Anežka měla vodu v konvi ještě na půl cesty ke dveřím, když matka za ní utrousila to, co jí vyrazilo dech:
— Ty bys, Anežko, jednou za ty roky mohla svého Pavla přivítat jako se sluší.
Anežka strnula. Napadlo ji, že se přeslechla. Matce, paní Miladě, bylo pětasedmdesát a celý život byla tvrdá jako křemen — taková, co dceru neobjala ani na Vánoce, natožpak aby se usmála bez důvodu. A teď najednou tohle.
— Upeč placky, na stůl dej svíčky, a tu láhev meruňkovice po tátovi konečně otevři. Romantický večer, víš, co to je? A jestli svíčky nemáš, koupím ti je v kostele, tam jsou levné.
Mluvila o tom stejně věcně, jako by řešila, kdy se má okopávat záhon. Anežka postavila konev na dlaždičky verandy a cítila, jak jí stoupá horko do tváří.
— Mami, co to plácáte? U nás doma bylo slovo "podprsenka" skoro sprosté slovo. Vy mi ho na trhu objednáváte polohlasem, jako byste kupovala něco nelegálního.
— A jak jinak? Nebudu přece o spodním prádle křičet přes celou náves.
— No vidíte. A teď mě učíte, jak svádět manžela. Vy jste s tátou snad ani nešli spolu k moři, styděli jste se. Odkud najednou ty nápady na večery se svíčkami?
Matka si povzdechla — a v tom nádechu bylo tolik staré, schované hořkosti, že Anežku až zabolelo u srdce.
— Chci tě naučit na svých chybách, jak se má stárnout po boku muže. Už mě nebaví koukat, jak se s Pavlem každý den štěkáte jak psi na dvoře. Možná kdybys ho jednou přivítala hezky, přestali byste se hádat. Včera jsem koukala na nějaký film — název nevím, ale byla tam žena, co čekala na manžela: stůl prostřený, svíčky hoří, na sobě má takový hábit, no, skoro průsvitný. A on přijde domů s kytkou, s dárky, říká jí "miláčku". A přitom na té ženské není co koukat, kost a kůže. A on jí koupí prsten! Ty, Anežko, chvála bohu máš na co koukat i čeho se chytit.
— Mami, prosila jsem vás, ať se na tu televizi tolik nedíváte. Bála jsem se o vaše oči, a vidím, že jste přišla o zdravý rozum. Jaká romantika? Jaký hábit? Já jsem od pěti ráno u prasat a slepic, hnůj jsem vyvážela. A ještě šest set metrů zahrady: rajčata, okurky, brambory. Sotva doplazím se pak do sprchy, natož zapalovat svíčky.
— Přemýšlej o tom, co říkám. My jsme žili a nechápali, že chlap miluje očima. Teď jsou jiné časy.
— Vy jste se určitě překoukala seriálů. Měla bych vám tu televizi zabavit. Nikdy bych nevěřila, že vás v pětasedmdesáti chytne romantika.
Anežka odešla od matky a těžkým krokem v holínkách šla prašnou cestou k domovu. Cestou si mumlala, že televize je jedna velká zkáza a měl by se zakázat vysílat ty lásky báchorky. Ona sama, stejně jako matka, na city zvyklá nebyla. Jaká romantika, když se člověk celé dny hrabe v hospodářství.
Doma na ni čekal Pavel, sedící na schodech s montérkami ještě od oleje, a vedle něj krabice od dodávky náhradních dílů, kterou přivezl z autoservisu v Přerově, kde dělal už jedenáct let. Nic neřekl, jen jí podal igelitku s bagetou a jogurtem, protože věděl, že od rána nejedla.
Ten večer to v ní hlodalo. Ležela vedle Pavla, poslouchala televizi z vedlejšího pokoje — tam, u nich, matka bydlela v přístavku už pět let, od tátovy smrti — a přemýšlela, proč jí ta slova nedají spát. Ne proto, že by byla hloupá. Proto, že měla pravdu, a to bolelo víc.
Ráno šla znovu k matce, tentokrát s kýblem plným vody z jiného důvodu — chtěla umýt okna v přístavku, což dělala jednou za měsíc. Matka seděla u stolu, před sebou hrneček bílé kávy a otevřenou krabičku od léků na tlak.
— Mami, a proč zrovna teď? Deset let jste mi nic takového neřekla.
Milada dlouho mlčela, prsty přejížděla po ubrusu, po vzoru, který sama před lety vyšívala.
— Protože jsem minulý týden byla u doktora Nováka. Řekl mi něco o srdci, co se mi nelíbí. A pomyslela jsem si — kdo ví, kolik mi ještě zbývá vidět, jak žijete. A vy žijete jak dva nájemníci ve stejném bytě. Nechci umřít s vědomím, že jsem to nechala plavat.
Anežka postavila kýbl na zem. Za mnoho let se poprvé posadila naproti matce, ne aby ji obsluhovala, ale aby s ní mluvila.
— Co vám přesně řekl?
— Že mám dát pozor. Že srdce už není, co bývalo.
Ten den Anežka do vesnice zavolala z jediného místa, kde chytal signál — od kostela — a domluvila matce vyšetření u doktora Nováka v Přerově na středu. Pak se vrátila domů a poprvé za dlouhou dobu otevřela zásuvku s ubrusy, o kterých věděla, že je matka kdysi vyšívala pro "výjimečné příležitosti", jež nikdy nepřišly.
Na Valentýna byl v dílně kratší provoz a Pavel přišel domů dřív než obvykle. Ve dveřích se zastavil: stůl byl prostřený tím vyšívaným ubrusem, na něm dvě svíčky z kostela, ještě s cenovkou nedrženou, a mezi nimi talíř s teplou bramborovou plackou, tou, co dělávala babička — s cibulí orestovanou dozlatova a se zakysanou smetanou po straně. Vedle stála otevřená láhev meruňkovice po tátovi a dvě skleničky vína, které měli od svatby schované na "nějakou příležitost".
— Co se stalo? — zeptal se opatrně, jako by čekal špatnou zprávu.
— Nic se nestalo. Sedni si.
Jedli mlčky první minuty, a to ticho už nebylo to staré, unavené ticho dvou lidí, kteří si nemají co říct. Pavel si nakonec odkašlal.
— Anežko, já vím, že jsme se poslední roky spíš míjeli, než mluvili. Myslel jsem, že ti to nevadí, že jsi ráda, když tě nechám na pokoji.
— Nevadilo mi to, protože jsem si zvykla, že se u nás doma o ničem nemluví. Máma mě to tak naučila a já to dělám po ní. Ale dnes mi řekla, že se bojí umřít dřív, než uvidí, že spolu žijeme, ne vedle sebe.
Pavel odložil vidličku. Vzal ji za ruku přes ubrus a poprvé po letech jí řekl, čeho se bál celou dobu — že si myslel, že ji nudí, že mezi traktorem, prasaty a matčiným domem pro ni v hospodářství nezbylo místo na něj. Anežka mu na to odpověděla tím, že mu nalila víno až po okraj, jako to dělávali jejich rodiče o svatbách, a řekla, že místo pro něj bylo vždycky, jenom o něm nikdo z nich nahlas nemluvil.
O tři týdny později přišly matce výsledky — arytmie, léky na pravidelné braní, žádný důvod k panice, ale ani k lehkomyslnosti. Když jí to Anežka oznámila, Milada jen kývla.
— Tak vidíš. Ještě si tě stihnu pohlídat.
Anežka si k ní ten den přisedla s tužkou a starým sešitem, do kterého si kdysi babička zapisovala recepty.
— Mami, dejte mi konečně ten recept na ty placky pořádně, s množstvím, ne "trochu mouky, trochu brambor". Chci to umět, než mi to zapomenete povědět.
Milada se na chvíli zarazila, jako by váhala, zda má tohle právo někomu předat. Pak začala diktovat, pomalu, brambor na kolik osob, kolik cibule, jak dlouho na pánvi, a Anežka to zapisovala do sešitu vedle babiččina rukopisu, takže na jedné stránce byly teď vedle sebe dva rukopisy tří generací téhož domu.
