Služba na příjmové ambulanci je vždycky sázka do loterie. Ale ten večer jsme si vytáhli „jackpot“, o kterém se v lékařských kuloárech bude ještě dlouho vyprávět jako o tragikomedii, která přerostla v drama.
Přivezli ji „záchrankou“. Žena, kolem čtyřicítky, úctyhodných rozměrů — určitě přes dvě stě kilo. Vedle ní manžel a matka, úplně stejní, malí a kulatí jako dva exempláře téhož druhu. Na tvářích výraz směsi strachu a naprosté jistoty o své pravdě. Diagnóza ve výjezdu záchranné služby byla jasná: „Bederní osteochondróza, lumbago.“
Neurologka se na pacientku podívala, odhadla rozsah katastrofy, ohrnula nos: „To není náš případ, přátelé,“ a zmizela v útrobách nemocnice dřív, než jsme stačili zamrkat. Začala klasická hra „přehazování horkého bramboru“. Chirurgové, povzdechnuvše si, poslali k případu mladé sekundáře. Chudáci kluci: obstoupili ženu, ale pod vrstvami tuku a neutuchajícím nářkem nebylo možné nic vyšetřit.
„Není to přetočení vaječníku?“ napadlo někoho. Zavolali gynekology. Ti se snažili, ale žena jen křičela bolestí. Mezitím se pacientce začalo špatně dýchat, tvář jí modrala. „Dusí se! Kde jsou internisti?!“ křičely sestry.
Na příjmu vypukl chaos. Všichni na sebe křičeli, obviňovali se navzájem, „těžkého“ pacienta si přehazovali jako míč. V anamnéze, kterou jsme z nich mezi vzlyky a křikem vydolovali, byl kompletní výčet: „bolest hlavy, zad, podbřišku, celého břicha, brnění nohou, studený pot, dušnost“. A na otázku o dětech? Ticho a zmatené pohledy manžela a matky. „Sedmnáct let neplodnost,“ vydechla žena mezi kontrakcemi.
Pokoušeli jsme se změřit tlak — marně. Manžeta byla příliš malá, a když jsme zabrali silou, s hlasitým prasknutím se roztrhla. Poslali jsme ji na rentgen. Radiolog, který si právě chtěl v klidu vypít kávu, vyběhl z kabinetu s očima navrch hlavy.
„Vy jste se zbláznili?“ zařval. „Na tom snímku pánve není žádná osteochondróza! Jsou tam kostičky, hlavička… je tam dítě! Donošené dítě!“
Na vteřinu nastalo hrobové ticho. A pak nemocnice explodovala.
„Porod! Ona rodí!“ vykřikla naše primářka. Porodnice byla přes ulici, sotva padesát metrů. Primářka gynekologie popadla sanitářku: „Táněčko, proboha, běž! Leť s ní!“
My — tři sanitáři, sestra a já — jsme se proměnili v tým formule 1. Brancard drnčel po asfaltu tak, že od kol létaly jiskry. Žena sténala, už ani neprotestovala, a my jsme uháněli přes silnici, ignorovali světla a udivené pohledy kolemjdoucích. V příjmové ambulanci porodnice na nás nejdřív křičeli, ale jakmile viděli stav pacientky, okamžitě ji převzali. O tři minuty později jsme z chodby uslyšeli to, co jsme potřebovali: pronikavý dětský křik.
Vrátili jsme se na urgentní příjem, kde na lavičce stále seděli manžel a matka. Trpělivě čekali na „diagnózu“. Naše primářka k nim přistoupila, otřela si pot z čela a hlasem, který se ještě třásl adrenalinem, řekla: „Gratuluji. Máte syna.“
Matka s manželem ztuhli. Dívali se na ni, jako by právě vymyslela novou matematickou teorii. „Asi jste se spletli,“ pronesl konečně manžel. „Manželka má potíže s páteří…“ „Ne,“ utnula ho primářka. „Má dítě. Právě porodila. Je v porodnici.“ „V jaké porodnici?!“ zařval manžel a vyskočil ze sedadla. „Vy jste se úplně zbláznili? Kde je moje žena?!“ „Přes ulici. Právě vám porodila syna.“
Scéna, která následovala, se mi navždy vryla do paměti. Odmítali tomu věřit. Obviňovali nás z neschopnosti, křičeli, že jsme idioti a že je to nějaký bláznivý žert. Když jsme je nakonec doslova „vytlačili“ směrem k porodnici, kutáleli se chodbou jako dva rozhořčení balvany, mávali rukama a proklínali „neschopné eskulapy“.
Nevěřili tomu do poslední sekundy. Dokonce i když překročili práh porodnice, byli přesvědčeni, že je to obrovský omyl.
Ale o hodinu později jsme viděli, jak manžel vychází z budovy porodnice. Nekráčel. Potácel se, držel se rámu dveří, jako by měl každou chvíli upadnout. Oči měl zarudlé a na tváři výraz tak dětského, čistého šoku, smíšeného s naprostým nepochopením, jak se to vůbec mohlo v jejich poklidném, „neplodném“ životě stát. Díval se na oblohu, na cestu, na nás — a poprvé po mnoha letech se usmál tak, jak se usmívají lidé, kteří se právě vrátili z druhého břehu.
Stáli jsme u okna nemocnice, dívali se, jak vytahuje telefon, aby někomu zavolal, a najednou bylo jasno: život občas přinese taková překvapení, kterým žádná medicína, žádná diagnóza a žádná logika nedokáže konkurovat. V jediné sekundě se z těchto dvou lidí, kteří se cítili nemocní, stali rodiče. Byl to ten nejkrásnější a nejpodivnější zázrak, jaký jsem kdy ve své praxi zažil.