vešla do místnosti.
Udělala jsem Mourkovi pelíšek v křesle na verandě, dala mu misku s granulema a šla vybalit věci. Kocour chvíli obcházel zahradu, očmuchával plot a pak zalezl pod verandu. Řekla jsem si, že se jenom rozkoukává.
K obědu se vyčasilo, a tak jsem natáhla šňůru mezi dvě starý jabloně a pověsila mokrý ručníky. Od vedlejší chaty, číslo popisný 38, se ozýval smích. Ženskej smích, takovej ten světlej, co se mísí s cinkáním nádobí. Nebyla to paní Věra, ta stará vdova, co tam bydlela roky. Tenhle hlas byl mladší a Věra přitom byla poslední týdny nemocná, vím to, protože mi to psala v SMS, že jí dcera zařizuje pečovatelku.
Tomáš se vrátil za hodinu, špinavej od hlíny, ale nějak moc pro tu chvíli. Dlaň měl úplně hladkou, jako by se země ani nedotknul. A boty měl suchý, i když za chatou bylo po dešti bláto až po kotníky.
„Musíme jet zpátky dřív,“ řekl, když se začalo smrákat. „Zítra mám jednání v sedm ráno.“
„V neděli?“ podivila jsem se.
„No, přišlo to narychlo. Něco s dodávkama z Německa.“
Neodporovala jsem. Za ty čtyři roky, co jsme spolu, jsem se naučila neptat hned, ale sbírat podrobnosti. Jako mince do prasátka: každá jedna zdánlivě nevinná, ale když se jich sejde dost, je jasný, kolik je hodin.
Sbalila jsem věci do tašky, zavolala Mourka, ale nepřišel. Volala jsem znova a znova, prošla zahradu, nahlídla i za kůlnu. Nic.
„Nech ho tady,“ řekl Tomáš a už seděl za volantem. „Vedle je někdo, kdo ho nakrmí. Vrátíme se za tejden.“
Stála jsem u auta a dívala se na plot, za kterým se ještě před chvílí smála ta ženská. Auto od vedle, černá fabie s promáčknutým blatníkem, tam stálo už když jsme přijeli, a stálo tam i teď.
Cestou domů jsem vytáhla mobil a předstírala, že kontroluju zprávy. Ve zpětným zrcátku jsem viděla Tomášův pohled. Díval se dozadu, ne na silnici, ale směrem k chatě, a v tom pohledu nebyl smutek. Byla to úleva.
„Nemyslíš, že tam bude Mourkovi zima?“ zeptala jsem se potichu.
„Však je jaro. A sousedi ho nakrměj, to víš, jak to na chatách chodí. Kočky si vždycky poraděj.“
Nebyla to pravda a oba jsme to věděli. Mourek nikdy nebyl venkovní kočka. Bál se i deště na balkoně.
Doma Tomáš hned usnul. Já seděla v kuchyni a koukala na kostkovanou deku, co zůstala na verandě. A pak mi to došlo. Ráno jsem v kapse jeho bundy, když jsem mu ji chtěla dát vyprat, našla účtenku ze dvou latté a dvou croissantů z pekárny naproti nádraží. Řekla jsem si, že to bylo z jednání. Jenže vedle chaty číslo 38 byla ta černá fabie a v okně se svítilo dávno předtím, než jsem tam vůbec my přijeli.
V pondělí jsem napsala paní Věře. Ptala jsem se na tu pečovatelku, jestli je hodná, a nenápadně dodala, že u nich na zahradě asi týden pobíhá náš kocour. Odepsala za hodinu: „Milá Kláro, nezlobte se, ale já teď nejsem na chatě už tři týdny. Dcera mě vzala k sobě do Brna. Ale vím, že tam je nějaká paní, kamarádka mojí sousedky, co si tu chatu půjčuje na víkendy. Je tam snad každej pátek. A kocoura vídám na fotkách, co mi posílá sousedka. Je krásnej, vyhřezlej a spí jim tam na gauči. Myslela jsem, že je jejich.“
Zírala jsem na displej a prsty mi ztuhly. Takže tam někdo je celou dobu. A krmí mýho kocoura, jako by jim patřil.
Ve středu Tomáš řekl, že v sobotu pojede na chatu sám, že Mourka přiveze. Už jsem věděla, že nepojede sám a že Mourka nechce přivíst. Chtěla jsem jet s ním, ale odmítl, prý že má cestou něco vyřídit v Adamově a že to zabere moc času. Souhlasila jsem. Řekla jsem „ano“ tak klidně, že se na mě zvláštně podíval. Ale už jsem měla plán.
Ve čtvrtek jsem zajela do banky a nechala si udělat výpis z našeho společnýho účtu. Pak jsem si v úschovně vyzvedla složku s dokumentama, který jsem tam dala před měsícem, když jsem poprvý začala tušit. Náš byt byl psanej na mě, chata taky. Auto na něj. Ale úspory, ty byly naše, a já měla právo na polovinu. V pátek ráno jsem podepsala žádost o zrušení a vypořádání společnýho jmění a převedla svoje peníze na svůj starej účet, ten, co jsem měla ještě před tím, než jsme se vzali.
Marek, můj kamarád právník, mi pomohl se vším papírováním, a když jsem od něj odcházela, řekl jen: „Kláro, hlavně klid. On neví, co všechno víš.“ Měl pravdu.
V sobotu ráno Tomáš naložil do auta tašku s nářadím, dal mi pusu na tvář a řekl, že se vrátí odpoledne i s Mourkem. Když odjel, nastoupila jsem do svojí starý zelený fabie, kterou normálně nepoužívám, a jela jsem za ním. Ne přímo za ním, ale tou delší cestou přes les, co vede ke starý kapličce u Bílovic a pak dolů k chatám.
Zaparkovala jsem u cesty, vzala si bundu a tu kostkovanou deku, co jsem přivezla z bytu, a došla k plotu sousední chaty. Černá fabie stála před vraty. Tomášovo auto bylo o kus dál, zaparkovaný nakřivo, jako vždycky, když spěchal.
Na verandě seděla žena. Mladší než já, světlý vlasy stažený do drdolu, červená mikina a na klíně – Mourek. Ležel tam, přede jako motor, a nechal se drbat za ušima. Vedle na stole stály dva hrnky od kafe a talířek s piškoty.
Někdo jiný by tam vtrhnul, křičel, dělal scény. Já ne. Já tiše vešla brankou, došla až k verandě a podívala se na Mourka. „Pojď, Mourku. Domů,“ řekla jsem.
Kocour zvedl hlavu, zamžoural a seskočil. Došel ke mně, otřel se mi o nohu a pak si lehnul na tu kostkovanou deku, co jsem položila na zem. Zvedla jsem ho i s dekou a bez jedinýho slova odešla.
Ta žena na mě něco volala, ale neslyšela jsem. Viděla jsem jen Tomáše, jak vychází z chaty s nějakou hadicí v ruce, a ztuhne, když mě vidí.
„Kláro, co tady děláš?“
Nastartovala jsem a jela pryč. Ne k němu domů. Do našeho bytu. Do našeho, který bude ode dneška už jenom můj.
Vzala jsem Mourka do náruče a donesla ho do předsíně. Tomáš dorazil za dvě hodiny, bledej, ruce se mu třásly. Na stole ležela ta složka s dokumentama, bankovní výpis a moje žádost o rozvod.
„Cos to udělala?“ vydechl.
„Ty ses zbavil kocoura, já se zbavuju tebe,“ řekla jsem klidně. „Mourek se vrátil. A já taky. Ale k sobě. Ne k tobě.“
Chtěl něco říct, ale já už byla v ložnici a zamykala dveře. Neplakala jsem. Cítila jsem se lehká jako ta deka, na který teď spokojeně ležel Mourek.
Druhej den jsem si najala stěhováky. Vzali gauč, křesla, kuchyňskej stůl po babičce. A hlavně Mourkův pelíšek a misky. Tomáš stál v rohu obýváku a mlčel. Jeho mobil pípal zprávama, ale nebral to.
Odstěhovala jsem se do bytu na Lesné. Malej, světlej, s balkonem. Mourek si hned našel místo na parapetu a já seděla večer na gauči, dívala se na světla Brna a cítila, jak se mi uvolňujou ramena, jak ten uzel v břiše pomalu povoluje.
O tejden pozdějc přišla SMS od neznámýho čísla. „Tady Tereza, z chaty číslo 38. Nevěděla jsem, že je ženatej. Omlouvám se. Ale kocoura jsem měla fakt ráda.“ Napsala jsem jí: „To já taky. A proto je teď u mě.“ a zablokovala číslo. Tomáš volal, psal, nechával vzkazy na záznamníku. Jednou večer, když telefon zase rozsvítil jeho jméno, jsem položila displej dolů na stůl. Mourek vyskočil na gauč, uvelebil se mi na klíně a začal příst. Venku pršelo a po oknech stékaly kapky. Byt voněl čerstvě uvařenou kávou a mokrou hlínou z květináče s bazalkou.
Zvedla jsem Mourka, přitiskla si ho k tváři a zašeptala: „Už jsi doma.“ A bylo mi jasný, že i já.
