Sedmasedmdesátiletý Bohumil Král nikdy neplánoval, že bude v tento den stříhat živý plot. Ale bylo úterý, tráva na zahradě za rodinným domkem v pražské čtvrti Krč potřebovala posekat, a on nechtěl sedět v obýváku s telefonem, na kterém by mu jeden po druhém volali novináři z bulvárních redakcí. Byl by to den, kdy by jeho syn Radek slavil čtyřicáté deváté narozeniny. Místo toho Bohumil klečel u záhonu rajčat s nůžkami v ruce a odstřihával uschlé listy, protože to bylo jediné, co v tu chvíli dávalo smysl dělat.
Radek zemřel loni v říjnu, jedenáct měsíců předtím. Byl to herec, kterého lidé znali z jednoho televizního seriálu o partě přátel z pankrácké čtvrti, kde hrál barmana s ostrým jazykem a nekonečnou zásobou vtipů na účet vlastní nešikovnosti v lásce. Tehdy mu bylo něco přes třicet, seriál běžel skoro deset let a lidé si ho pamatovali víc než vlastní sousedy.
Toho úterního odpoledne přelezl přes plot ze sousedního pozemku muž s foťákem — jeden z těch, co po Radkově smrti čekávali u branky s nadějí na snímek zestárlého otce. Bohumil ho zahnal jen mávnutím ruky, moc se mu nechtělo ani křičet. Fotograf pár záběrů stihl a odešel. Bohumil věděl, jak to skončí — už jednou, měsíc po pohřbu, se stejná historie odehrála a snímky skončily na bulvárním webu za pětadvacet tisíc korun, o kterých se v redakci mluvilo jako o "slušném přivýdělku na dovolenou". Tehdy byl na fotce vidět starý muž v khaki kalhotách, prohnutá záda, ruce od hlíny, tvář, kterou by nikdo neoznačil jako veselou. Bohumil tušil, že dnešní snímky skončí stejně.
Sousedka z vedlejšího domu, paní Vlasta Nováková, mu přes plot nabídla čaj z bezinek, který sama vařila každé léto v konvici po babičce. Bohumil odmítl, ale poděkoval, a pak dodal, že dnes by to chtělo něco silnějšího. Ona se zasmála, i když věděla proč se ten den datuje.
Vztah otce a syna nebyl vždycky takový, jaký ho teď lidé popisovali ve vzpomínkových článcích. Roky mlčení, hádky o to, že Radek dal přednost hraní před studiem práv, na které ho Bohumil tlačil, telefonáty, které skončily položeným sluchátkem. Trvalo to skoro patnáct let — od chvíle, kdy Radek v jednadvaceti odešel z domova s jednou taškou a slibem, že se ozve, když bude mít co ukázat. Ozval se, ale až později, a ne tak, jak si to Bohumil představoval.
Smíření přišlo pomalu, ne najednou. Začalo to jedním obědem v hospodě U Kalicha, kam Radek pozval otce po letech, a skončilo tím, že poslední tři roky spolu trávili každou neděli — Bohumil vařil svíčkovou, Radek nosil víno, které si nemohli dovolit, když byl kluk. Jednou dokonce spolu stáli před kamerou: Radek si pro svého otce vyžádal malou roli v jednom díle seriálu, kde Bohumil hrál majitele hospody, do které chodila hlavní postava. Byla to epizodní role, tři repliky, ale Radek na place řekl štábu, že je to "můj táta, buďte na něj hodní" — a všichni se smáli, protože Bohumil zapomněl text hned na první klapce.
Dva týdny před smrtí se sešli naposledy na společné fotce, kterou Radek zveřejnil na sociální síti — oba stáli u grilu na této samé zahradě, oba se smáli, Radek měl v ruce plechovku piva a Bohumil zástěru s nápisem "šéfkuchař". Ta fotka teď visela v kuchyni, přilepená magnetkou na lednici vedle seznamu léků, které Bohumil bral na srdce.
Toho dne, když slunce začalo klesat za komín sousedního domu a televize v obýváku běžela s vypnutým zvukem, protože Bohumil zapomněl ji vypnout, přišel k brance jeho vnuk Ondřej, Radkův syn z prvního manželství, kterému bylo šestnáct. Přinesl s sebou papírovou obálku a stál u ní nejistě, jako by nevěděl, jestli má zaklepat nebo počkat. Uvnitř byla kopie závěti, kterou Radek sepsal rok před smrtí u notáře na Vinohradech, a dopis, který Radek napsal otci, ale nikdy neodeslal — Ondřej ho našel v otcových věcech, mezi účty za elektřinu.
Bohumil dopis nečetl hned. Postavil na kamna konvici, umyl si ruce od hlíny, teprve pak si sedl ke stolu a rozložil papír na ubrus. Ondřej zatím stál u dveří, nevěděl, jestli má odejít, a mlčky sledoval, jak dědovi ruce cloumají rohem obálky. V dopise nebylo nic dramatického — Radek psal o tom, jak je vděčný, že se stihli usmířit, než bylo pozdě, a že chce, aby otec věděl: chalupa u Orlické přehrady, kterou po babičce zdědil a kterou roky pronajímal cizím lidem přes realitku, teď patří jemu, otci, ne bratranci Zdeňkovi.
O tom, kdo bude s domem dál nakládat, se totiž už mluvilo. Zdeněk měl s realitní kanceláří rozjednanou nejen prohlídku pro nové nájemníky, ale podepsanou dohodu o zprostředkování prodeje — počítal, že chalupu po Radkovi zdědí jako nejbližší mužský příbuzný, a už tři týdny sháněl kupce. Notáři to nahlásil ještě dřív, než se závěť otevřela.
Zdeněk se o obsahu závěti dozvěděl ten samý večer, protože mu volal notář, aby si domluvili schůzku k projednání pozůstalosti. Přijel do Krče ještě ten večer, s deskami plnými papírů, které vytáhl z auta a mával s nimi u branky — smlouva s realitkou, výpis z katastru, poznámky k inzerátu, který už měl připravený k zveřejnění. Křičel, že "chalupa měla jít po mužské linii dál, na něj, ne na starýho", že se s Radkem přece domluvili ústně ještě předloni na Vánocích, a že bude-li třeba, půjde k soudu a zpochybní platnost závěti, protože Radek byl "psychicky na dně" a nemohl být "při zdravém rozumu".
Bohumil ho nechal domluvit u branky, aniž by ho pozval dovnitř. Neodpovídal na křik, jen stál se založenýma rukama, dokud se Zdeněk nevyčerpal. Pak mu podal kopii závěti — s notářským razítkem, s datem, se dvěma svědky — a řekl, že soudní spor si může dovolit, ale že notář mu už teď potvrdil, že Radek byl v době podpisu vyšetřen psychiatrem kvůli jiné věci a posudek jasně říká, že byl svéprávný. Dodal, že od zítřka realitní kancelář, se kterou měl Zdeněk domluvenou dohodu, dostane e-mail, že žádnou smlouvu o zprostředkování prodeje nepodepsal skutečný vlastník, a že bude-li chtít, může si tu smlouvu vzít soudu k analýze spolu se vším ostatním.
Zdeněk stál ještě chvíli u plotu s deskami v ruce, díval se na fotku na lednici, kterou bylo vidět otevřenými dveřmi kuchyně, pak desky sklapl, něco zamumlal o advokátovi a odešel k autu. Auto zabouchlo tak silně, že paní Nováková vykoukla ze svého okna. K soudu nakonec nikdy nepodal žalobu — advokát mu, jak se Bohumil později dozvěděl od notáře, řekl, že se šance na úspěch blíží nule.
Ondřej celou tu scénu sledoval z verandy, mlčky, s rukama v kapsách bundy. Když Zdeněk odjel, přišel k dědovi a zeptal se, jestli si ten dopis může taky někdy přečíst. Bohumil mu ho podal beze slova. Ondřej si sedl na schod, četl pomalu, a když skončil, řekl, že by chtěl na Orlík jet s ním, až tam děda poprvé po letech pojede.
Bohumil tu noc spal ve svém pokoji s otevřeným oknem, protože chtěl slyšet cvrčky, jak to měl rád jako kluk. O týden později, když se s Ondřejem sešli na nádraží, vzal ze zásuvky složku s papíry k chalupě a jeli vlakem z Hlavního nádraží k Orlické přehradě — ne aby dům prodali, ale aby se podívali na místo, kam Radek jezdil sám, když potřeboval ticho. Na verandě našli skládací židli, kterou tam Radek nechal, Ondřej z ní otřel prach a děda se posadil, s výhledem na hladinu, kterou jeho syn tolik miloval a o kterou se teď, po jeho vůli, měli starat oba — dokud vnuk nebude dost starý na to, aby ji jednou zdědil sám.
