Jmenuji se Radek, je mi čtyřicet tři a osm let jsem ženatý s Petrou. Tohle vyprávím ze svého pohledu, protože ta verze, kterou po sousedství slyšíte od mé tchyně, se se skutečností moc nepotkává.
Petřin otec, starý pan Voseček, zemřel loni v listopadu v litoměřické nemocnici. Bylo mu sedmdesát jedna. Měl malou autoopravnu na kraji Litoměřic, dělal hlavně výfuky a brzdy, dvacet devět let na stejném místě. Po pohřbu jsme s Petrou zjistili, že dílnu i pozemek pod ní přepsal ještě za života na mě — prý proto, že jsem jediný v rodině, kdo se v tom vyzná, a protože jsem mu poslední tři roky, co už nemohl stát celý den u zvedáku, jezdil pomáhat zadarmo každou sobotu.
Jenže spolu s dílnou jsem zdědil i dluh. Sto dvacet osm tisíc korun u dodavatele náhradních dílů, splatnost do konce ledna. Tchyně Jarmila o tom věděla — a zamlčela to. Když jsem přišel s fakturami, řekla mi přes stůl v kuchyni, že to je "moje starost, když jsem si vzal dílnu, ať si beru i to ostatní".
Chci být upřímný: první měsíc jsem byl na ni fakt naštvaný. Ne kvůli penězům — ty jsme s Petrou nakonec sehnali, prodal jsem motorku, kterou jsem měl deset let a nikdy jí nejezdil víc než párkrát za léto. Naštvalo mě, že mi lhala do očí, zatímco jsem tři neděle po pohřbu chodil dílnu uklízet, protože jsem nechtěl, aby zůstala zavřená a klienti utekli jinam.
Jarmila bydlí kousek od nás, na sídlišti Pokratice, ve stejném paneláku, kde bydlela s panem Vosečkem posledních dvacet let. Chodíval jsem k nim v sobotu odpoledne, díval se s tchánem na hokej, ona zatím dělala bramborový salát, i když nebyly Vánoce — prostě ho měla ráda a dělala ho pořád. Teď, když tam jdu sám, bez Petry, cítím z chodby ten samý guláš, co vařila vždycky, a je mi z toho trochu smutno, protože vím, že ten pán, co ho měl rád nejvíc, už ho neochutná.
Po tom rozhovoru u kuchyňského stolu jsem tři týdny nechodil na návštěvy vůbec. Ne z pomsty. Prostě jsem nevěděl, co bych jí řekl, aby to nevyznělo jako výčitka. Petra mezi námi jezdila sama, vracela se domů utahaná a mlčela u večeře. Jednou řekla jen: "Máma si myslí, že přeháníš." Odpověděl jsem, že možná přehánět, ale sto dvacet osm tisíc korun jsem nevymyslel.
Věc se zlomila v únoru, když přišel dopis od dodavatele — druhá upomínka, tentokrát už s penále. Zavolal jsem Jarmile a řekl jsem jí na rovinu, že jestli chce v dílně dál sedávat v kanceláři, jak dělávala, když nosila otci oběd, tak musí vědět, že buď zaplatíme dluh a dílna zůstane, nebo ji prodám firmě z Ústí, která se mě dva měsíce ptá, jestli neprodávám pozemek.
Přišla k nám v pátek večer, v sedm, s igelitkou od Alberta, ve které měla přinesenou tu fotku — otec s ní stojí před dílnou v roce dvatisícejednadevadesát, ještě s cedulí, co teď visí prasklá u vrat. Položila fotku na stůl vedle faktur a řekla, že peníze na splátku dluhu vlastně má — byly to úspory, které si s panem Vosečkem odkládali na operaci kolena, kterou už nestihl podstoupit. Nechtěla je dát, protože se bála, že si budu myslet, že tím kupuje odpuštění.
Neodpustil jsem jí nic zvlášť dramaticky. Sedli jsme ke stolu, vytáhl jsem šanon, do kterého jsem si celou zimu skládal účty, a spočítali jsme přesnou částku i s penále — sto čtyřicet jedna tisíc korun. Napsali jsme společně splátkový kalendář na dodavatele, podepsal jsem ho v pondělí ráno na poště v Litoměřicích, na Mírovém náměstí, kde má firma podací místo. Jarmila dala první splátku ze svých úspor, čtyřicet tisíc, zbytek jsme s Petrou rozložili na deset měsíců z tržeb dílny.
Dílna dodnes nese jméno "Autoservis Vosečka", nechal jsem ho, protože klienti ho znají a protože mi to Petra jednou v autě řekla tiše, skoro pro sebe — že by tátovi udělalo radost vidět to jméno pořád na ceduli. Jarmila chodí ve středu odpoledne do kanceláře, sedí u toho samého stolu, kde sedávala s manželem, a vede mi účetnictví, protože to prý umí líp než já a nechce sedět doma sama s televizí.
O tom dluhu už nemluvíme. Jednou za čas, když jde kolem regálu s díly, položí ruku na tu policici, kde měl otec vždycky termosku s kafem, a mlčí pár vteřin. Já v tu chvíli obvykle vezmu klíč a jdu zkontrolovat zvedák, protože vím, že tohle ticho není pro mě.
