Valentína ještě ani nestihla postavit těžký proutěný koš s okurkami na oprýskané verandě, když se z prostorné letní kuchyně ozval ostrý, velitelský hlas matky, přesně takový, jaký slýchala už v dětství: — Tamaro, sedni si. Nevolala jsem vás sem proto, abychom si povídali u čaje.
Valentína zůstala stát ve dveřích. Černá hlína ze záhonů jí ulpěla za nehty a chlad skleněné zavařovací sklenice jí přes froté utěrku nepříjemně studil do dlaně. U velkého stolu už seděla Tamara – dorazila ranním autobusem z Jihlavy, oblečená ve stejném vytahaném svetru, v němž před půl rokem pohřbívali otce. Bratr Pavel seděl v čele stolu, lokty rozložené na vybledlém ubrusu s květinovým vzorem, jako by mu patřil celý svět.
— Takže, dcery moje, — matka si obě změřila ostrým, pronikavým pohledem. — Za chvíli mi bude osmdesát. Potřebuju péči. Vy přece vidíte, jak na tom jsem.
Matka seděla rovně, záda vůbec neohýbala – byla stále houževnatá a pevná jako po celý svůj život, jen její mozolovité ruce se nyní lehce třásly, když se pokoušela nalít domácí kompot do sklenice.
— Tamaro, ty jsi nejstarší. Od patnáctého dne měsíce jsi tady. Dva týdny vaříš, staráš se o drůbež, obstaráváš dům a mě. Potom přichází na řadu Valča – od dvacátého devátého. Budete se střídat.
Tamara pomalu položila lžíci na stůl. — Mami, já mám v Brně vnučku. Malé jsou teprve tři roky, dcera chodí do práce na směny, já hlídám. — A já nejsem tvoje matka, nebo co? — matka se prudce naklonila dopředu. — Vnučka je ti bližší než vlastní matka, která tě vypiplala? — Mami, já to tak nemyslela… — Ale myslela, — matka jí skočila do řeči a ukrojila tlustý plán koláče, aniž by vzhlédla. — Já vás postavila na nohy. Krev není voda, povinnost je svatá věc.
Valentína mlčela a zírala na umělý ubrus – ten samý, který tu ležel už od roku osmdesát devět, jen barvy byly vybledlé od stovek hadrů. Právě na tomhle stole kdysi otec rozložil lesklé klíče od nového vozu a řekl: „Pávo, drž volant, ty jsi náš chlap.“ Valentína tehdy stála u dveří s Tamarou; jedné bylo osmnáct, druhé jednadvacet. Otec auto koupil za celoživotní úspory z vkladní knížky. Dcerám tehdy řekli stručně: „Vy jste holky, vám manželé pořídí vlastní domy.“
Manžela sice měly obě, ale nikdo jim nic nepořídil.
— Mami, — řekla Valentína tichým, ale ledovým hlasem, — já pracuji v nemocnici na dvě směny. V červenci v plné sezóně dovolených mi nikdo dva týdny volna zadarmo nedá.
— Tak si porad, jak umíš! — matka mávla rukou. — Nikdy jsem tě nemusela učit, jak se protlouct, ty ses vždycky zařídila podle sebe.
Pavel mlčel, zíral do prázdného sklenku a pak se do toho vměšoval, jako by se ho to netýkalo: — Holky, tak matka vás přece potřebuje. Jste dcery, to je přece normální.
— A ty, Pavlíku? — matka okamžitě změnila tón na medový, téměř šвеveřivý. — Ty nám pomáháš radou. Ty jsi naše hlava, ty jsi zařídil materiál na plot a vyřešil plyn. Fyzická dřina, to je pro sestry. Ty jsi chlap, ty máš svůj život.
Valentína se hořce pousmála. Pavlův „vlastní život“ spočíval v tom, že už dva roky bezstarostně žil v rodičovském domě na plné penzi, bez vlastního bytu a bez práce, přičemž celé dny trávil telefonováním na verandě.
— Já vás vychovala, — zopakoval matka starou mantru, a v tu chvíli se v Valentíně něco definitivně zlomilo.
V hlavě si rychle sečetla všechna ta léta. Od roku devadesát šest, kdy jí bylo dvacet devět a kdy po nich poprvé začali požadovat pravidelné měsíční finanční příspěvky z jejího hubeného platu zdravotní sestry. Dvaadvacet let posílala peníze – dohromady to dělalo přes milion korun. Pavel nikdy nedal ani korunu. Když rozbil auto o sloup, nikdo mu nevyčinil.
Valentína jemně postavila sklenici na stůl.
— Mami, já ti dvaadvacet let posílala peníze. Dohromady to dělají statisíce. — Ty jsi pomáhala rodině, to dělají všechny děti. — Tamara dala na otcův pohřeb sto tisíc, Pavlovi jste koupili auto a později zaplatili svatbu. A mně lhali, že důchod je vysoký a peníze už nechcete. Ukázalo se, že Pavel se sem nastěhoval a mé peníze už prostě nebyly potřeba. — Ty teď vytahuješ staré účty, Valentíno, — zamračila se matka. — Dům otec odkázal Pavlovi, — pokračovala Valentína klidně. — Celý. A my dvě nemáme nic. — Valo, tak už dost! — vyštěkl Pavel. — Dům je dům, peníze jsou peníze. — Já sem na dva týdny uklízet nepřijedu, — řekla Valentína. — A Tamara nejspíš taky ne.
O deset minut později stál Pavel na verandě a hlasitě telefonoval své družce: — Natali, já s nimi mluvím… Valka možná ustoupí, ale Tamara dělá drahoty. Nicméně matka je stejně zlomí. — A nezapomeň, Pavle, — ozval se z reproduktoru hlas jeho partnerky, — že i kdyby sem holky nepřijely, dům přece zůstane tobě. Můžeš tu starou vydržet a pak to prodat za balík. Uděláš mi z toho konečně tu novou kuchyň s ostrůvkem! — Jasně, že jo, — odpověděl Pavel bezostyšně. — Až umře, tenhle krám prodám a koupím ti tu kuchyň, o které sníš.
Valentína stála u dveří s diktafonem v kapse – zapnula ho hned na začátku návštěvy, jak to měla ve zvyku z nemocnice. Tamara stála vedle ní a tiskla si ruce k ústům. Sestry se na sebe podívaly a pochopily, že veškerá iluze o rodinné lásce definitivně skončila. Záznam běžel dál a s ním i svoboda, kterou už jim nikdo vzít nemohl.