Bylo mu právě sedm let, když ho matka jednoho chladného říjnového rána přivedla do dětského domova. Cestovali tam dlouho, téměř hodinu a půl, nacpaným příměstským autobusem, který páchl naftou a zatuchlinou. Vesnice, odkud pocházeli, zůstala daleko za nimi a před nimi se vynořilo šedivé, nehostinné okresní město s oprýskanými domy a rozbahněnými ulicemi.
Chlapec seděl u okna, tiskl čelo ke studenému sklu a sledoval ubíhající krajinu: holé břízy, černé borové lesy a zamlžená rašeliniště. Matka celou cestu mlčela. V zhrublých rukou křečovitě svírala starý vybledlý uzlík s jeho skrovným oblečením: dvěma páry spodního prádla, vyпраnými tátovými košilemi a starou flanelovou košilí.
Samotný domov přivítal tísnivým tícem. Byla to šedivá třípatrová budova na okraji města, obehnaná polorozpadlým plotem. Uvnitř to páchalo chlorem a laciným jídlem. Vychovatelka, starší žena s drdolem, si vzala uzlík, zběžně ho zkontrolovala a lhostejně se podívala na chlapce. Zažila to už stokrát.
— Tak se rozluč, řekla suše.
Michal stál a zíral na ni. Byla vysoká, hubená, s ostrými lícními kostmi a hlubokýma tmavýma očima. Na tváři ani stín emocí.
— Mami, přijedeš? — Přijedu. — Kdy? — Brzo.
Letmo ho políbila na čelo, otočila se a rychlým krokem odešla. Dveře bouchly. A to bylo všechno.
Nezachránila ho. Nepřišla na Vánoce, nepřišla k narozeninám, nenapsala ani jediný dopis. Roky plynuly a Michal pochopil, že se musí spoléhat jen sám na sebe. Dřel ve škole, odešel do velkého města, dřel ve dne v noci, až se vlastní houževnatostí vypracoval na úspěšného podnikatele se sítí stavebnin. Vlastnil velký dům u řeky, drahé auto, peníze na účtu. Ale lásku v sobě dávno pohřbil.
Jednoho deštivého večera někdo zaklepal na dveře.
Michal otevřel.
Stála tam stará, shrbená žena v obnošeném kabátě. Tvář měla plnou vrsek, ale ty oči… ty oči poznal okamžitě.
— Ahoj, Michale… zašeptala třesoucím se hlasem. — Jsem to já… matka… Nemám peníze, dům se mi rozpadá, pomoz mi… Jsi přece boháč…
Michal se podíval na její třesoucí se ruce. Všechna křivda a bolest z dětství v něm vzplály jako živý oheň. Sáhl do kapsy, vytáhl tlustou obálku plnou peněz a hodil jí je k nohám.
— Tady máš peníze, které chceš, řekl ledovým hlasem. — Ale matku jsem nikdy neměl. Pro tebe je můj dům zavřený navěky. Vypadni!
Zabouchl těžké dveře. Zůstal sám v tichém domě, pomalu sklouzl po zdi k zemi a poprvé po třech desítkách let se rozplakal.