“Platba byla zamítnuta. Přejete si přiložit kartu ještě jednou?” — hlas pokladní zněl suše, ale v jejích očích se mihlo to známé, ponižující slitování, které Antonie nesnášela ze všeho nejvíc.
Vzadu ve frontě si někdo těžce a netrpělivě vzdychl. Šestiletý Matěj, který pevně svíral v rukou jasnou krabici s novými zimními botami, ustrašeně potáhl nosem.
— Okamžik, prosím… — zamumlala Toně, cítící, jak jí horká krev stoupá do tváří.
Horečně vytáhla telefon. Otevřela bankovní aplikaci a srdce se jí zastavilo. Na jejím účtu svítila ubohá dvoustovka. Ještě včera tam přitom klidně leželo čtrnáct tisíc! Peníze na synovy boty, jídlo a složenky.
— Mami, že nám je koupíš? — zatáhl ji Matěj za rukáv.
— Samozřejmě koupíme, miláčku. Hned.
Prsty se jí třásly, když převáděla peníze z kreditní karty. Zaplatila, vzala účtenku a rychle odešla. V nedaleké kavárně vytočila manželovo číslo.
— Alexi, kam zmizely všechny peníze z mého účtu? — snažila se mluvit klidně.
— Á, Tono! Zrovna jsem ti chtěl volat! Přehodil jsem peníze na nákup. Dodavatel má šílenou slevu na filtry, musel jsem to hned vzít!
— Trochu?! — Toně zbělely klouby na rukou. — Ty jsi vysál všech čtrnáct tisíc do nuly! Musela jsem sáhnout do dluhové kreditky!
— Nedělej drama, zaplatíš to z prémie, — pronesl lhostejně. — Řeším strategické věci!
— Jaké věci, Alexi?! Už tři měsíce jsi nepřinesl ani korunu! Já kupuji jídlo a platím byt!
— Já jsem tady šéf! Podnikatel! — zaječel agresivně. — Stavím velký byznys, zatímco ty počítáš ubohý haléře! Končím, řídím.
Hovor se odpojil. Před lety, když Alex přišel do jejího bytu, začal s prodejem autodílů. Aby se vyhnuli kontrolám, celý byznys byl napsán na matku Ninu Sergejevnou, obyčejnou důchodkyni. S prvním ziskem mu ale narostla obrovská koruna.
Když Toně přijela k matce zavézt léky, Nina ji ukázala oficiální papíry.
— Toně, úřady… Tvůj Voloďa už přes půl roku neplatí daně ani odvody! Dlužná částka je přes sto tisíc! A nájem za pavilon také neplatí, trh hrozí zabavením zboží.
Cestou domů měla v hlavě jasno. Večer se Alex vrátil, plný sebevědomí, a mluvil o stěhování do vily. Toně stála u stolu, v očích chladné odhodlání.
— Úsměvy si nech na jindy, Alexi, — řekla tiše a položila před něj výzvy z finančáku. — Zítra ráno půjdeme k právníkovi. Oficiálně uzavřeš celý ten svůj “byznys” a zbavíš maminku všech dluhů.
— Ty ses zbláznila?! — obořil se na ni.
— Jsi podvodník, co utratil mé peníze a zničil matku. Jestli to neuděláš dobrovolně, jdu na policii a chci zpět každou korunu.
Narazil na její ledový pohled. Ráno bezhlavě podepsal všechny dokumenty. „Velký podnikatel“ zkrachoval, ale Antonie věděla, že její rodina je nyní v bezpečí.