— Z jakého důvodu bych měla živit dospělého chlapa, zatímco on se hledá na gauči v mém bytě?…
Z telefonu se ozývalo tak hlasité a pobouřené rozhořčení, jako by Natálie osobně vytáhla peněženku z kabelky své švagrové uprostřed plného trhu, a to ještě před očima všech přihlížejících.
— Taťáno?
Natálie si mírně odtáhla telefon od ucha. Pracovní den v účtárně teprve začínal, kolegové ještě ani nestihli zapnout počítače, ale ráno už slibovalo být víc než rušné.
— Nedělej, že nechápeš, o co jde!
Hlas příbuzné přímo zvonil spravedlivým hněvem a bez problémů přehlušoval obvyklý ranní ruch probouzející se kanceláře.
— Stojím tady před dveřmi jako poslední husa! Klíč mi nepasuje! Nemáš v sobě ani ždibec svědomí, Natálko. Vždyť jsme rodina!
Natálie položila pero na okraj stolu a zrakem naznačila kolegyni, která přišla s podklady, že jí odpoví za chvíli. V hlavě se jí všechno poskládalo během jediné sekundy.
— Před jakými dveřmi?
— Před jakými! Před tvýma, na ulici Stavbařů!
V hlavě Natálii rázem do sebe všechno zapadlo.
Dvoupokojový byt po mamince zejíval prázdnotou už druhý týden po dokončení celkové rekonstrukce. Té samé náročné rekonstrukce, do které Natálie vložila všechny své úspory, hromadu nervů a ještě se zadlužila na kreditní kartě.
— A co tam proboha děláš v devět hodin ráno v úterý?
— Jak co?
Taťána byla upřímně překvapená, jako by její otázka byla vrcholem nesmyslnosti.
— Stěhuju tam Ilju. Vždyť jsme se domluvili!
— Kdo se domluvil?
— Anton!
Natálie si přikryla obličej dlaní. No jasně.
Její manžel Anton nesnášel jakékoliv rodinné konflikty a dlouhé vysvětlování. Zřejmě když starší sestra po, už ani nepočítám kolikáté, začala naříkat, že její dvaadvacetiletý synáček se tísní s matkou v malém bytě a nutně potřebuje „prostor pro start“, Anton jí jednoduše dal starý svazek klíčů. Hlavně aby dala pokoj a přestala mu pít krev.
On sám samozřejmě netušil, že před dvěma dny Natálie nechala vyměnit starý zadrhávající zámek za nové, masivní bezpečnostní dveře. Za své vlastní vydělané peníze.
— Taťáno, počkej tam. Hned jsem u tebe.
— Ještě aby ses neobtěžovala!
Švagrová odfrkla tak hlasitě, že reproduktor v telefonu nepříjemně zachrčel.
— Mrzneme tady s věcma na chodbě!
Natálie si vzala u nadřízené hodinu volna, přehodila přes sebe tmavě modrý plášť a přivolala taxi. Cesta netrvala dlouho, ale celou dobu si v hlavě přehrávala posledních pár měsíců svého života.
Když jí maminka ten starý byt odkázala, manželovi příbuzní nad ním jen ohrnovali nos. Páchnul tam lékárny a stářím, trubky tekly a vybledlé tapety v kuchyni visely v cárech. Taťána vtedy na rodinné oslavě prohlásila, že do takového chudobince by se styděla pustit i bezdomovce.
Natálie se tehdy zmítala mezi prací a hobbymarkety. Sama vybírala levnější dlažbu, hádala se s neschopnými řemeslníky, drhla okna od cementového prachu a drolila si ruzy do krve při strhávání starého linoleuma.
Anton pomoct odmítl hned na začátku. Prohlásil, že ho po práci bolí záda a dýchat stavební prach o víkendu rozhodně nemá v popisu práce. Maximálně na co se zmohl, bylo dvakrát přivézt pytle se stěrkou a hned utéct domů k televizi.
Zato když byl stavební horor u konce a z bytu se stalo čisté, světlé a útulné bydlení s novou podlahou, v švagrové se rázem probudily vřelé rodinné cití.
Natálie zaplatila taxikáři a svižným krokem vyšla do třetího patra.
Pohled na schodišti byl víc než výmluvný. U nových lesklých dveří se tyčily tři obří kárované tašky, dvě kartonové krabice ovázané lepicí páskou a zaprášená mikrovlnka.
Taťána stála u zdi v rozepnuté bundě, namalované rty stažené do urazeneckého šklebu. Hned vedle ní se noha o nohu opíral Ilja — statný kluk, který ani při pohledu na tetu neodtrhl oči od displeje mobilu.
— No konečně jsi ráčila dorazit.
Taťána demonstrativně zatřásla před Natálií starým klíčem s modrým přívěskem.
— Co to tady vyvádíš za divadlo? Mimochodem, platili jsme stěhovací auto! Chlapům jsme dali plnou sazbu a oni právě odjeli!
— A kdo vás proсил sem jezdit?
Natálie klidně vytáhla z kapsy nový svazek klíčů, ale do zámku ho zatím strkat nehodlala.
— Taťáno, my jsme si to vyříkali už před měsícem. Já tenhle byt hodlám pronajmout platícím lidem. Potřebuju vrátit dluhy za materiál.
— Jakýpak dluhy!
Švagrová rozpažila ruce tak nešťastně, až málem upustila klíč na špinavou rohožku.
— Byt ti stojí prázdný! Udělala sis palác a teď škudlíš. A vlastní synovec se má tlouct po cizích koutech? Nebo se mačkat s mámou v kuchyni?
— Ilja chodí do práce?
Natálie přesunula pohled na mladíka. Ten konečně zvedl zrak od telefonu, líně pokrčil rameny, strčil ruku do kapsy tepláků a vyzývavě se na tetu podíval.
— On se hledá!
vstoupila do toho hned Taťána a postavila se před syna, jako by ho Natálie chtěla napadnout.
— Potřebuje normální podmínky! Žít v klidu, uspořádat si myšlenky, napsat životopis. Jsme přece rodina, Natálko! Copak ti ho není líto? Poplatky za energie platit bude. Asi. Až si něco najde a dostane první výplatu!
— „Asi“ mě nezajímá, — utla to rázně Natálie. — Nejsem charita ani azyl pro dospělé povaleče. Nemám v úmyslu živit tvého syna, zatímco on bude na můj účet cele dny hrát hry.
— Aha, tak ty takhle?! — tvář Taťány se vzteky zbarvila dočervena. — Ty jsi taková konzumní sobečka! Pro cizí lidi bys dveře otevřela, ale vlastnímu synovci upřeš střechu nad hlavou!
V tu chvíli se vedlejší dveře pootevřely a vykoukla sousedka, paní Zojová, s koštětem v ruce.
— Co to tady vyvádíte za cirkus od samého rána? Natálie, zavolej policii, s těma se nemaž. Včera tu dělali hluk taky, když stěhovali krabice. Všechno jsem viděla z okna.
Taťána zuřila, ale v tu chvíli jí v kapse zazvonil telefon. Volal Anton — zřejmě vytušil průser a chtěl zkontrolovat, jestli sestra uspěla.
Taťána hned zapnula hlasitý odposlech a přiložila telefon k tváři Natálie.
— Antone! — ječela do telefonu. — Tvá žena nás vyhazuje na ulici! Stojíme před dveřmi s věcma a ona chce volat policii! Udělej s ní něco!
V telefonu zavládlo tíživé ticho. Antonův hlas zněl uboze a nejistě.
— Natálko… tak ho tam proboha nech, dokud si něco najde. Co ti to udělá? Pomoct rodině je přece normální…
Natálie sledovala displej telefonu a v té chvíli jí v hlavě naprosto docvaklo: celé to manželství stálo jen na její trpělivosti a tichém přehlížení, zatímco druzí si na jejím hřbetu zařizovali pohodlí. Udělala krok k Taťáně, vzala z krabice starý klíč, hodila ho dovnitř a promluvila přímo do reproduktoru.
— Antone, — její hlas zněl naprosto ledově a klidně. — Můžeš si sbalit svoje věci a jet na tuto adresu k synovci. Můžete se tam hledat na tom gauči oba dva. Ale do našeho bytu se už nikdy nevrátíš. Zítra podávám žádost o rozvod a vypořádání majetku.
V telefonu cvaklo a hovor byl ukončen. Taťána ztuhla s otevřenou pusou a paní Zojová s tichým kýváním zavřela své dveře. Natálie se otočila a sebevědomým krokem zamířila dolů po schodech, přičemž cítila, jak z jejích ramen spadla obří a nesnesitelná tíha. Byla konečně volná.