Ráno v Brně, čtvrť Židenice, panelák na Gajdošově. V kuchyni svítilo ostré podzimní slunce a Petra, ještě v noční košili, si chystala snídani. Jeden rohlík. Jedno vajíčko. Jedna malá pánvička, na které se lesklo máslo, a ona nad tím vším stála shrbená, jako by se omlouvala i té plotýnce. Bylo jí čtyřicet osm, na spáncích první stříbrné nitky a v očích takový zvláštní pokoj. Ne klid — spíš kapitulace.
Takhle to fungovalo poslední rok. Každý sám. Každý si vařil, každý si uklízel, každý spal ve své ložnici. Děti už dávno odrostly, byt byl najednou velký a prázdný a oni dva se v něm míjeli jako dva neznámí hosté v penzionu. Tomáš a Petra. Dvacet jedna let spolu.
On jezdil sám na hory. Do Krkonoš, vždycky na týden. A tam před půl rokem potkal Ivu. Usměvavou průvodkyni z Harrachova, co voněla po borovici a uměla poslouchat. Bylo jí o deset let míň a smála se jeho vtípkům. Psali si. Volali si, když Petra spala. A on si říkal, že to je vlastně jeho život a že má právo být ještě někdy šťastný. Že si to zaslouží.
Petra o Ivě nevěděla. Nebo spíš — věděla, ale ne tak, aby to dokázala pojmenovat. Prostě cítila, že Tomáš je pryč. I když seděl vedle ní u televize, byl pryč. Když jedl svou porci večer v osm, zatímco ona jedla svou v půl sedmé, byl pryč. Rozvádět se nechtěli. To by znamenalo něco rozhodnout, něco řešit. Papíry, stěhování, vysvětlování dětem. Na to už neměli sílu. Takže takhle. Dva cizí lidé na jedné adrese a dvě různé poličky v lednici.
To ráno bylo obyčejné. Petra měla odpolední směnu v archivu na Mendláku, takže nikam nespěchala. Oblékla se do svého oblíbeného svetru, toho s vytahanými rukávy, a šla do kuchyně. Vajíčko na pánvičce tiše prskalo. Žloutek byl krásně kulatý, zlatý, dokonalý. Pamatovala si, jak před dvaceti lety v podnájmu na Cejlu smažili vajíčka na jedné staré pánvi po babičce, protože jinou neměli. Ona studovala knihovnictví, on pracoval v dílnách. Měli jednu vidličku, jeden hrnek a jednu společnou sprchu na chodbě. A tehdy to byla ta nejlepší hostina na světě. Seděli na zemi, protože stůl se do garsonky nevešel, krájeli si chleba a ona se chechtala, že žloutek vypadá jako zapadající slunce.
Vrátila se z té vzpomínky ve chvíli, kdy Tomáš vešel do kuchyně pro svůj hrnek na čaj. Měl dneska důležitou schůzku, nový oblek, oholený, napomádovaný. Podíval se na ni — na tu drobnou ženu u plotny, s vlasy sepnutými skřipcem, na pánvičku pro panenky a to jedno ubohé vajíčko, co se na ní smažilo. A ona, místo obvyklého ticha, místo toho zaraženého "dobré ráno", ke kterému se dopracovali za poslední měsíce, zvedla hlavu a pousmála se. Trochu smutně, trochu plaše. Natáhla k němu ruku s pánvičkou.
"Nechceš kousek? Je to takový… malý. Ale kdyžtak půl."
A v té větě bylo všechno. V tom "kdyžtak půl". V té nabídce rozdělit jediné vajíčko. On stál, ruku na konvici, a najednou viděl ne tuhle unavenou ženu, ale tu holku z Cejlu. Viděl ji, jak sedí na polštáři na zemi, nabízí mu půlku večeře a směje se. Viděl ty roky, kdy všechno bylo napůl. Nájem, radost, strach, první kočárek, probdělé noci u nemocných dětí. Všechno.
Něco se v něm zlomilo. Nebo naopak zacelilo.
Odložil hrnek. Vzal ji za ruku, tu s pánvičkou, a pomalinku ji položil zpátky na plotýnku. Pak ji objal. Pevně. A do toho svetru, co voněl aviváží, zašeptal něco, co znělo jako "promiň". Jednou, dvakrát, potřetí. A pak ještě jednou, úplně potichu. "Já nevím, co to bylo. Něco blbýho. Něco… se mi stalo. Promiň."
Petra nic neříkala. Stála s rukama podél těla a pak je pomalu zvedla a položila mu je na záda. Byl o hlavu vyšší, takže ho neviděla do tváře. Cítila jen, jak se mu třesou ramena. To, že možná pláče, jí došlo až po chvíli. A bylo jí to divné. Za celé ty roky ho viděla brečet jednou. Když mu umřela máma.
Vajíčko na pánvičce začalo vonět do zlatova. Slunce se opřelo do linky, osvítilo jejich dva staré hrnky — ten její s mákem a ten jeho s nápisem "Nejlepší táta", co mu kdysi přinesl syn ze školy. Dva hrnky vedle sebe. Po dlouhé době zase vedle sebe.
"Nespěcháš?" zeptala se tiše.
"Už ne," řekl a nepouštěl ji. "Už nikam nespěchám."
Sedli si pak spolu ke stolu, ona rozpůlila to vajíčko na dvě stejné půlky, dala mu půlku rohlíku. Jedli mlčky. Ale nebylo to to staré mlčení, co mělo v sobě výčitku a vzdálenost. Bylo to takové, jako když se člověk po dlouhé cestě konečně navečeří doma.
Pak vzal telefon a smazal číslo. Hned, před ní. Nic neříkal. Prostě ukázal displej, stiskl tlačítko, a byl klid.
Petra se dívala do svého hrnku s čajem. Na dně se ještě točil poslední kousek lístku. Neptala se, nechtěla žádné detaily. Někdy je lepší uvařit čerstvou konvici, než zkoumat staré lógry.
Odpoledne jela do práce tramvají a celou cestu se usmívala. Ne nahlas. Jen tak uvnitř.
