Hospodyně Věra Ivanovna se snažila stihnout všechno najednou, přetížená kmitáním mezi troubou, kde docházelo maso s bramborami, a sporákem, na kterém vztekle bublal sytý boršč. Zároveň zručně krájela salát a co chvíli si hřbetem ruky utírala zpocené čelo, na němž se už rýsovaly hluboké, únavou vyryté vrásky. Vzduch byl prosycen hustou vůní domácího základu, koření a napětí, které se dalo krájet.
– Alenko, pojď sem! – zavolala Věra na dceru a pocuchala jí beztak rozcuchané vlasy, přičemž na nich zanechala stopy mouky.
Třináctiletá Alena na matčino volání vůbec nespěchala. Moc dobře věděla, čeho se týká tenhle trapný kuchyňský poprach, který jejich útulný byt proměnil v provizorní válečnou zónu. Dneska jim měla přijet na návštěvu teta Hanka – vlastní sestra jejího zesnulého otce. Tetu děvče upřímně nemělo rádo a tento ostrý, odmítavý postoj se ani nesnažilo skrývat, neboť svůj pubertální vzdor považovalo za naprosté morální právo.
– Aleno, neslyšíš, nebo co?! – Věra podrážděně hodila na stůl dřevěnou lžíci, těžce vstala od stolu a rázným krokem zamířila do dceřina pokoje, přičemž cítila, jak se jí v hrudi nebezpečně zvedá vlna důvěrně známého rozčilení.
Alena, sotva uslyšela těžké kroky matky na chodbě, bleskurychle vstrčila do uší sluchátka, nastavila hudbu na maximum a zavřela oči tak pevně, až se jí zachvěly řasy. Klasická obrana slabých před nevyhnutelnou bouří.
Věra prudce otevřela dveře a uviděla důvěrně známý obraz: dcera leží na posteli, pokyvuje hlavou do rytmu nějakého agresivního beatu a předstírá, že tu fyzicky vůbec neexistuje, že je v úplně jiné galaxii.
– Zase poslouchá tu svoji hloupou hudbu, – řekla si Věra hořce pro sebe a pocítila naprostou bezmoc. – A matce mi pomůže kdo? Alexandr Puškin? Nebo sousedovic děti?
Alena „neslyšela“, že máma už vstoupila do pokoje, ale šibalsky pootevřela jedno oko: Věra stála nad ní, přísně pohybovala obočím a hrozivě mávala rukou, jako by se snažila odehnat kouř.
– Už vstaň, dost bylo válení, nutně potřebuju tvou pomoc! – křičela v tu chvíli Věra Ivanovna a překřikovala rachot basů ze sluchátek. – Běž aspoň doříznout ten salát, sama tenhle večer neutáhnu!
Alena s mučednickým výrazem ve tváři, jako by ji inkvizice vedla na popraviště, vytáhla jedno sluchátko z ucha:
– Mami, co jsi říkala? Neslyšela jsem tě. Ta hudba hraje hrozně nahoru…
Věra musela všechno zopakovat od začátku a zhluboka se nadechla, aby nevybuchla. Víceméně v tu chvíli Alena tradičně a táhle zakňourala a naplno zapnula svou vnitřní rebelku:
– No mami, proč to musím dělat zrovna já? Teta Hanka se mi vůbec nelíbí, já jsem ji sem nezvala! Ať si sedí ve svém městě a nejezdí sem!
– Na to, aby sis vybírala, kdo se ti líbí a kdo ne, jsi ještě moc malá! – přerušila ji Věra a v hlase jí zazněl tak ocelový tón, až Alena na vteřinu zmlkla. – Pochodem do kuchyně, povídám! Bydlíš v tomhle domě, jíš to, co vařím, a budeš projevovat úctu těm, kdo přicházejí k našemu prahu!
Alena moc dobře věděla, že hádat se s matkou v takovém rozpoložení je zbytečné a smrtelně nebezpečné, takže si těžce a dramaticky povzdechla na celé kolo a vlekla se zpátky do kuchyně, přičemž nohama šoupala, jako by na každé botě měla přivázanou olověnou cihlu.
– Zase ten pitomý salát! A-a-a! Jak já ho nenávidím! – Alena se nacházela v tom nádherném, nesnesitelném přechodném věku, kdy má člověk chuť odporovat úplně všem, tvrdit, že bílá je černá, popírat zákony gravitace a neustále si stěžovat na svůj „zkurvený, bezvýchodný“ osud.
– Hanka ho má ráda! Krájej to menší, nedělej tam ty velké kusy! – odsekla matka, aniž by se odtrhla od sporáku.
– Mami, no tak mi prosím vysvětli, proč se musíš neustále podbízet té nepříjemné ženské? Proč před ní vždycky tančíš po špičkách, jako by to byla nějaká královna? Co ti proboha udělala?
– Až vyrosteš, pochopíš to. A teď zavři pusu a dělej, co se ti říká! – ostře uťala matka, i když v jejích očích bleskl stín hlubokého, pečlivě skrývaného strachu.
Věra Ivanovna měla pro takový laskavý, téměř uctivý vztah k sestře svého zesnulého muže velmi pádné důvody, ale vyprávět o nich malé, kousavé dceři v té chvíli nepovažovala za vhodné, neboť chtěla ochránit dětské vzpomínky před dospělou špínou.
A i Alena měla své vlastní, hluboce dětské, ale o to palčivější důvody tetu nemít v lásce. Teta Hanka jezdila na návštěvu vždycky s dárky, ale vybrat něco k dobru vybíravé neteři se jí nikdy nedařilo. Žena zarputile vozilo nějaké praktické, nenápadné oblečení a boty, které vybírala výhradně podle svého vlastního, „babského“ vkusu – šedé, beztvaré, divného střihu. A pokud bylo malé Alence kdysi úplně jedno, co si natáhne na sebe, jakmile povyrostla, začala těmito ubohými dárky otevřeně pohrdat. Žádné módní teenagerské oblečení, žádné stylové doplňky, žádné krásné panenky ani obyčejné dovezené sladkosti neteř za těch třtináct let od tety neviděla.
A navíc měla Hanka jeden strašně protivný zvyk, který Alenu přiváděl k nepříčetnosti. Milovala brát neteř pevně za tvář svými věčně studenými, seschlými prsty:
– Ach, ty jsi ale hodná holčička! Ty baculaté tvářičky, já bych tě snad snědla!
A loni dokonce u slavnostního stolu pronesla větu, ze které se Alence málem zastavilo srdce hanbou: prý neteř „pořádně přibrala na váze z těch maminčiných dobrých borščů“. A ona, Alenka, vůbec nepřibrala! Ona jenom rostla, vyvíjela se, vždyť ona byla bohyně krásy, a ne nějaká skříň!
Děvče se třesoucíma rukama jakž takž dokrájelo salát, hodilo nůž do dřezu s takovým rachotem, až se málem zlomil, a rozhodlo se, že tímto je její svatá povinnost vůči vesmíru splněna:
– M-a-a-mi, jdu ven! Potřebuju čerstvý vzduch, jinak se tady udusím!
– Tak už mi běž z očí! Žádné skutečné pomoci se od tebe člověk nedočká. Vstřícně na stará kolena mi ani sklenici vody nepodáš, budeš jen poslouchat tu svoji hudbu a ohrnovat nos nad jídlem! – Věra si hořce mumlala pod vousy a vlhkým hadrem otírala už tak čistý stůl.
Děvče upřímně doufalo, že zatímco se bude toulat venku s kamarády, teta dorazí a ony s maminkou už v klidu zasednou ke stolu. A ona, chytrá Alena, se pak potichu proplíží do svého pokoje a nikdo si jí nevšimne. Posedí za zavřenými dveřmi a večer už teta Hanka určitě odjede zpátky do svého vzdáleného města.
Krutým Aleniným plánům však nebylo surově přáno se naplnit. Seděla na špinavé lavičce s přáteli u vchodu a hlasitě se smála nějakému hloupému vtípku, když přímo před nimi s kvílením brzd zastavilo známé šedé auto. Dveře se s vrzáním otevřely.
– Alenko! Panebože, z jaké slečny ses stala krasavice! Vašku, podívej se na naši krasavici! Alenko, pojď sem k nám, zlatíčko!
Děvče, které se spalovalo palčivou hanbou před vrstevníky, jež na ni zvědavě zírali, muselo poslechnout. Teta Hanka, aniž by vůbec vystoupila z auta, ji zvykem sevřela za tvář svými ledovými prsty, zanechávajíc pocit chladu, a pak zabořila ruku někam do hlubin své obrovské, obnošené tašky:
– A já ti přivezla dárky z oblastního města! Nezapomněla jsem na neteř!
A strčila překvapené, rudé dívce… dva úplně obyčejné levné čupa-čupsy na špejli, koupené v nejbližším kiosku.
– Tady! Drže to, mlsounko naše!
– Děkuju… – procedila Alena skrz zuby s téměř se nepohybujícími rty a s hlavou sklopenou níže ramen se rychle vrátila ke kamarádům na lavičku.
Kluci a holky se otevřeně a krutě posmívali Aleniným „luxusním dárkům“ od tety z provincie, ukazovali na ni prsty a smáli se. Pro puberťáka to byla absolutní tragédie planetárního rozměru.
– Jděte všichni k čertu! – Alena v slzách, dušená hněvem, hodila levná lízátka přímo do špinavé trávy a rozběhla se pryč, aniž by se ohlédla.
Zamířila k samotnému břehu řeky, která líně tekla za jejich ulicí, padla do vysoké, večerní rosou promočené trávy a začala nahlas hořce naříkat nad nespravedlivým světem, nad matkou, která ji nechápe, a hlavně nad tetou:
– Proč mě tak nesnáší a ponižuje mě?! Nejdřív roky vozí nějaké staromódní hadry a teď čupa-čups! Jako by mi byly tři roky! Ztrapnila mě před všemi mými přáteli, udělala ze mě blbce! Jak je hnusná, ta teta, jak já ji nenávidím!
Jak si v duchu původně naplánovala, ale teď už z úplně jiných důvodů, dorazila Alena domů až pozdě v noci, kdy město už pohltila hustá tma. U řeky se tak rozohnila a vybrečela, že si pak na hodinku klidně usnula uprostřed teplé, pelyňkem vonící trávy.
Matka ji v temné chodbě přivítala nevlídným, úzkostlivým pohledem, v němž se zračila únava celého světa.
– Copak, už ses konečně nabažila, královno? Venku je tma jak v rákosu, noc na kyji! Mohla jsi přijít dřív, když máš v domě hosty, slušnost by k tomu snad patřila.
K velkému Alenininu překvapení, když už se chystala na grandiózní scénu, se jí nečekaně zastala právě Hanka:
– No tak, Věro, co na to dítě hned křičíš? Kdy by se měl člověk pořádně vyřádit, když ne v takovém krásném mládí? Proč by měla sedět s námi, starými tetami, za stolem a nudit se u dospělých řečí?
– Mohla by projevit aspoň trochu elementární úctu k rodině, která za ní jede přes půl země! – nedala se Věra Ivanovna, i když hlas jí přece jen trochu změkl.
– Ale běž, nech toho, – mávla rukou Hanka a sundávala šátek. – My se s ní skvěle potkaly venku na ulici, toulala se s kluky, smála se, zářila. Tam jsme se hezky pozdravily. Všechno je v pořádku, Věro, nech ji být.
Alena stála v chodbě opřená zády o chladnou zeď a bezradně zamrkala očima. Vůbec, ale vůbec nečekala, že teta její prohřešek neprozradí, nebude si matce stěžovat na její drzost, ale naopak ji ochrání a její večerní toulku kryje. Avšak vedená neústupnou pubertální hýřivostí nevyslovila nahlas ani špetku vděčnosti či vřelého slova, jen tiše proklouzla do svého pokoje.
Čas plynul. Nenápadně, ale neúprosně stíral dětské křivdy a přinášel jiné, ostřejší problémy. Alena rostla, před očima rozkvétala v neuvěřitelně krásnou, štíhlou dívku, za níž se otáčeli kluci. Věra Ivanovna naopak z každodenní dřiny a starostí poměrně rychle zvadla, sesedla se, začala si často stěžovat na pekelný krevní tlak a bolesti u srdce. Teta Hanka spolu se svým mlčenlivým manželem Vaškem začaly jezdit stále méně a méně – stáří si vybíralo svou daň a zdraví už jim nedovolovalo zdolávat stovky kilometrů v nacpaných autobusech nebo starých autech.
Alenina máma vzpomínala večer u vychladlého čaje na švagrovou s teplým, smutným úsměvem velmi často: „Ale Hanka říkala v telefonu tohle…“, „A pamatuješ, jak nám Hanka tenkrát pomohla?“, „Kdyby tak přijela častěji, aspoň bych měla s kým promluvit o starých časech, srdce mě pro ni bolí.“
– Mami, nemohla bys mi už konečně napořád povědět, proč tu tetu Hanku tak fanaticky miluješ a vážíš si jí? – zeptala se jednoho dne už dospělá, dvacetiletá Alena, která už sice lidi docela dobře chápala, ale záhadu minulosti dosud nerozluštila. Seděla v kuchyni, otáčela v rukou hrnek a dívala se na matku bez kousavé vzdorovité jiskry, nýbrž s upřímnou zvědavostí.
Ale ten správný čas teď zřejmě konečně nastal. Věra Ivanovna těžce odložila hrnek na podšálek, dlouze hleděla skrze sklo do temného okna, kde pulzovalo město, a tichým hlasem začala odvíjet nit minulosti:
– Hanka… Hanka mi tenkrát neuvěřitelně pomohla. Tak moc pomohla, že jí za to do konce svých dnů budu nesmírně vděčná a ruce bych jí líbala. Byla jsi ještě maličká, ležela jsi v maličkém kočárku, a samozřejmě si z té hrozné, černé doby nemůžeš nic pamatovat.
Zhluboka si vzdychla a v očích se jí leskly slzy.
– Když k nám tehdy teta Hanka přijela v těch tvých třinácti letech, myslela sis, že je to jenom divná ženská s podivnými dárky. Jenže já si pamatuju něco jiného. Když tvůj otec zahynul v té prokleté havárii, zůstaly jsme s tebou na krku v holém bytě, bez jediné koruny, bez práce, s obrovskými dluhy, které po sobě zanechal. Banky nám bouraly telefony, věřitelé vyhrožovali, že nás vyhodí na mráz. Byla jsem na pokraji šílenství, Alenko, chtěla jsem si sáhnout na život… Měla jsem pocit, že kyslík nadobro došel.
Alena sebou cukla a lžička v její ruce rázem ztuhla. Nikdy, nikdy dříve tuto pravdu neslyšela.
– A v té nejčernější chvíli přijela Hanka, – pokračovala Věra téměř neslyšným šepotem. – Beze slova prodala jediný majetek, co po rodičích ještě měla – starou dědovu chalupu na vsi. Přivezla mi tlustý svazek peněz a řekla: „Tady máš, Věro, vychovej mi neteř, já už se nějak protluču.“ Dala mi naprosto všechno, co měla. Celá léta na sobě šetřila, nekupovala si žádné oblečení ani pořádné jídlo, protože každou ušetřenou korunu nám posílala tajně, abychom s tebou netrpěly hladem, abys mohla chodit do normální školy a nosit alespoň nějaké bundy, které posbírala od známých nebo kupovala na nejlevnějších trzích. A ty levné čupa-čups… Myslíš si, že ti je přivezla proto, aby tě zlobila? Protože po zaplacení jízdenky k nám už v kapse neměla ani haléř, ale nechtěla přijít s prázdnýma rukama k neteři, kterou milovala víc než vlastní život. Obrátila kapsy naruby, jen aby to dítě potěšila…
Alena si skryla obličej do dlaní. V uších jí hučelo a v hrudi se jí bolestivě sevřelo, jako by jí tam někdo vrazil ledové ostří. Vyzpovídala se v duchu ze svých dětinských hysterických výstupů, ze svých posměšků, ze zahoditého lízátka v trávě, ze svých zlých slov u břehu řeky. Celá tíha toho pubertálního, sobeckého krutého chování se na její ramena sesula s drtivou, neúprosnou silou. Před očima jí vyvstaly ty studené prsty, které si přály jen zahřát se u dětského tepla, a ty šedivé hadry, za nimiž se skrývaly roky hladu a slané vody.
– Mami… – dostala ze sebe s námahou Alena a z očí se jí vyronily horké, nezastavitelné slzy, které splachovaly roky slepé pýchy. – Mami, proč jsi mi to proboha neřekla dřív?
– A co by to bylo změnilo? – usmála se Věra hořce. – Byla jsi dítě. Měla jsi právo být sama sebou. Ale to nejdůležitější – Hanka nám nikdy, ani jedinkrát v životě nic nevyčetla. Ani slovem, ani pohledem. Prostě nás milovala tak, jak nikdo na celém světě.
Uplynul další rok. Zdraví tety Hanky se prudce zhoršilo, ve svém vzdáleném městečku už téměř nevstávala z lůžka. Když se o tom Alena od matky dozvěděla, nečekala na žádná pozvání ani dlouhé řeči. Posbírala všechny své skromné úspory z první brigády, koupila si lístek na nejrychlejší vlak a vydala se sama za tetou, kterou dříve považovala za svou největší překážku.
Když Alena otevřela dveře starého, chudého domu, teta Hanka ležela na lůžku zapáchajícím léky, vyzáblá, se šedivými vlasy rozptýlenými po polštáři. Uvelebeně zvedla unavené oči na návštěvnici.
– Teto Hanko… – zadržujíc vzlyky, vydechla Alena, přistoupila k posteli a klesla na kolena přímo na dřevěnou podlahu.
Vzala suché, studené, nyní už zcela bezvládné prsty staré ženy a přitiskla si je k obličeji, přičemž horce líbala každý kloub, každou vrásku.
– Odpusť mi… Odpusť mi proboha všechno, moje milá, moje nejlepší… Já už vím všechno. Teď už vím úplně všechno.
Teta Hanka se zachvěla, podívala se na dospělou, krásnou dívku a slabě, sotva znatelně se usmála těmi samými známými rty, načež její slabá ruka s posledními zbytky sil sáhla k neteřině tváři a něžně, důvěrně známým pohybem ji pohladila po tváři:
– Ach, z jaké krasavice jsi vyrostla… Moje šikovná holka… Vždyť já věděla, že z tebe bude hodný člověk…
V malé místnosti zavládlo ticho, naplněné tak hlubokým odpuštěním, tak čistou, jasnou láskou, až se zdálo, že samo nebe sestoupilo na zem. Alena starou ženu pevně objímala, plakala už ne z lítosti či viny, ale z toho neuvěřitelného očištění, které přichází teprve tehdy, když srdce konečně najde svůj pravý domov a duše setřese těžké řetězy pýchy a sobectví.