“Miláčku, tímhle tempem si budu muset najít ještě jednu práci, jen abych tě uživil,” zasmál se Marek, aniž by si všiml, jak Alena rázem zbledla, jako by ji někdo praštil do obličeje.
Alena pomalu odložila vidličku na talíř, ruka se jí mírně chvěla. Podívala se na manžela pohledem plným tiché, palčivé křivdy. “Marku, mluvíš teď vážně? To říkáš doopravdy?”
On se stále usmíval, s odlehčeným výrazem v očích. “Ale prosím tě, nedělej z komára velblouda, vždyť to byl jen vtip! Proč se hned takhle mračíš?”
“Na tom, když ti vlastní manžel neustále předhazuje, že mu doslova projedš rozpočet, není nic vtipného, Marku. Vůbec nic!”
Marek si hluboce vzdychl a obrátil oči v sloup. “Aleno, ty zase startuješ kvůli úplné hlouposti! Vždyť neumíš přijmout obyčejný žert! To už jsi ztratila veškerý smysl pro humor?”
“Skvělý humor! Hlavně když ho opakuješ desetkrát denně, až mi z toho jde hlava kolem. To je k popukání, opravdu!”
Marek ucítil, že tentokrát možná zašel příliš daleko, a tak trochu zkrotil hlas, i když se stále snažil situaci zachránit. “No tak promin, přehnal jsem to,” přiznal neochotně. “Ale nemyslel jsem to zle, věř mi.”
“Ať už jsi to myslel zle, nebo ne, mně to ubližuje,” odpověděla Alena chladně a odsunula talíř pryč.
“Ale Aleno, neblbni, tak se najez. Zapomeň na to, co jsem řekl!”
Ona neodpověděla. Dál jen prázdně zírala na salát na talíři, ke kterému se už ani nedotkla. Marek vstal a raději odešel do obývacího pokoje, aby měl klid.
…Dřív bylo všechno úplněJinak. Ještě před pěti lety na svatbě vážila pouhých osmačtyřicet kilo. Marek ji tenkrát nosil na rukou a smál se, že se bojí, aby ji nezlomil, tak byla křehká. Sousedé jí říkali palouková víla a jeho matka, paní Hana, hrdě ukazovala její svatební fotky všem svým známým.
Jenže příchod syna všechno obrátil naruby. Tělo se proměnilo, přibralo dvacet kilo navíc, zjemnilo se, ztěžklo a Alena ho najednou přestala poznávat. Nenáviděla svůj odraz v zrcadle, vyhýbala se mu obloukem a snažila se na sebe vůbec nedívat.
Zato Marek jako by jen čekal na příležitost. Zpočátku pronášel narážky opatrně, pak stále troufaleji. Každý večer našel nový způsob, jak do ní rýpnout. Buď u večeře nahlas počítal kalorie, nebo demonstrativně odsouval cukřenku co nejdál, případně vytáhl starou fotku z doby před pěti lety.
“Vzpomínáš, jaká jsi byla tenkrát na svatbě?” ptával se pravidelně každý týden. “To byla podívaná, ne jako teď.”
Alena se snažila zhubnout, téměř přestala jíst, ale kila se úpěnlivě držela na místě. Vážívala se každé ráno, zapisovala čísla do malého sešitu schovaného v koupelně a pak potají brečela ve sprše, aby to syn neslyšel.
Synovi Tobiášovi byly čtyři roky. Miloval svého otce a Marek ho zbožňoval taky – hodiny si s ním hrál, stavěl z kostek, předčítal mu pohádky. Alena tyhle chvíle něhy pozorovala a nechápala to: jak může být jeden člověk tak laskavý k synovi a tak krutý k manželce?
Uložila salát zpátky do lednice. Chuť k jídlu ji nadobro přešla.
O týden později se celá rodina sešla u paní Hany na jubileu. Babička připravila bohatou hostinu, stoly se prohýbaly pod jídlem, hosté chválili chlebíčky a kdekdo už připíjel na zdraví. Alena si vzala kuřecí stehno a sáhla po druhém kousku opečených brambor.
“Neměla by ses už radši krotit? Nech něco i ostatním,” pronesl Marek nahlas přes celý stůl.
V místnosti rázem ztichlo. Hosté přestali mluvit, jedna z tet se zalykala v ubrousek. Alena ucítila, jak se jí v krku svírá hrdlo a do očí se tlačí slzy. Manžel ji ponížil před celou rodinou, bez kapky studu, jako by byla neposlušné dítě.
Chtěla něco namítnout, ale předběhla ji paní Hana.
“Marku, okamžitě zmlkni!” okřikla ho ostrým hlasem a postavila se od stolu. “Takhle jsem tě nevychovala! Kdo si myslíš, že jsi, abys soudil ženu za její váhu? Porodila ti syna a ty ji tady před lidmi urážíš!”
Marek zrudl a zmateně se ošíval. “Mami, já jsem přeci jenom…”
“Prostě už dost!” utnula ho babička. “Podívej se na sebe, co je z tebe za člověka!”
Vymetla s ním před celou rodinou a Alena v tu chvíli poprvé pocítila, že se jí někdo z manželovy strany zastal. Poděkovala tchyni, řekla, že musí neodkladně odejít, a Hana ji s pochopením pevně objala u dveří.
Alena odjela rovnou k matce, kde tou dobou pobýval malý Tobiáš. Věra, její matka, otevřela dveře a hned věděla, že je zle.
“Co zase provedl?” zeptala se místo pozdravu.
Alena se rozplakala v předsíni a vyklopila ze sebe všechno – potupu u stolu, věčné poznámky, koupelnový sešit s čísly.
“A proč s ním proboha pořád zůstáváš, když tě takhle ničí?” zeptala se matka a nalila jí horký čaj.
“Je to skvělý otec,” špitla Alena. “Tobiáš ho miluje.”
“A miluješ ty sama sebe?” podívala se na ni matka ostře. “Kdy naposledy jsi byla sama se sebou spokojená?”
Alena nenašla odpověď. Celý večer proseděla v kuchyni, zírala do jednoho bodu a v hlavě se jí skládaly střípky skládačky. Postupně jí docházelo, že manžela už dávno nemiluje. Jeho neustálé rýpání a poničování v ní spálilo veškerou lásku, která kdy existovala. Zbyla jen únava, setrvačnost a strach z něčeho nového.
Ráno nechala syna u matky a vrátila se domů. Marek na ni čekal v chodbě, rozzuřený kvůli scéně na oslavě.
“Udělat mi tohle před celou rodinou, to jsi chtěla, že?” vyjel na ni hned ode dveří.
“Vážně?” podívala se na něj Alena klidněji, než sama čekala. V té chvíli v sobě ucítila zvláštní, chladný klid. Všechna zbývající pouta v té vteřině praskla.
Otočila se k němu zády, sundala si prstýnek a položila ho na stolek v předsíni. “Marku, tvoje vtipy skončily. Já končím taky.”