Polední slunce nad Jaderským mořem umí být nemilosrdné. Zvlášť v září, kdy už turisté odjeli a pláž zeje prázdnotou. Seděla jsem na lehátku u pódia, kde večer hrála kapela, a počítala drobné na další kávu. Pak jsem ji uviděla.
Šla podél vody. Bez klobouku, bez slunečních brýlí, v obyčejných bílých šortkách a volné košili. Nikdo se za ní neotáčel. Možná proto, že dnešní dvacátníci znají její jméno jen z titulků starých filmů, které jim pustí rodiče.
Já ji poznala okamžitě. Veronika Králová. Holka, která v devadesátkách rozsvítila každou televizní obrazovku. Byla na všech plakátech, všech titulních stranách. Říkalo se jí česká zlatá holka. Pak přišel rok dva tisíce čtyři a všechno se změnilo.
Tenkrát o tom psaly všechny bulvární deníky. Plastická operace, která měla být rutinní. Liposukce břicha. Drobnost, kterou podstupovaly desítky hereček. Jenže u Veroniky se něco zvrtlo. Následky byly tak vážné, že ji trvale poznamenaly. Dvacet let žije s břichem, které nese jizvy po cizí chybě.
Seděla jsem tam s prázdným kelímkem od espressa a nemohla od ní odtrhnout oči. Ne ze zvědavosti. Z úlevy. Protože jsem si vzpomněla, jak jsem v šestnácti brečela u zrcadla, že nemám postavu jako ona. A teď tady stojí, bez make-upu, s tělem, které nese stopy boje, a vypadá nejživěji ze všech lidí na té pláži.
Když procházela kolem mě, zakopla o okraj pódia. Instinktivně jsem natáhla ruku. Ona se usmála a mávla, že je v pohodě.
Nevydržela jsem to.
„Vy jste Veronika Králová, že?“
Na vteřinu strnula. Pak se rozesmála. Ne nuceně — tím smíchem, kdy se člověk lekne a pak mu dojde, že se nic neděje.
„Už si mě skoro nikdo nevšimne,“ řekla. „Jste hodná, že jste mě poznala.“
Nabídla jsem jí kávu. Nejdřív odmítla, pak si sedla na kraj lehátka a řekla, že teda jo, ale jen jednu. Došla jsem k plážovému stánku, objednala dvě espressa a barman mi řekl, že je naúčtuje na jeden účet, žádná sleva. Zaplatila jsem obě. Cestou zpátky jsem si všimla, že levý pant od stánku je zrezlý. Nevím, proč si zrovna tohle pamatuju z celého odpoledne.
Mluvily jsme o Rimini, o tom, jak moře v září chutná jinak než v srpnu, o hotelech, které zavírají dřív, než by musely. Žádná velká témata. Až po druhé kávě se zeptala:
„Sledujete bulvár?“
„Ne.“
„To je dobře.“ Zasmála se a ukázala na vlastní břicho. „Protože tohle tam píšou pořád dokola. Jako by to byla jediná zajímavá věc, co jsem kdy udělala. Liposukce v roce dva tisíce čtyři. Dovedete si to představit? Člověk natočí dvacet filmů, a pamatují si jen tu jednu chybu na operačním stole.“
Nevěděla jsem, co říct. Lidé obvykle čekají, že jim přitakáte, když začnou o svých ranách. Ona ne. Ona to řekla jako fakt, jako počasí. Pak zmlkla a dívala se na kelímek, jak otáčí v rukou zbytek pěny na dně.
„Chtěla jsem se vás na něco zeptat,“ řekla jsem nakonec. „Proč po tom všem dál chodíte ven, na veřejnost? Klidně byste mohla žít někde, kde vás nikdo nezná.“
Odmlčela se. Dost dlouho na to, aby mi došlo, že jsem se možná zeptala na něco, na co se neptá.
„Zkoušela jsem to,“ řekla nakonec. „Tři roky jsem nikam nechodila. Pak jsem si uvědomila, že tím vlastně dávám za pravdu všem, co říkali, že bych se měla stydět.“ Odložila kelímek na zem, vedle nohy lehátka. „Tak jsem se rozhodla, že budu chodit na pláž jako každý jiný člověk. I s tím břichem.“
Podívala se na hodinky.
„Musím jít. Mám tady přednášku pro svoje studenty.“
„Učíte?“
„Učím. Ještě že mě pustili k dětem, co?“ Znovu ten smích, ale tentokrát kratší.
Když vstávala, sáhla po kelímku, aby ho odnesla s sebou — nedopila poslední lok, jako by na to teprve teď zapomněla. Pak se zastavila.
„Víte, já už dlouho nebojuju s tím, jak vypadám,“ řekla. „Já bojuju jenom s tím, aby ostatní lidi nemuseli prožít to, co já.“
Nestihla jsem odpovědět. Otočila se a šla podél vody dál, kelímek v ruce, jako by ho nesla někam, kde je koš, který jsem odtud neviděla.
Druhý den jsem jela do Ravenny a vyprávěla o tom setkání kamarádce, co dělá v knihovně. Nevěřila mi. Pak otevřela telefon a našla mi rozhovor z roku dva tisíce osm. Veronika v něm řekla, že už nikdy nepůjde pod nůž, protože jde o zdraví, ne o módu.
Přečetla jsem ten rozhovor třikrát. Bylo v něm i to, že vděčí sestře za to, že po operaci vůbec vstala z postele — sestra prý za ní jezdila každý týden do nemocnice, i když bydlela tři hodiny cesty daleko. Ten detail jsem si zapamatovala víc než cokoli jiného, protože Veronika mi o sestře na pláži neřekla ani slovo.
Když jsem platila u stánku svou poslední kávu toho dne, barman se mě zeptal, jestli jsem ta, co si tu ráno povídala s paní Královou.
„Ano.“
„Hezky jste jí to nabídla,“ řekl a bez váhání mi ji naúčtoval spolu s tou dopolední, celkem tři espressa. Zaplatila jsem, dala mu drobné navíc a šla zpátky na lehátko.
Kelímek po sobě jsem si tentokrát odnesla sama, k odpadkovému koši u schodů na promenádu. Zrezlý pant od stánku vrzal za mnou celou cestu.
