– No tak, už jsou tady, – sykla Viktorie Andrejevna a nervózně vyhlížela úzkou škvírou mezi rozevřenými žaluziemi přímo na dvůr plný poledního slunce. Její pohled byl ostrý a plný napětí, jako by se chystala na nečekaný útok. Rychle se otočila k manželovi, který naprosto klidně a nezúčastněně seděl v pohodlném čalouněném křesle a byl hluboce ponořen do čtení rozložených stránek ranních novin. – Zase v plné sestavě, koukej na ně. Celá ta jejich slavná delegace je pohromadě, vidíš to vůbec?
Sergej Petrovič se ani o jediný kousek nepohnul, jen velmi pomalu a s okatým nezájmem otočil šustivý list papíru, jako by se nacházel v úplně jiném vesmíru, kam žádné manželské rozhořčení nemohlo proniknout.
– Viktorie, proboha živého, jak dlouho tohle ještě hodláš snášet a přiživovat? Jsou spolu už celého půl roku manželé, lidé zlatí. Je přece nejvyšší čas, abys tomu konečně přišla na kloub a smířila se s tím, copak to nechápeš?
– Smířit se s čím, Sergeji?! – její hlas v tu ránu nebezpečně přejel do vysokého, rozhořčeného šepotu, který měl zabránit tomu, aby je přes tenké panely panelového domu slyšeli sousedé. – Mám se snad smířit s tím, že můj jediný syn, takový krasavec, kluk s naprosto oslnivou budoucností, s vysokým vzděláním a skvělou perspektivou, si zcela dobrovolně a vědomě vybral za ženu osobu, která je o celých osm let starší než on sám?!
– A co je proboha tak špatného na věku? Láska se přece na občanku neptá, Viko.
– Ta už má přece polovinu svého života nenávratně za sebou, to je na tom to špatné! Vláčí za sebou pořádný batoh plný zkušeností, který je těžší než celých našich třicet let manželství dohromady: nevydařené rozvedené manželství, cizí dítě od nějakého neznámého chlapa! Na co proboha myslel, Sergeji? Čím sakra uvažoval, když ji vedl před oltář?!
Manžel konečně unaveně a rezignovaně odložil noviny na klín a hluboce si vzdychl, dívaje se na svou ženu skrze obroučky brýlí.
– Viko, vždyť ti to on sám vysvětloval už snad stokrát. On s ní prožívá skutečný klid a vnitřní jistotu. Kateřina je dospělá, naprosto samostatná a životem prověřená žena. Ona vůbec nepotřebuje ty prázdné, hysterické scény, laciné manipulace a moderní instagramové rozmary, kterými tak rády hýří dnešní mladé dívky. Ona moc dobře zná opravdovou hodnotu domova.
– Ona zná především tržní hodnotu toho luxusního třípokojového bytu v širším centru, který jsme jim s tebou dali jako svatební dar! To je to jediné, čeho si na něm cení nade vše! – uťala ho Viktorie Andrejevna a nervózním gestem si uhladila už tak bezchybný účes. – Tak už sakra netuč a běž otevřít ty dveře. Za chvíli nám tu zase začne to jejich trapné, laciné divadelní představení s názvem „jsme tak šťastná rodina“.
O okamžik později se předsíň naplnila radostným dětským smíchem a šрамotem tašek. Goša pevně objal matku a celá zářila štěstím, zatímco Kateřina – jako vždy elegantní, stylová, vkusně oblečená v drahém kostýmku a s dokonalým držením těla – slušně podala velké balení prémiových čokoládových bombonů.
– Dobrý den, Viktorie Andrejevno. To máte k odpolednímu čaji, jsou čerstvě z cukrárny.
– Děkuji, Katko. Pojďte dál do obýváku, nestůjte mi tu v průvanu na chodbě.
Viktorie Andrejevna, přestože se ze všech sil snažila najít na její vizáži sebemenší chybičku nebo nedostatek, musela v duchu neochotně uznat, že Kateřina dnes vypadá naprosto skvěle. Světlý, perfektně padnoucí kostým jí neuvěřitelně slušel, pleť zářila zdravím a velmi decentní make-up podtrhával její přirozenou krásu. “Vymetat kouty teda umí, to se jí musí nechat,” blesklo babičce hlavou.
– Babičko Viko! Babičko! – sedmiletý Artěm vyběhl kupředu a radostně mával zmuchlaným arpapírem plným barevných čar. – Podívejte, nakreslil jsem vám obrovského robota-transformera! Je to pro vás jako dárek!
Viktorie Andrejevna na zlomek vteřiny ztuhla. To slovo – „babička“ – jí pokaždé bolestivě a nečekaně zajelo do uší jako ostrý hřebík. Vždyť ona mu přece žádná babička nebyla!
– Děkuji, Artěme. Velmi… zajímavý výtvor. Polož to tamhle na ten malý stolek v rohu.
Chlapec zamrkal svýma velkýma světlýma očima, vůbec nechápaje tu chladnou reakci.
– A proč jenom na stolek? Copak si ho nepřipíchnete na ledničku magnetkem, jako to dělá doma maminka?
– Na mé lednici opravdu není místo pro dětské čmáranice, – odvětila suše a odměřeně. Artěm posmutněl a papír položil.
Během slavnostního oběda panovalo napětí, které se dalo krájet. Goša se snažil žertovat, ale Viktorie vracela řeč na peníze, byt a věk. Kateřina však zachovávala klid.
Zlom přišel o několik měsíců později během sychravého večera. Goša měl vážnou autonehodu a ležel v nemocnici. Léčba stála obrovské peníze. Kateřina neváhala prodat vlastní byt po dědečkovi a přišla prosit o pomoc ze společných úspor. Viktorie, když viděla její obětavost, pochopila svou chybu. Objala ji a poprosila o odpuštění. Od té doby byla rodina sjednocená a slovo „babička“ znělo jako nejkrásnější požehnání.
